Cílem našeho výzkumu bylo na základě excerpce materiálů získaných v našem případě pomocí vyhledavače

Poslední část autorovy studie se věnuje analýze vybraných případů metaforické konceptualizace politické problematiky v polistopadovém vývoji v ČR, navrhuje možnosti využití výsledků své práce, nabízí řadu podnětných otázek, adekvátních postupů. Navrhuje možnost částečného ověření některých vytyčených hypotéz prostřednictvím experimentální metody (experimentální výzkum by dodal navrženému postupu analýzy příslušnou váhu). Nabízí se i možnost praktické aplikace analýzy efektu metaforických konceptualizačních strategií v různých formách politické problematiky. Zvláštním případem možného využití navrženého postupu by se stala analýza selhání metaforické konceptualizace.

5. Imaginace a metafora
S metaforou obrazotvornost souvisí a jakkoliv může zavádět, je nutná, řečeno se Zdeňkem Neubauerem, ke skutečnému pochopení a pravdivému porozumění. V souvislosti s metaforou zmiňuje také symbol, který shrnuje mnohost zkušeností do zkušenosti jediné a zobrazuje ji tak, že se v ní zračí smysl zkušenosti jakožto celku. Pochopit symbol znamená určitým způsobem sjednotit vlastní zkušenost (Neubauer, 2004: 147). Zamyšlení se nad knihou Paula Ricoeura La metaphore vive (Živá metafora) jej přesvědčuje o metafoře jako šťastném ontologickém symbolu, protože jak v zážitku pochopení smyslu nějaké metafory, tak v aktu vlastního metaforického vyjádření zahlížíme a zakoušíme samotnou povahu bytí, a to zcela jedinečným a názorným způsobem. V metafoře jako ontologickém symbolu zobecnil Ricoeur některé své poznatky získané při zkoumání mýtů a symbolů. V metafoře Ricoeur vidí jev, v němž se zjevuje smysl a zkušenost, na které můžeme opakovaně zakusit povahu bytí toho, co jest.⁵¹

Zatímco běžné užití slova zúží jeho sémantické pole kolem jediného významového ohniska, metafora jako by fixovala ohnisko dvojí: ohnisko významu základního a významu přeneseného. Těžiště smyslu však neleží v žádném z nich, nýbrž právě v jejich vzájemném napětí (Neubauer, 2004: 156). Její smysl se zjevuje pouze v prostoru mezi oběma ohnisky, mezi nimiž osciluje sémantické pole slova. To můžeme pochopit na příkladu příroda je chrám. V tomto slovním spojení vidíme vedle sebe dva na první pohled bezprostředně a nezávisle na sobě přístupné póly významu. Avšak smysl metafory leží právě ve vzájemnosti těchto původně zcela odlišných zkušeností (Neubauer, 2004: 156). Pravda poznání v té chvíli spočívá v usjednocení vlastní zkušenosti, ale nejen to, je třeba uvěřit a obraz s důvěrou přijmout jako obsah mé vlastní zkušenosti.

6. Autorská metafora v rodinné terapii
V empirické části své diplomové práce se zabývám metaforami, které představují rodinu nebo její jednotlivé členy. Proto bych ráda do teoretické části zařadila kapitoly o možném využití autorské metafory v terapeutické praxi a významu jazyka v narativní terapii.

Zdeněk Rieger a Hana Vyhnálková, rodinní terapeuti, jsou autory knihy Ostrov rodiny. V knize najdeme teoretický výklad metafory Ostrov rodiny a vyprávění příběhů z konzultací, srozumitelný popis transakčního prostředí rodiny. Schopnost jazyka, vyjádřit ve své složité jednoduchosti mnohovrstevnaté informace je inspirující pro podobné využití metafory.

V předmluvě knihy poznamenává Vladislav Chvála, že organismus rodiny je snad tím nejohroženějším organismem v chaosu světa a protože jej pro jeho samozřejmost nevidíme, nepečujeme o něj. Domov v sobě totiž skrývá onu všednost bezpečí a jistoty, samozřejmosti.

Autoři jsou si vědomi, že metafora je jistou redukcí skutečnosti, bez které by ale nebylo možné porozumění. Ostrov rodiny zakládají dvě bytosti, většinou muž a žena, které se dohodly, že budou společně žít a pobývat na jednom místě, vytvářejí tak jeho bázi. Báze je výsledkem setkání, většinou „náhodného“, dvou původně si cizích (nebo lépe: neznámých si) bytostí (Rieger – Vyhnálková, 2001:104). Výsledkem setkání obou bytostí je jejich rozhodnutí opustit své rodné Ostrovy rodiny a společně vytvořit nové seskupení, zformovat tak novou vnitřní vazbu, soustřeďující zkušenosti ze dvou odlišných rodných Ostrovů rodiny. Důležitá je rovněž hranice Ostrova, která určuje jeho smysl a tvar pevniny, umožňuje vymezení jeho soudržnosti a jeho spojení s Oceánem. Na pevnině vzniká určité charisma rodiny, rodí se děti, formuje se struktura vzájemných vztahů, rozvíjí se hierarchie.

V knize jsou dále rozpracovány jednotlivé pojmy související s metaforou Ostrova jako například hlubina Oceánu (časoprostor historie), hladina Oceánu (aktuální stav), pevnina (výraz celistvosti, růstu rodiny v přítomnosti; s pevninou se její obyvatelé vnitřně identifikují) aj.

Rodinní terapeuti se stávají hosty na Ostrově rodiny, seznamují se s ním prostřednictvím vyprávění a akcí jejich obyvatel. Poznávají také jazyk Ostrova rodiny, případně i jeho hodnotovou orientaci či třeba rituály a legendy, všímají si konstelace obyvatel, objektů a rozhraní mezi nimi. Významným rysem pevniny je, že vytváří prostředí, v němž se jeho obyvatelé spontánně orientují. Metafora Ostrova rodiny poskytuje kromě užitečného rámce také možnost tvořivosti, která napomáhá uvědomění a porozumění situaci na Ostrově (například ztvárnění hranic pomocí malování nebo pomocí provázků, polštářů při konzultaci v pracovně apod.). Vidíme tak například jak je možné s hranicemi nebo jejich prostupností podle potřeby rodiny v rámci terapeutického sezení pracovat.

Nejasnost rozhraní může být vyvolána například proplétáním rolí. Role podle autorů vytvářejí na Ostrově rodiny tři základní typy subsystémů: partnerský (jehož účelem je plnění role manžela a manželky), rodičovský (naplňující mateřskou a otcovskou roli a z ní plynoucí péči o děti a socializaci) a sourozenecký, dětský (role synů, dcer, bratrů, sester, směřujících k tělesnému, duševnímu a sociálnímu vyspívání až k úplnému osamostatnění dětí od rodičovské péče). Proplétání rolí však může být, řečeno s autory, i cílené (například delegováním role rodiče na nejstarší dítě v době nepřítomnosti rodičů).

Významným úkolem rodičů je, jak dodávají autoři, způsob předání hodnotových orientací a také jejich tolerance a respekt k vývoji hodnotových orientací jejich dětí – od hodnot zcela identických na počátku života dětí až po hodnoty antagonistické, projevující se v průběhu jejich vývoje, zvláště v dospívání. Čím více jsou rodiče otevřenější možným alternativám hodnot svých dětí, tím více ohledu projevují vůči jejich osobní autonomii a intimitě (Rieger – Vyhnálková, 2001: 84).

Důležité je vzájemné sdělování a nenásilné působení rodičů na vývoj vlastních dětí. Ostrov rodiny je zároveň místem sdílení jednotlivých obyvatel. Jedinečnost Ostrova rodiny je dána také charismatickými činnostmi na pevnině (od všedních úkonů až po rituály), které tvoří domov.

Nabízí se určité alternativy práce s metaforou, přičemž užití metafory Ostrova rodiny je jedním z mnoha přístupů při práci s rodinou. Metafora Ostrova rodiny může být, podle autorů, použita:

1. Jako součást filosofie rodiny poradce či terapeuta, jak při terapii individuální, tak i v rámci rodinné terapie.

2. Jako filosofii, se kterou terapeut klienta či rodinu seznamuje a která může motivovat k aktivnější spolupráci.

3. Při praktickém aranžování modelu rodiny (kreslení Ostrova rodiny nebo jeho aranžování v prostoru.

Na závěr bych ráda připomněla některé poznatky o metafoře v souvislosti s právě zpracovanou kapitolou. Metafora nám usnadňuje vidět známé věci v novém světle a tak si je uvědomovat. Lidská mysl využívá metaforu k integraci tím, že spojuje rozdílně prožívanou realitu a mnohonásobné jevy.
6.1. Význam jazyka v narativní terapii, rodina jako sociální děloha
Autoři Vladislav Chvála a Ludmila Trapková se zabývají mj. významem jazyka pro vývoj rodinného systému. Rodina podle nich představuje ohraničený prostor, jehož míra uzavřenosti a způsob jímž se otevírá světu, se liší a je pro každou rodinu charakteristická. Prostupnost hranic si každá rodina nastavuje podle svých zkušeností se světem, podle vývojového stadia, ve kterém se nachází, s ohledem na kulturní zvyklosti okolí a na svůj osobitý komunikační styl (Chvála – Trapková, 2004: 57). Autoři navíc v oblasti (věnování se tomu, nakolik odděluje jednu rodinu od druhé jazyk) zaznamenávají málo pozornosti, i když na toto upozornil Whorf snad už v roce 1942.

Slova rodinného slovníku mají svou vlastní jedinečnou historii, která vyvěrá ze společných emočních zážitků. Ten se neustále vyvíjí jako živý organismus interakcí všech členů rodiny, vytváří se jedinečné sémantické pole podle potřeb celého rodinného sytému. Jazykem bezděčně vymezujeme jak hranice uvnitř rodiny, tak vůči okolí společně s ostatními členy celé rodiny. Hranici tvoří i míra mlčení uvnitř a vně rodiny.

Kouzlo domova je podle autorů v tom, že je nám známý. Jinak reagujeme je-li naše rodina harmonická, jinak necítíme-li se v ní dobře. Člověk se postupně učí rozumět jazyku, tak jako se postupně vyvíjí i jako kulturní bytost. Tělesnými smysly nejprve ověřuje svět kolem sebe, později nalézá svět k uvěření, který vnímá psychickými smysly prostřednictvím vztahu s druhými bytostmi, rozvíjí dialog.

Autoři dále věnují pozornost tomu, jak je svět kolem dítěte vytvářen dvěma odlišnými jazykovými mody, které jsou specifické a liší se od sebe v mnoha ohledech, mužským a ženským. Ženský jazykový modus souzní spíše s biologickými rytmy, s měkkou ženskou náručí, kolébáním, krmením; mužský je spojený se silou, jak ve fyziognomii, tak i v jazyce. Nositeli obou jazykových modů může být žena i muž, především jde o dva principy v rodině, se kterými se dítě seznamuje. Obojího je třeba dítěti, aby jednou jako dospělé obstálo ve světě, který obsahuje obě tyto polarity, a aby v sobě dokázalo integrovat otevřenou citlivost s pevností a odolností (Chvála – Trapková, 2004: 71).

Autoři se dále ve svém díle zabývají spojením jazyka s mocí. Přirozená moc jazyka pochází z autority, kterou disponuje ten, kdo vládne „správnými“ významy přiřazovanými k sekvencím událostí. Taková moc, není-li zneužívána, je nezbytnou součástí péče o lidský svět; zkušenější a rozvinutější pomáhá nezkušenému v růstu.

V neposlední řadě je jazyk také spojen se zdravím. K pochopení vztahu jazyka a zdraví je podle autorů důležitým klíčem význam příběhů v životě rodiny, ve které se odráží zkušenost se světem, jeho výklad. O významu příběhu pro kultivaci celé společnosti nelze mít pochyb a také potřeba vyprávění se zdá být velmi hluboko zakořeněná. Máme tedy v sobě hlubokou potřebu sdílet s ostatními příběh, který potřebujeme k nalézání smyslu vlastní existence. Dominantní verze příběhu v rodině zajišťuje členům sounáležitost. Verze příběhu je důležitá pro psychoterapii; někdy nalezení lepší verze dominantního příběhu promění životní situaci nemocného (smysl narativní terapie).

Na soudobém systematickém paradigmatu narativní terapie je postaven i vývojový systém rodiny jako sociální dělohy. Podobně jako ostrov rodiny i pojem sociální děloha, sociální porod vznikaly v procesu terapeutických sezení. Pojem sociální porod vystihuje s přesností proces separace dospívajícího z původní rodiny. Metafora napomáhá spontánním asociacím a tak komunikaci s rodinami o jejich aktuálních obtížích a úkolech (separace dcery od matky směrem k otci, separace dcery od otce a přijetí samostatnosti, sociální porod syna, komplikace porodu, rovnocennost a nerovnost mezi sourozenci, nedokončené separace atd.). Celá řada poruch a nemocí je zde nahlížena jako důsledek stagnujících vývojových oscilací celého rodinného systému.⁵²

7. Empirická část (roztřídění vybraných metafor rodiny z hlediska kognitivní sémantiky)

čes. zapustit kořeny natrvalo se někde usadit

bulh. пускам корени застоявам се, задържам се дълго на едно място, установявам се определям се, осъществявам се, настанявам се да прекарам известно време някъде или да живея в някое жилище, селище и под.

čes. kořen původ

bulh. корени произход, начало, основа, род, коляно; източник, дърво без корен за човек без дом, без семействo

Rodinné kořeny představují pouto, které nás váže k jisté rodině příbuzenským vztahem (pocházet ze stejných kořenů, spjatost s rodinnými kořeny, свързан съм със своите корени, чувствам се свързан с родните си корени), nějakému místu (rodinné kořeny nás spojují s nějakým místem, имам врачански (софийски и под.) семейни корени) nebo k historii našeho původu (rodinné kořeny jsou historií našeho původu, rodinné kořeny sahají hluboko do minulosti, rodiče spolu s našimi předky představují naše kořeny). Rodinné kořeny dědíme (dědit rodinné kořeny, vzejít z určitých rodinných kořenů, историята на собствените корени ще служи на наследниците). Usazujeme-li se někde natrvalo, říkáme, že někde zapouštíme kořeny (пускам дълбоки/здрави корени в еди къде си, на еди кое си място)

Naše kořeny mohou být pevné, hluboké, silné, mohutné, tj. naše rodinné vazby jsou pevné, dobré (mít pevné kořeny a rodinné vazby, имам дълбоки корени), jejich ztráta je spojena s absencí rodinných vazeb (ztratit své kořeny, absence rodinných vazeb). Rodinné kořeny můžeme dobrovolně zpřetrhat (zpřetrhat rodinné kořeny, opustit rodinné kořeny a jít vlastní cestou, откъсна се от своите корени), popřípadě zapřít (zapřít vlastní kořeny), nepřijímat je (nepřijímat své rodinné kořeny), zavrhnout (zavrhnout své rodové kořeny) nebo se k nim navracet a znovuobnovovat tak rodinné vztahy (navracet se k rodinným kořenům, върщам се/ върна се към своите семейни корени). Někdy není úplné zpřetrhání kořenů v našich silách (neschopnost vytrhnout se zcela z rodinných kořenů).

Člověk bez rodinných kořenů se podobá stromu bez kořene, bez spojení se zemí, která jej živí, tedy bez vyživujících rodinných vazeb (pociťovat vykořeněnost, лишен съм от своите корени, приличам на дървото без корен откъснат от земята, която му е давала хранителни вещества).

Rodinné kořeny nás mohou motivovat k činnosti, hledání, objevování a poznání vlastní identity (rodinné kořeny nás mohou vést, dovést, zavést na nějaké místo, poznávat rodinné kořeny). Představují hledaný předmět (nalézt své rodinné kořeny, hledat kontakt se svými kořeny, prozkoumat rodinné kořeny, pátrat po rodinných kořenech, zajímat se o své kořeny, интересувам се от своите корени, търся/започвам да търся своите корени, намирам своите корени), po kterém toužíme (toužit po znovuobjevení svých kořenů). Rodinné kořeny jako herci hrají určitou, často velkou (hlavní) roli v našem životě (rodinné kořeny mohou hrát velkou roli v životě člověka), mohou pro nás představovat tajemství, které chceme odhalit (rozkrýt rodinné kořeny, процес на преоткриване на собствените си корени/преоткривам своите корени). Poznání vlastních kořenů napomáhá k lepšímu pochopení sebe sama (poznání rodinných kořenů pomáhá lépe chápat sebe sama, vnímat se v rámci rodinných kořenů).

Odhalení nebo povědomí o vlastních rodinných kořenech nám může být zdrojem síly pro zvládání životních situací (rodinné kořeny nabízejí určité zdroje k čerpání síly pro zvládání situací), zdrojem inspirace (rodinné kořeny nás mohou inspirovat), zdrojem pozitivních emocí (cítit se hrdý na své kořeny).

Rodinné kořeny nás ovlivňují (být ovlivněný rodovými kořeny, je patrný vliv rodinných kořenů na život člověka), jsou něčím, co je nenahraditelné, podstatné pro nás samotné (rodinné kořeny jsou nenahraditelné, rodinné kořeny jsou podstatné).
Ve vybraném excerpovaném materiálu v obou jazycích nacházíme příklady se silnými, mohutnými kořeny, příklady se *slabými, *plytkými kořeny apod. kořeny ne. Rodinné kořeny nás podobně jako rodinné pouto váží k určité rodině. Jsou pojítkem mezi námi a rodiči, mezi námi a ostatnímičleny rodiny, spojují nás s našimi předky.

7.1.2. RODINA JE SOUČÁST KMENU (rodinného stromu, rokmenu) (семейство е част от семейното дърво)

V tomto případě mám jisté pochybnosti, zda zařadit rodokmen mezi metafory, které představují rodinu a její členy, na které se ve své práci zaměřuji. Tento pojem zamýšlený rámec přesahuje, přesto bych k němu v souvislosti s rodinou ráda poznamenala pár zajímavých postřehů.

čes. rodokmen zachycený vývoj rodu; posloupnost předků v podobě rozvětveného stromu

bul. родословно дърво, семейно дърво схема на родословие във вид на разклонено дърво, схематично изображение на родословие във вид на клонесто дърво

родословие - генеалогия история на произхода на човек

Tvorbou rodinného stromu se zabýváme, tj. věnujeme jí určité množství času, procházíme určitými fázemi (zabývat se tvorbou rodinného stromu, shromáždit údaje, zpracovat potřebné údaje, vyloučit nepotřebné, vytvořit rodokmen, родословно дърво е дело на години упорита събирателска инициатива). V průběhu práce na rodokmenu můžeme dojít k slepým (holým) větvím, dostat se do tzv. mrtvého bodu, tj. do bodu, kdy nelze nalézt další údaje (dostat se do tzv. mrtvého bodu (nelze nalézt další údaje), откривам дърво с голи клони – тоест празни секции и категории). Řazení jednotlivých členů do rodinného stromu je výběrové, záleží na sestavovateli (zařazení do rodinného stromu, potvrzení nebo vyloučení potomků, включвам фамилиите в родословно дърво).

Rodinný strom je součástí našeho původu (идвам от еди какво си семейно дърво), jde o jakýsi (otevřený) příběh naší rodiny, můžeme jej rozvinout (doplnit chybějící údaje, pokračovat v psaní rodokmenu, zapisovat příběhy svých předků, historii rodinného stromu s pomocí celé rodiny), popřípadě najít nesrovnalosti, které podle získaných informací můžeme opravit (najít nějaké nesrovnalosti, opravit nesrovnalosti z dostupných zdrojů).

Rodinný strom vytváříme na základě informací získaných od rodinných příslušníků a sebe sami také zařazujeme do schematu, stáváme se součástí rodinného kmene (zařadit se do rodinného stromu, съхранение на информациите на семейството ми са ценни за изграждането на семейно дърво), někdy nacházíme podobné životní zájmy, zaměření u svých předků (věnovat se podobné nebo stejné činnosti jako naši předci). Rodinný strom můžeme obohatit o nového potomka (obohatit rodinný strom o nového potomka).

Tvorba rodokmene je poměrně oblíbenou činností, zvláště u známějších osobností, u kterých se stává dostupnou a vyhledávanou (najít/získat/dostat se k rodinnému stromu nějaké osobnosti, проследявам/ проучвам родословно дърво на някого)

Rodinný strom může být zdrojem pozitivních emocí, například štěstí nebo může udělat radost dětem, které se zajímají o příběhy své rodiny (и по-малките и по-големите деца се наслаждават, научавайки за техните предшественици и роднини, чувставам се особено щастлив, заради информациите, които открих в родословното си дърво), můžeme odkrýt zajímavé informace v souvislosti s našimi vlastními kořeny, zajímavá rodinná propojení (имам корен свързан с някого).

Je v oblibě člověka pojímat život jako příběh, poznávat a vyprávět rodové příběhy. Činí tak svůj vlastní život konzistentní, smysluplný.
7.1.3. RODINA JE VĚTEV

čes. rozvětvená rodina široce rozvětvený rod

větev součást

Tato metafora je v češtině zastoupena slovním spojením rozvětvená rodina, v bulharštině nenacházíme analogické metaforické vyjádření – s kloni se setkáváme jen v souvislosti s rodokmenem – kloni na semejnoto dărvo.

Rodina, ať už je rozvětvená nebo ne je křehká, je třeba se o ni starat, pečovat (starat se o rozvětvenou rodinu, pečovat o rozvětvenou rodinu), protože jinak se může roztříštit, rozpadnout z různých důvodů nebo v ní například mohou vládnout časté hádky apod. (hádky a neustálé problémy vládnou v naší rozvětvené rodině, roztříštění, rozpad rozvětvené rodiny).