Cílem našeho výzkumu bylo na základě excerpce materiálů získaných v našem případě pomocí vyhledavače



страница1/6
Дата26.03.2017
Размер0.56 Mb.
#17810
  1   2   3   4   5   6


Obsah:

Úvod:
Kognitivní lingvistika nabízí v současné době jeden z možných pohledů na jazyk a jeho analýzu z hlediska kognitivní sémantiky. Ta se opírá o teorii konceptuální metafory autorů G. Lakoffa a M. Johnsona, představené v jejich knize „Metaphors We Live By“. Metafora je v tomto pojetí pojímána jako kognitivní operace, ve které určitý předmět poznáváme tak, že na něj nahlížíme skrze jiný předmět. Metafora v tomto procesu vybírá, zdůrazňuje, potlačuje a organizuje rysy hlavního předmětu tím že implikuje výpovědi o tomto předmětu. Zároveň je tak třeba mít na paměti, že metaforický model odhaluje pouze některé aspekty předmětu, zatímco jiné zakrývá. Jde tu o částečnou strukturaci pojmu metaforou.

Cílem našeho výzkumu bylo na základě excerpce materiálů (získaných v našem případě pomocí vyhledavače www.google.com) prozkoumat a srovnat metafory použité ve významu rodiny a členů rodiny v bulharštině a češtině. Jejich srovnání je zajímavé - jedná se o jazyky příbuzné (slovanské) a proto nás láká zjištění, zda se v procesu konceptualizace rodiny spíše shodují nebo nacházíme-li zásadní rozdíly. Metodou pro analýzu se nám stala kognitivní sémantika.

Práci jsem rozdělila na dvě hlavní části – teoretickou a praktickou. V teoretické části pojednávám o jednom ze zásadních děl kognitivní lingvistiky, jmenovaném výše, zahrnujícím výklad metafory, teorii konceptuální metafory, vliv společnosti, kultury na utváření, zažívání metafor, tělesném ukotvení významu (jedna ze základních premis kognitivní lingvistiky) a filozofický rámec autorů, v jehož popředí stojí porozumění. Zabývám se dále postavením kognitivní lingvistiky v kontextu kognitivní vědy, rámcovým vymezením dvou hlavních směrů kognitivní lingvistiky, přínosem psycholingvistiky do kognitivního bádání, strukturou kognitivních kategorií. Poslední kapitoly teoretické části tvoří metafory v politice, zpracované ve studii V. Chrze, význam symbolu a mýtu pro život člověka a využití autorských metafor v narativní a rodinné psychoterapii.

V empirické části jde především o sémantické roztřídění vybraných metafor rodiny, hledání shod a rozdílů mezi oběma jazyky. Rodinu nahlížíme z hlediska několika velkých metafor, pod které spadají metafory menší:

- rodina je žívá bytost (rodinné kořeny, rodokmen, rozvětvená rodina, hlava rodiny)

- rodina je předmět (rodinný krb, rodinný přístav, rodná střecha)

- rodina je spojení (rodinný kruh, rodinné pouto, manželské pouto, manželský chomout, брачен ярем)

- rodina je hnízdo a její členové druhy ptáků (rodinné hnízdo, matka kvočna, krkavčí matka, майка орлица).

1. O jednom ze základních děl kognitivní lingvistiky


Je pravdivý předpoklad, že náš pojmový systém je do značné míry metaforický? Bude potom způsob jakým myslíme, co prožíváme a co každý den děláme, do značné míry záležitostí metafor, kterými žijeme?
Poskytují metafory strukturu našim každodenním činnostem?
Strukturují metafory nejen náš jazyk, ale i naše myšlení? Je náš pojmový systém opravdu většinou strukturován metaforicky?
Jak je náš pojmový systém zakořeněn ve zkušenosti a jaké porozumění z takovéhoto zakořenění vyrůstá?
Poskytuje metafora organizaci našich důležitých zkušeností?
Podobné otázky si kladli autoři G. Lakoff a M. Johnson při psaní společného díla. Jejich odpověď byla ano, rozvinuly zajímavé myšlenky, co se týče zkušenosti. Kniha autorů G. Lakoffa a M. Johnsona Metaphors We Live By (1980) je dnes považovaná za jedno ze základních děl tzv. kognitivní vědy.1 Od té doby již vyšla několikrát a je překládána do mnoha světových jazyků (v češtině vyšla v roce 2002 pod názvem Metafory, kterými žijeme v překladu M. Čejky). Důvodem k překladům a novým vydáním je nový pohled autorů na chápaní metafor v jazyce, poskytnutí alternativního výkladu, ve kterém hraje hlavní roli lidská zkušenost a porozumění.

V Aristotelově pojetí formulovaném v „Poetice“ ( Aristoteles, 1993) je metafora chápána jako přenesené pojmenování na základě podobnosti. Metafora bývá obvykle chápána jako jakási výjimka z běžného, doslovného užívání jazyka. Předpokládá se, že:

- Metafora je především záležitostí jazyka, nikoliv myšlení nebo usuzování.

- Metafora je výrazem jazykové „invence“, to znamená, že běžná, „konvenční“ vyjádření jsou doslovná, nikoliv metaforická.

Metafora je v tomto pojetí výjimečným a vzácným jevem, odlišným od běžného užívání jazyka (Chrz, 1999: 8). V rámci uvedených předpokladů částečně setrvává i řada novějších pojetí metafory, a to i přes své kritické výhrady k Aristotelově teorii. Příkladem může být Ricoeurovo (1977, 1991) pojetí metafory jako „sémantické inovace“.

V protikladu k pojetí metafory jako neobvyklého užití jazyka stojí následující předpoklady, poprvé podrobně rozpracované v práci G. Lakoffa a M. Johnsona „Metaphors We Live By“ (1980) :

- Metafora, přestože nachází svůj výraz v jazyce, je především záležitostí pojmotvorných procesů.

- Metafora (metaforičnost) je podstatnou charakteristikou běžně užívaného, obecně sdíleného, tj. „konvenčního“ pojmového systému (Chrz, 1999: 10).

V protikladu chápání metafory jako „figury řeči“ či „figury jazyka“ stojí pojetí metafory, kde je metafora chápána jako „figura myšlení“ či obecněji „figura poznání“. Tomuto pojetí, jak připomíná V. Chrz (1999), je blízká dnes již klasická definice M.Blacka, v níž je metafora pojímána jako kognitivní operace, ve které určitý předmět poznáváme tak, že na něj nahlížíme skrze jiný předmět. Podle Blacka „metafora vybírá, zdůrazňuje, potlačuje a organizuje rysy hlavního předmětu tím že implikuje výpovědi o tomto předmětu, které se běžně používají o předmětu vedlejším (…), použití vedlejšího předmětu pro iluminaci, pro zajištění vhledu do hlavního předmětu je význačnou intelektuální operací (…), vyžadující simultánní vědomí o obou předmětech, které není redukovatelné na jakékoli porovnání těchto předmětů“ (Black, 1962: 44-46).2

Metafora, tradičně považovaná za předmět literární teorie, se v posledních desetiletích stala diskutovaným tématem různých oborů, jako je lingvistika, metodologie věd, filosofie. Vedle toho je také předmětem psychologického zkoumání. Vladimír Chrz například přibližuje ve svých studiích pojetí metafory z hlediska několika stěžejních směrů psychologie 20. století (psychologie nevědomí, neobehaviorismu a neogestaltismu) s akcentem na psychologickou problematiku metafory. 3

Chápání metafory prošlo určitým vývojem a bývá k ní přistupováno různě. Od přeneseného pojmenování na základě podobnosti vycházející z Aristotela, přes „interakční teorii“ I.A. Richardse, ve které je metafora pojímána jako interakce, jako transformace významu a poznání skutečnosti, až po kognitivní přístup k metafoře.4

Richardovy myšlenky dále rozvinul M. Black v práci Model and Metaphors z roku 1962, který nepřijímá předpoklad substituční teorie o převoditelnosti metafory na doslovný výraz, nepřijímá ani názor komparační teorie, že metafora pouze konstatuje existující podobnost. Ve svém pojetí podtrhuje dynamickou povahu metaforické interakce; metafora je pro něj aktem přenosu významu slov, novým poznáním skutečnosti (Chrz, 1996a).

Psychoanalytické pojetí metafory

Základním dílem inspirujícím psychoanalytické práce o metafoře se stal Fredův „Výklad snů“, vydaný poprvé v roce 1900. Ve své knize popsal například hlavní mechanismy snové práce: zhuštění, přesunutí, názorná representace a tzv. sekundární zpracování, které později inspirovaly například strukturalisticky orientované lingvisty Romana Jakobsona a Morrise Hallea v popsání asociativních vazeb u metafory a metonymie.5 Inspirací nejen lingvistům se stalo i dílo C.G.Junga a jeho předpoklad existence kolektivního nevědomí a vrozených archetypů. Analyticko-psychologický přístup postihuje důležitý aspekt metafory, který by bylo možné nazvat rozměrem hloubky.

Metafora z hlediska kognitivní psychologie

V 70. letech minulého století začíná v psychologickém výzkumu metafory postupně převládat kognitivní pojetí v návaznosti na výzkumné a teoretické paradigma kognitivní psychologie, směru vzniklého v 60. letech v USA. Důležitou otázkou se stává vztah metafory a podobnosti. V konstruktivismu je například základním předpokladem, že poznání je výsledkem mentální konstrukce. Důležitý je i vztah metafory a analogie či analogického usuzování, vztah metafory a paměťových procesů, vztah metafory a percepce. Jinou problematikou je vztah metafory a kategorizačních procesů, spojený v 70. letech v kognitivní psychologii s novým pohledem na kategorizační procesy a mentální representaci kategorií, jehož významnou autorkou je E. Roschová, autorka „teorie prototypů“. Tato teorie inspirovala pojetí, které chápe metaforu jako specifickou strategii kategorizace (Chrz, 1996b: 218). Východiskem kognitivistických pojetí metafory je chápání psychických procesů jako procesů zpracovávajících informace a jednotlivé kognistivistické přístupy se liší v tom, jak vysvětlují tento proces a jakou formu mentální representace přitom předpokládají.

Autoři Lakoff-Johnson (1980) ve svém díle zmiňují podnětné přístupy svých kolegů, například Edwarda Sapira, Benjamina Lee Whorfa v pozorování, jak je jazyk schopen reflektovat pojmový systém svých uživatelů. Pojmovému systému, v jehož rámci myslíme a jednáme, Lakoff a Johnson přisuzují převážně metaforickou povahu a dokládají své přesvědčení na základě jazykového materiálu. Metafora, podle nich prostupuje náš každodenní život, a to nejen v jazyce, ale i v myšlení a činnosti. Metafory dále poskytují strukturu našim každodenním činnostem. Například metaforický pojem čas jsou peníze vytváří jednotný systém, založený na následující subkategorizaci: z metafory čas jsou peníze vyplývá, že čas je omezený zdroj, a z toho zase plyne, že čas je cenné zboží. Vytváří se tak koherentní systém. K času na základě takto pojímané metafory přistupujeme, prožíváme a chápeme jej podle ní: můžeme jím plýtvat, šetřit nebo jej investovat, rozpočítat, výhodně využít, promrhat, ztratit atd. Podle Lakoffa a Johnsona je pro moderní západní kulturu typické, že se práce asociativně spojuje s časem, který je přesně kvantifikován.
1.1. Význam kultury v pojetí metafory
Každá kultura poskytuje víceméně úspěšný způsob, jak se vyrovnávat se svým prostředím, a to jak přizpůsobováním se k němu, tak jeho proměňováním. Nadto musí každá kultura vymezit jistou společenskou realitu, v jejímž rámci mají lidé jisté role, které jsou pro ně smysluplné a na jejichž základě jsou s to společensky fungovat (Lakoff - Johnson, 1980: 163). Také například Vera Marovská v souvislosti se vznikem, chápáním, fungováním metafory zmiňuje význam kulturní tradice a historie společnosti (Marovska, 1998: 67).6

V jisté kultuře může být například spor/argumentace pojímán jako válka (vycházíme pak z pojmové metafory spor/argumentace je válka), což se promítá do každodenního jazyka nejrůznějšími výrazy, například: Porazil mě v diskusi. Podařilo se mi smést jeho strategii. Pokud spor/argumentaci chápeme jako válku, přistupujeme k ní jako k válce, zažíváme ji jako válku.

Můžeme si ale také představit kulturu, ve které se spory a polemiky neberou jako válka, kde nikdo nevítězí ani neprohrává, kde nejde o útok ani obranu, o zisk nebo ztrátu území apod. Spor/argumentace může být pojímána například také jako nádoba nebo cesta: Tvá argumentace není příliš obsažná. Kam směřuješ svou argumentací? Může také docházet k průnikům mezi metaforami, například spor/argumentace je cesta a spor/argumentace je nádoba: Půjdeme-li touto cestou dál, vtěsnáme do naší hypotézy všechna dostupná fakta.7
1. 2. Částečná strukturace pojmu metaforou
Autoři upozorňují na částečnou strukturaci pojmu metaforou. To znamená, že metafora nám odhaluje jisté aspekty pojmu a jiné aspekty téhož pojmu zakrývá (přesněji řečeno ty, které jsou vzhledem k metafoře nekonzistentní). Různými metaforami mohou být navíc strukturovány různé aspekty jednoho a téhož pojmu: například láska je kouzlo (očarovala mě), láska je šílenství (přijdu kvůli ní o rozum, jsem do něj blázen). Jde tu tedy o poskytnutí perspektivy vůči pojmu a strukturaci jednoho z mnoha aspektů tohoto pojmu.8

Také Laura Janda píše o tom, že mapování, které metafora koná, je obvykle vysoce výběrové. V žádném případě se nepřenáší veškerá informace ze zdrojové domény na doménu cílovou v poměru jedna ku jedné (Janda, 2004: 24-25). Metafora je motivována relevantní informací, která je v lidské zkušenosti výrazná; zdůrazňuje o cílové doméně některé skutečnosti, ale zakrývá jiné. Chování metafory je rovněž dobře motivované, avšak ne zcela předpověditelné (Janda, 2004:25).9 Metafora řečeno s Landou funguje, plní-li jistý účel, totiž pochopení nějakého aspektu pojmu.

Metafory se rodí z našich jasně vyhraněných a konkrétních zkušeností a dávají nám možnost konstruovat vysoce abstraktní a propracované pojmy. Jelikož je podle Lakoffa náš přístup ke světu možný pouze skrze určitý pojmový systém a je-li tento pojmový systém, jak tvrdí Lakoff, částečně metaforicky strukturován, potom to znamená, řečeno s V. Chrzem, že náš přístup ke světu je částečně určován metaforickou strukturací našich pojmů.

Je-li nezanedbatelná část našeho konceptuálního systému strukturována metaforicky, můžeme předpokládat, že přistupujeme ke světu z hlediska určitých metafor, „žijeme tyto metafory“ a způsob, jakým myslíme, prožíváme, jednáme a vyjadřujeme se, je tedy z části určován bezpočtem různých metafor.


1. 3. Základní typy metafor podle G. Lakoffa a M. Johnsona
Lakoff a Johnson (1980) rozlišují tři základní typy metafor: orientační (orientational), ontologickou (ontological) a strukturní (structural). U strukturní metafory je jeden pojem strukturován na základě druhého pojmu (např. spor/argumentace je válka); orientační metafora organizuje celý systém pojmů, a to i vůči sobě navzájem (orientační metafory dávají pojmu prostorovou orientaci např. šťastný je nahoře, smutný je dole: zvedla se mi nálada, upadám do deprese)10, ontologická metafora je metaforami entit a substancí (například inflace je entita: inflace nás zahání do kouta apod.).

Dále rozlišují mezi metaforami konvenčními, tj. metaforami, které strukturují obyčejný pojmový systém naší kultury odrážející se v našem běžném každodenním jazyce a metaforami imaginativními, tvůrčími.11 G. Lakoff a M. Johson konstatují, že si často ani neuvědomujeme, že výrazy, které běžně používáme jsou metaforické. Jedním z důvodů, proč je tomu tak, je podle nich náš konvenční způsob uvažování o jazyce - těžko si představujeme, že by jazyk nemusel být v souladu se skutečností.

1. 4. Fyzické a kulturní zakotvení pojmového systému ve zkušenosti
V kognitivním přístupu k jazyku je náš pojmový systém zakořeněn ve zkušenosti se světem a metafora hraje při charakterizaci struktury zkušenosti podstatnou úlohu, stejně tak interakční vlastnosti. Podle výkladu G. Lakoffa a M. Johnsona nejsou individuální pojmy definovány způsobem izolovaným, čistě na základě svých inherentních vlastností, ale na základě vlastností interakčních, na základě jejich rolí v přirozených druzích zkušeností. Pojmy jsou definovány jistými prototypy a typy vztahů k prototypům. Definice pojmů jsou otevřené.

Metafora má v jazyce významnou úlohu, pomáhá skutečnost uchopovat, ale také tvořit. Názor, že metafory mohou vytvářet skutečnost, je v rozporu s většinou tradičních pojetí metafory (Lakoff - Johnson, 1980: 162). Důvodem je okolnost, že metafora byla tradičně považována spíše za věc pouhého jazyka než primárně za prostředek strukturace našeho pojmového systému a těch druhů běžných činností, které každodenně konáme (Lakoff - Johnson, 1980: 162).

Autoři se ve své základní knize dále dotýkají například působení politické metafory prezidenta Cartera; teorie pravdy, která je podle nich vždy relativní právě vzhledem k pojmovému systému, který je z velké části vymezen metaforický. Poukazují na závažnost pravdy v našem běžném životě, na úlohu projekce a kategorizace v souvislosti s pravdou, dospívají k poznání, že pravdivost je založena na porozumění.

Na závěr se věnují mýtům objektivismu a subjektivismu, strachu z metafory a nabízí zkušenostní syntézu, tj. způsob, jak dát starým mýtům nový význam. Snahu o porozumění vidí za oběma mýty, proto je pro ně východiskem jistá syntéza a navíc poskytnutí bohatšího pohledu na významné oblasti zkušenosti v našem každodenním životě jako je: interpersonální komunikace a vzájemné porozumění, sebeporozumění, rituál, estetická zkušenost, politika.

2. Kognitivní lingvistika v kontextu kognitivní vědy

„Existuje mnoho oborů, které se (dlouho, pečlivě, ale každý jen z jistého aspektu) zabývají lidskou duší - především různá odvětví psychologie (od neuropsychologie až po psychoanalýzu), ale také třeba lingvistika. Nicméně až poměrně nedávno došlo k propojování oborů, které se z velmi rozmanitých směrů a rozmanitými metodami pokoušejí něco dovědět o fenoménu mysli. Při tomto propojování sehrála nepřímou, ale výrazně stimulující roli právě umělá inteligence (jakožto disciplína, podobor informatiky), tím, že provokativně nabídla programovaný počítač jako model lidské mysli.“ (Havel, 2000, s. 362)

Kognitivní vědu mnozí označují za transdisciplinární.12 Kognitivní přístup k jazyku vychází z předpokladu, že schopnost člověka osvojit si jazyk a užívat ho je jeho schopností kognitivních, a proto je třeba studovat jazyk a jeho užívání v širším kontextu kognitivních aktivit jedince (ESČ, 2002: 245-246). Předmětem zkoumání kognitivní lingvistiky je povaha mysli a její fungování. Ke klíčovým otázkám patří problém, jak lidská mysl pracuje s jazykem (a/nebo jazyk s lidskou myslí) a co jazyk o naší mysli vypovídá, pomáhá nám dovědět se něco o kognitivních strukturách (Vaňková, 2005: 20).

„V širším pojetí se ovšem kognitivní věda neomezuje jen na člověka, ani na čistě poznávací a rozumovou komponentu jeho mysli, ale pokouší se o komparativní či zobecňující přístup, zajímajíc se stejně o lidské jako o umělé (počítačové) myšlení. Rovněž jí nejde (či nemělo by jít) jen o kognitivní procesy v užším slova smyslu (vnímání, učení, usuzování), ale o výkony mysli v nejširším smyslu: racionální i neracionální jednání, paměť, komunikaci, kreativní činnost, intencionalitu, vědomí. Jejím východiskem - ale i cílem - je nejen pouhá koexistence, ale i vzájemná interakce a součinnost různých vědních oborů, často si tradičně navzájem dosti vzdálených: od psychologie (včetně klinické) přes rozličné neurovědy, kybernetiku, umělou inteligenci, lingvistiku až k filozofii mysli. Bez takové interakce a součinnosti oborů se totiž stěží dovíme, co je mysl a jak funguje.“ (Havel, 2000, s. 362).

Novější vývoj lingvistiky je charakterizovaný přemírou novějších směrů. Kognitivní lingvistika si získala oblibu v posledních letech 20. století. Původně inspirovaná Chomským a jeho přesvědčením, že jazyk je potřeba studovat jeho vyvozováním z lidské mysli.13 Později se však, především pod vlivem G.Lakoffa, M. Johnsona a W. R. Langacra, mění v široce orientované hnutí bez konzistentní metodologie, s velkým důrazem na psycholingvistické přístupy a vyvozování závěrů o jazyce z odhalovaných mentálních struktur. Oblast zájmu se soustředí na sémantiku, především na studium metafory (kognitivní metafora), jazyk je rezultátem rozvíjených schopností obecného poznání (kognice).
Skutečnost, že kognitivní lingvistika nemůže odkazovat k žádnému definitivnímu textu nebo jedné autoritě, neznamená, že nemá pevné styčné body. Existuje množina ústředních pojmů a cílů, z nichž většinu sdílí majorita kognitivních lingvistů, ale také filosofů, psychologů a dalších vědců, kteří na vývoji této teorie spolupracovali (Janda, 2004: 12). O kognitivní přístupu k jazyku se explicitně mluví zejména od počátku 80. let 20. století. Teprve později se ukazuje propojení s některými staršími pracemi – ne vždy přímo lingvistickými v úzkém slova smyslu. Kognitivní lingvistika, řečeno s L. Jandou, celkově tíhne silněji k datům než k teorii a také má sklon předpokládat, že to druhé může být postupně vybudováno z prvního.

Do lingvistiky přinášejí nové podněty také jiné vědy, zejména psychologie (výjimečnou úlohu zde sehrály např. různé teorie konceptuální metafory), sociologie, etnologie, psycholingvistika (např. teorie mentálního slovníku, teorie inferencí, která se uplatnila zejména při studiu porozumění textu), teorie kultury (např. problémy etnických a jiných stereotypů, interkulturních rozdílů, aj.). Cenné poznatky o utváření a fungování řečových schopností ukazují také výzkumy poruch řeči (zejm. afázií) a další neurolingvistická témata, kterými se zabývají i klasikové kognitivní lingvistiky G. Lakoff a M. Johnson.14 Neurobiologové například ukázali, že žádné informace nejsou v mozku uloženy jako izolované prvky a že veškeré informace jsou naopak rozděleny a propojeny, hierarchizovány.

V průběhu své krátké historie udržuje kognitivní lingvistika živý dialog s příbuznými disciplínami, jako je např. již zmíněná psychologie, neurobiologie nebo antropologie, umělá inteligence, filozofie aj. Aby se podporovalo, řečeno s L. Jandou, „křížení mezi druhy“, zahrnují setkání Mezinárodní asociace kognitivní lingvistiky (ICLA)15 pravidelně plenární přednášky vědců ze zmíněných oborů. Při těchto příležitostech se ukazuje, že závěry kognitivní lingvistiky a výsledky získané širokým spektrem akademických výzkumů se mnoha způsoby podporují. Kognitivní lingvistika se tak ukazuje být rámcem, který odpovědně spolupracuje s komunitou akademických spojenců. Snaží se poučeným způsobem vytvářet analýzy, které jsou přinejmenším psychologicky (biologicky, neurologicky atd.) pravděpodobné (Janda, 2004: 10).

Laura Janda (2004) píše o oblibě kognitivní lingvistiky například v Rusku, České republice, Polsku a Makedonii, ale také například v Anglii, Norsku, Švédsku, Německu a Rakousku, předpokládá, že je to díky návaznosti na prastaré otázky (vztah forma – význam; koherence jazykového a ne-jazykového vědomí aj.). Podle jejího názoru nás kognitivní lingvistika zve k využívání velkého množství úspěchů nahromaděných v průběhu vývoje jazykovědy a k tomu, dostat se na této cestě dále.16

Kognitivní vědy tedy zkoumají procesy, které probíhají v lidské mysli; připomínám, že ke klíčovým otázkám patří, jak mysl pracuje s jazykem a co jazyk vypovídá o mysli. Právě jazyk totiž umožňuje poznávat některé procesy, které jsou přímému pozorování nepřístupné, je prostředkem kognitivních struktur, jimiž je člověk ve světě ukotven (ESČ, 2002: 246). K hlavním tématům, které kognitivní věda rozpracovává, patří také problematika mentálních representací jazykového projevu. Důležité je rovněž individuální disponování souborem znalostí o světě. Jde o jakýsi model světa, souhrn znalostí a vědomostí, které si člověk s pomocí všech percepčních systémů vytvořil v průběhu dosavadního života a které neustále doplňuje. Tato základní mentální struktura v zásadě není jazyková, avšak prostřednictvím jazyka se vytváří a neustále obohacuje. Bez ní by se sotva mohla realizovat nejen jakákoli řečová činnost (aktivní či pasivní), ale i jakákoli intelektuální činnost vůbec (Černý, 1996: 381-382).

Kognice a užívání jazyka zahrnují přístup k mentálním prostorům a manipulaci s nimi. Laura Janda mluví o konstituování mentálních prostorů z lidské smyslové zkušenosti. Ty se dále rozšiřují imaginativními procesy mapování. Mezi nejdůležitější procesy, které jsou pro lingvistickou analýzu zásadní, patří metafora, metonymie a skládání/křížení (blends/bendy). Laura A. Janda ve své studii (Janda, 2004: 9-61) poukazuje na zájem lingvistů o kognitivní přístup a také ukazuje, jak ona sama kognitivního přístupu využívá pro svou práci, studie, analýzy, závěry. Připomíná však také, že některé teoretické rámce jsou „šikovnější¨“ než jiné, zejména při uchopování určitého problému. Ani kognitivní lingvistika, ani žádný jiný teoretický rámec tedy není všezahrnující. Kognitivní lingvistika tak může pouze nabídnout jeden pohled na lingvistické bádání a to pohled často velmi zajímavý.

2.1. Rámcové vymezení dvou hlavních směrů kognitivní lingvistiky

V rámci kognitivní lingvistiky, zejména těch koncepcí, které neusilují o algoritmizaci kognitivních procesů, můžeme vymezit (jen zcela rámcově) dva hlavní směry. Jeden z nich – antropocentrický – nachází zdroje jazykových významů, zdroje našeho myšlení a prožívání v tělesné zkušenosti člověka. K těmto závěrům nejprve dospělo detailní zkoumání metafor, které ukázalo, že metafora není jevem primárně jazykovým, ale konceptuálním, v metaforách nejen mluvíme, ale především myslíme, metaforičnost je nikoli okrajovým, ale podstatným rysem pojmové soustavy (zejm. Lakoff – Johnson, 1980; Johnson, 1987; Lakoff, 1987).17 Sémantické analýzy slovních spojení, frazémů i aktuálních metafor ukázaly, že v našem myšlení hraje daleko významnější roli, než se předpokládalo, zkušenost lidského těla zprostředkovaná smysly, zkušenost s pohybem v prostoru, přičemž metafora je, jak jsme již naznačili výše, primárně přenášením struktury poznání z jedné pojmové oblasti do pojmové oblasti jiné (z oblasti zdrojové do cílové); např. o vědění myslíme jako o vidění (úhel pohledu, názor, hledisko, je to očividné, objasnila mu to, rozšířil si obzor) atd. Důležitou funkci má i obraznost. Bylo identifikováno několik hluboko uložených vzorců – základních představových schémat, např. nádoba, spojení, část a celek (Johnson, 1987).18 Tato lakoffovsko-johnsonovská představová schémata (image schemas)19 vztahující se k naší tělesnosti a ukotvenosti v prostoru jsou zároveň výrazem antropocentrismu jazyka. Mnoho empirických výzkumů se zabývá zdroji pro pojmenování jevů nefyzických (např. ve zkušenosti hmatu jako jednoho ze smyslů je zdroj českých slov podotknout něco, dotyčný, přísahat, ve zkušenosti s polohou těla je zdroj slov přestupek, důstojnost, spolehnout se na někoho), zdrojem četných frazémů jsou části lidského těla (má ostré lokty, jeho návrh nemá hlavu ani patu, přišel tomu na kloub, má dlouhé prsty, stojí v čele hnutí). Vedle pohledu synchronního se uplatňuje i etymologie slov (ESČ, 2002: 246). Příkladem poněkud odlišného přístupu jsou analýzy celých souborů jazykových vyjádření, která v jednotlivých jazycích pojmenovávají emoce a jejich projevy; pojem každé emoce (nejznámější je hněv) se tvoří až souhrnem těchto vyjádření (např. Lakoff, 1987; Tabakowska, 1998; Mikolajczuk, 1999, Bednaříková, 2003 aj.).20 Analyzována jsou i pojmenování rozměrů, některých mentálních procesů aj. (pro češtinu, ruštinu a polštinu viz zejména Grzegorczykowa – Waszakowa, 2000; Nebeská, 1999; Šlédrová, 2000; Vaňková, 2001).21



Druhý směr (velmi výrazný v polské kognitivní lingvistice) je více zaměřen na jedince jako člena jazykového společenství. Vychází z předpokladu, že jazyk, kterým mluvíme, se do větší či menší míry podílí na tom, jaký obraz světa si vytváříme. Zkoumá se, jak pomocí jazyka svět strukturujeme a konceptualizujeme, jak mu rozumíme, co sdílíme s příslušníky vlastního jazykového společenství. Znovu se zpřítomňují některé myšlenky, které byly v minulosti odsunuty do pozadí (např. Humboldtovo pojetí jazyka, teorie jazykové relativity). Důležitým tématem je zde kategorizace jevů, inspiračním zdrojem je zejména kategorizace na základě prototypů (Rosch, 1973).22 Vymezují se kognitivní významy slov, respektující zejména jejich konotace (např. kognitivní definice slova myš zahrnuje i malý rozměr, šedivou barvu, nenápadnost a hbitost, i vtíravost); výzkumy se opírají o lidovou psychologii, stereotypy, vycházejí z analýzy textů folklórních, frazeologie apod. Porovnávají se i ekvivalenty pojmenování v různých jazycích (např. pro české slovo duše, etymologicky spjaté s dýcháním, najdeme odpovídající ekvivalent v některých slovanských jazycích, nikoli však třeba v angličtině apod.). Výzkum směřuje od konkrétních pojmenování v konkrétním jazyce k rekonstrukci fragmentů pojmové struktury mluvčího daného jazyka – k rekonstrukci světa za slovy, obrazu světa, na kterém se jazyk do větší nebo menší míry podílí. Pojmová struktura mluvčích každého jazyka je specifická. Jazyk spolu s kulturou (a historií) vytváří specifickou kolektivní zkušenost daného společenství. Také tradice a stereotypy modifikují naše myšlení. Znamená to, zaměřit se nejen na to, co je v jazyce (a jeho užívání) racionálně uchopitelné, ale také na to, co je v něm nelogické, tušené, založené na představách a představivosti mluvčích i posluchačů, zaměřit se na obrazná vyjádření, skryté a zašifrované významy, konotace (Nebeská, 1999: 79). V Polsku se v posledním desetiletí tomuto směru bádání věnují nejméně tři univerzitní výzkumné skupiny publikujících řadu prací.
„Wrocłavský tým je zaměřen na vztah jazyka a široce chápané kultury (Anusiewicz 1995). Zajímá se i o vztah jazyka k takovým fenoménům, jako je mytologie, magie, náboženství, umění i věda. Skupina na univerzitě v Lublinu (reprezentována především jmény J. Bartmiński a R. Tokarskij) příměji vychází z teorie jazykové relativity a zcela systematicky popisuje fragmenty polského obrazu světa, resp. fragmenty konceptuálního systému polských mluvčích (barvy, rostliny, nebeská tělesa, zvířata, kameny). Využívá přitom novějších poznatků kognitivní lingvistiky, zejména teorie prototypů. Výzkum na Varšavské univerzitě se od předchozích dvou liší zejména tím, že je srovnávací, koordinuje proto mezinárodní spolupráci.“ (Nebeská, 1999:79-80)
Konfrontační studium, které probíhá na Varšavské univerzitě, napomáhá zviditelnit specifika každého jazyka. Varšavský výzkum zahrnuje tři tematické okruhy: pojmenování barev, rozměrů lidského těla a mentálních procesů a právě na varšavském projektu se podílí tým z Katedry českého jazyka Filozofické fakulty UK (Vaňková, Šlédrová, Nebeská). Několik let se také pravidelně konají česko-polské konference. Na základě nich pak vznikají sborníky.23

V této souvislosti bych ráda zmínila význam časopisu Slovo a slovesnost. Už od konce devadesátých let seznamuje své čtenáře nejen prostřednictvím recenzí, ale i prostřednictvím původních statí s interdisciplinárně zaměřenými výzkumy, v nichž se ukazují různé polohy vztahu jazyka k myšlení, reflexe člověka a jeho světa v jazyce. I díky těmto příspěvkům nejsou kognitivní lingvistika, kognitivní přístup k jazyku a řeči neznámým badatelským směrem.24

V rámci zkoumání jazykového obrazu světa je mnoho empirických výzkumů věnováno konotacím a kulturní symbolice pojmenování v jednotlivých jazycích (například prototypem bílé barvy v češtině je sníh, ve vietnamštině bavlna). Diachronní přístup ke slovním významům přispívá k poznatkům o tom, jak se v pojmenováních uchovává i paměť jazykového společenství (např. Bartminski, 1997; Němec – Horálek, 1986).25 Ve frazeologii se viditelně projevuje, že každý významnější orgán lidského těla s výraznou a specializovanou funkcí nese určitý (metaforicko-metonymicky utvořený) význam, vztahující se k lidské aktivitě, na níž se tento orgán v našem obrazu světa podílí nebo jejímž je aktérem (např. hlava představuje rozum, myšlenky, paměť, starost, intelekt nebo vzdělanost – vykouřit se z hlavy, být hlava/hlavička aj.). Mnohé další názvy součástí těla, jako např. prst, dlaň aj. nám poskytují zajímavý materiál ke zkoumání i hlubším úvahám o jazyce a konceptualizaci emocí, ale např. i fyziologických procesů nebo charakterových a jiných vlastností – strká do všeho nos, mít ostrý jazyk aj.

Lingvisté často pozorovali, že hranice mezi tradičními jazykovými jevy lze překračovat. Např. fonologie může být ovlivněna morfologií, sémantikou, syntaxí a pragmatikou; rovněž se ukázalo, že syntax je citlivá na fungovaní fonologie, sémantiky pragmatiky (Janda, 2004: 13). Je nesmírně zajímavé, jak člověk neustále ve všem hledá logos, řád, možnost porozumění. I v nezřetelných skvrnách, nesouvislém sledu událostí, všude má tendenci hledat souvislosti, znamení, smysl. Primárně se smyslu můžeme dobrat v jazyce, v řeči, v textech. A do jazyka a textů ho člověk po dlouhá staletí zároveň také ukládá. Právě tady, v jazyce je také naše vidění a hodnocení světa uchopitelné a interpretovatelné (ČDS, 11, 2003, č 1–2: 5). Jazyk - jeho gramatika, slovní zásoba, frazeologie, vnitřní významová provázanost jeho jednotek, způsoby jejich spojování - vypovídá něco velmi podstatného o principech našeho myšlení, o tom, jak jednotlivé věci a jevy chápeme, hodnotíme a jaký k nim máme vztah. Díky jazykovým prostředkům – slovům, slovním spojením, frazeologii, gramatickým zákonitostem – tedy vlastně můžeme usuzovat na charakter lidské mysli a procesů, které v ní probíhají (Vaňková, 2005: 12). Díky výzkumům, které byly provedeny, můžeme konstatovat, že spíše než v algoritmech myslíme v metonymických zkratkách, v metaforách, analogiích. Metafora realizovaná ve formě jazykového vyjádření je, jak píše dále I. Vaňková, jen výrazem – a svědectvím – metaforické konceptualizace daného jevu v naší mysli. Zkoumání jazyka nás tak přivádí k podstatným poznatkům o tom, jak jako lidé přemýšlíme o světě a jak ho prožíváme (Vaňková, 2005: 12).

Kromě tohoto směru bádaní se rozvinulo i bádání zaměřené vždy na konkrétní jazyk a jeho užívání. Výzkum směřuje od konkrétních pojmenování v konkrétním jazyce k rekonstrukci fragmentů pojmové struktury mluvčího daného jazyka – k rekonstrukci světa za slovy, obrazu světa, na kterém se jazyk do větší nebo menší míry podílí. Pojmová struktura mluvčích každého jazyka je specifická. Jazyk spolu s kulturou (a historií) vytváří specifickou kolektivní zkušenost daného společenství. Také tradice a stereotypy modifikují naše myšlení. Pojetí každého jazyka jako specifického obrazu světa vychází z tradice herderovsko-humboldtovské německé filosofie i sapiro-whorfovské americké etnolingvistiky a jazykového relativismu.

Na závěr k rámcovému vymezení dvou hlavních směrů kognitivní lingvistiky můžeme poznamenat, že jak (americká) kognitivní lingvistika, tak i kulturní lingvistika polská kladou důraz na humanitní charakter jazykovědy a na nutnost jejího sepětí s ostatními vědami o člověku.

2.2. Reflexe významu a jeho popis
Z hlediska sémiotické triády syntax-sémantika-pragmatika je v kognitivní lingvistice dominantní dimenze sémantická (vztah mezi znaky a objekty, slovy a věcmi, jazykem a světem), více či méně spjatá s pragmatikou (vztah mezi znaky a jejich uživateli, jazykem a jazykovým společenstvím). V současné době je však patrně vhodnější mluvit spíše o kognitivním přístupu k jazyku než o kognitivní lingvistice jako konstituovaném oboru (Vaňková, 2005: 22). Pokud jde o témata zkoumání, cíle, metody práce, řečeno s I. Vaňkovou, je charakteristickým rysem kognitivně orientovaných výzkumů heterogennost, sjednocujícím faktorem výzkumů je společné východisko: mysl a její reflexe světa i člověka samého, tak jak se ukazuje v jazyce.

Reflexe významu a jeho popis se odvíjí od klasického nebo kognitivního přístupu. Klasická slovníková definice popisuje lexikální význam jako v prvé řadě reflexí toho, jak kategorizujeme, jaký výsek našeho světa, respektive naší zkušenosti spadá do rámce daného slova a jaká zkušenost se v souvislosti s ním ve vědomí rodilého mluvčího aktivuje a evokuje. Pro strukturalismus je význam slova uzavřeným souborem sémantických příznaků (sémů). Tento soubor sémů se chápe jako hierarchicky budovaný a pro potřeby vědecké analýzy rozložitelný a popsatelný pomocí sémické (komponenciální) analýzy. Významy se definují prostřednictvím ohraničeného počtu sémů: jde o jednotky metajazykového charakteru, které nemají jazykovou, formální podobu – nejsou bilaterální, slouží pouze k potřebám lingvistické reflexe.26

Ze specificky založené kategorizace vycházejí vědecké definice. Chceme-li nějakou věc definovat, pak ji vlastně pro sebe „o-hraničujeme“ (de-finio). Tak se definuje už od Aristotela nejprve genus proximum (určíme nejbližší nadřazený pojem), dochází k prvnímu zobecnění. Poté je zapotřebí specifikovat – najít tzv. differencia specifica, odlišující znaky, zvláštní rysy, abychom dané slovo vložily do imaginární nádoby (takto chápané pojetí, podle Lakoffa, ukazuje kategorii jako nádobu).

Stejně jsou tvořeny tradiční slovníkové definice: figuruje v nich vždy „povinně“ tzv. sém generický (významový prvek nadřazeného pojmu) a sémy specifikační, popřípadě s připojením sémů jiného typu - pragmatické, kontextové aj. Význam chápeme obecně (tradičně) jako obsah přiřazený formám jazykových jednotek. Význam slov má mezi ostatními jazykovými obsahovými jednotkami základní postavení, protože je to především slovo, které odráží, označuje a pojmenovává mimojazykové skutečnosti, a z něho včetně jeho významu vycházejí i ostatní jazykové jednotky (Filipec-Čermák, 1985: 51) . Obsahu odpovídá jako celostní kvalita smysl. Význam chápeme obecně jako obsah přiřazený formám jazykových jednotek. Význam slov má mezi ostatními jazykovými obsahovými jednotkami základní postavení, protože je to především slovo, které odráží, označuje a pojmenovává mimojazykové skutečnosti, a z něho včetně jeho významu vycházejí i ostatní jazykové jednotky (Filipec-Čermák, 1985: 51). Význam vymezuje správné užívání příslušného slova. V jednojazyčných slovnících výkladových se význam vykládá a kodifikuje. Význam má povahu verifikovatelné hypotézy, na níž se lidé dohodli a kterou jazykovědci zkoumají a tříbí (Filipec-Čermák, 1985: 51).

Kognitivní definici významu ovlivnila kognitivní psycholožka Eleonora Poschová, která se už na počátku 70. let začala zamýšlet nad tím, zda lidé opravdu chápou přináležitost k dané kategorii takto jednoznačně. Na základě výzkumů, které prováděla zjistila, že tomu tak není. Kognitivní lingvistika navázala na její výsledky práce, zdůrazňuje těsnou provázanost jazykových procesů s procesy poznávacími a emocionálními, a také se smyslovým a vůbec tělesným prožíváním světa, s veškerou lidskou zkušeností. Význam se (na rozdíl od hierarchické struktury sémů) pojímá celostně: jako prototypový způsob pojetí předmětu v lidské mysli.

Podle A. Wierzbické je význam to, co si lidé při setkání s daným slovem vybaví, k čemu si ho vztáhnou, jak mu rozumějí (hledisko recepce), a zároveň to, co lidé míní, když daného slova sami užijí (hledisko produkce) (Vaňková et al. 2005: 80).

Strukturně orientované definice se z tohoto pohledu omezují na denotaci a na to, co je nesporné a verifikovatelné, co je spjato s racionálním výkladem světa. Stranou pak zůstávají konotace, které bývají pro kognitivní lingvisty zásadní složkou významu, zajímá je subjektivní lidská zkušenost, spjatá s hodnocením, generalizací, s tělesně-smyslovým prožíváním přirozeného světa. Kognitivní definice významu poukazuje na vnitřní provázanost jazyka a kulturního společenství. Na základě konotací se v kognitivní perspektivě buduje prototyp. K prototypu se dobíráme na základě přenesených významů (a vůbec na základě struktury všech možných významů slova), dále na základě frazeologie a obecně sdílených textů (lidová slovesnost, průpovídky apod.), relevantní informace nám poskytují i umělecké texty.

V polských pracích se často exponuje rozdíl mezi



Сподели с приятели:
  1   2   3   4   5   6




©obuch.info 2024
отнасят до администрацията

    Начална страница