Expresivní vyjadřovací prostředky v bulharské a české internetové komunikaci



страница3/14
Дата19.07.2018
Размер0.56 Mb.
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   14

2.3. Expresivita ve vztahu k funkčním stylům jazyka


Na tomto místě bychom se zaměřili na expresivní vyjadřování ve funkčních stylech. Expresivní lexika se nejvýrazněji uplatňuje bezpochyby u prostěsdělovacího stylu, ale také ji nacházíme ve stylu uměleckém, kde se využívá v pásmu vypravěče k charakteristice postav či prostředí. V hojné míře se s expresivitou setkáváme také v útvarech stylu publicistického, do kterého spadá i styl reklamy. Autoři se společně shodují, že expresivní projevy naopak nepatří do stylové normy textu odborného, administrativního. V omezené míře se expresiva mohou užívat ve stylu oficiálních projevů. I když se uživání považuje za nevhodné a familiární, získává mluvčí s jejich pomocí pozornost posluchače. Nutno říci, že i v odborném stylu, jehož základní charakteristikou je nocionálnost, se v určité míře expresivita v závislosti na žánru (odborná přednáška, referát) uplatnit může, což potvrzuje i Ch. Stanevová v publikaci (Станева, 2002).

(srov. Станева, 2002, c.78; Čechová, 2008, s.275, 224-226; Бояджиев, 2002, c.268)


2.4. Expresivita a slovní druhy


Expresivně zabarvené výrazy nacházíme především mezi slovnímy druhy ohebnými (substantiva, adjektiva, slovesa), jelikož ty v rámci řečového aktu užíváme nejčastěji. Řidčeji se expresiva tvoří i od adverbií, která už řadíme ke slovním druhům neohebným. Mezi neohebnými slovními druhy nacházíme citově zabarvená slova také u některých částic a všech citoslovcí.

Částice jsou pomocná slova, jimiž mluvčí vyjadřuje svůj osobní postoj k celkové výpovědi nebo jen k její části (srov. Štylistika, 1989, s. 83).

Pomocí citoslovcí zase mluvčí spontánně vyjádří své city, vůli, prožitek. Citoslovce jsou prostředky čistě soukromých a hovorových projevů, při nichž se mluvčí nekontroluje a otevřeně se projevuje. Jejich obsah a rozsah je velmi široký a neustálený. (srov. Štylistika, 1989, s.85; Вътов, 1998, c.53; Бояджиев, 1998, c.361-362, 653 )

3. Prostěsdělovací styl

3.1. Charakteristika prostěsdělovacího stylu a jeho funkce


Styl prostěsdělovací4, jinak se také používá termín styl hovorový (bulh. книжовно-разговорна реч, разговорен стил) se považuje bezpochyby za nejstarší styl každého přirozeného jazyka, jelikož se uplatňuje v projevech běžného komunikačního styku. Jozef Mistrník ve své publikaci (Štylistika, 1989) definuje hovorový styl jako: „subjektivný štýl súkromných ústných jazykových prejavov v takých situáciách, keď sa komunikuje spontánne, to jest v priateľskom styku, v rodinnom a úzkom pracovnom prostredí“ (Štylistika, 1989, s. 501 – 502). Bulharská charakteristika prostěsdělovacího funkčního stylu podle Ch. Stanevové zní takto: „Книжовно-разговорната реч се противопоставя на останалите функционални подсистеми по изключителната си зависимост от екстралингвистичните фактори.“ (Станева, 2002, c. 123)5. Z těchto definic vyplývá, že na jeho formě se tedy nejvíce podílejí tendence, jako jsou subjektivnost, soukromost, nespisovnost, ústnost, snaha o ekonomii jazyka, expresivnost, spontánnost, atd. Právě spontánnost se považuje u prostěsdělovacího stylu za základní stylotvorný faktor. (srov. Čechová, 2008, s.194) Nejen proto se ve srovnání s druhými styly jazyka vyznačuje nejméně ustálenou podobou. (srov. Štylistika, 1989, s. 499-505; Станева, 2002, c. 123-125; PMČ, 1995, s. 726-727; Čechová, 2008, s.194)

Za základní funkci tohoto stylu se považuje funkce komunikační (sdělovací), tedy předání určité informace. Pro komunikáty tohoto stylu je kromě funkce komunikační velmi významná také funkce faktická (kontaktová). (srov. Čechová, 2008, s.193)

Primárně se jedná o projevy vedené na úrovni ústní a obvykle nespisovně, avšak vyskytují se i realizace ve formě psané6 s tím, že tyto realizace jsou kopiemi jejich ústní podoby. Ať už se jedná o vyjádření dané myšlenky v písemné či ústní formě, téměř vždy jde o konverzaci dialogickou kdy se: „говорещият и възприемащият пряко участват в комуникативния акт, имат обща аперцепционна база, носители са не само на книжовен език, а и на некнижовни езикови формации, на индивидуален начин на изразяване (идиолект), при което съобщението, което се кодира и декодира, се предава по слухово-визуален канал за връзка.“ (СБКЕ, 2001, c. 408)7.

Ústní komunikace díky své specifičnosti umožňuje mluvčímu na základě momentálních potřeb přizpůsobovat jazykové prostředky dané komunikační situaci. Což znamená, že mluvčí v běžné komunikaci používá při svém vyjadřování takové prostředky, jako je specifická intonace, změna hlasitosti a tempa a také mimojazykové výrazové prostředky. (srov. MSČ, 2010, s.314)

U ústního projevu je také důležité jeho samotné tempo. Obecně platí, že čím je rychlost řeči vyšší, tím je výsledný projev stylisticky méně propracovaný, obsahově chudší a mnohdy i patetický. Proto řečník musí bedlivě sledovat střídání tempa svého projevu, jelikož změna tempa indikuje jak změnu stylu a změnu postoje autora, tak i změnu funkce textu. (srov. KZŠ, 1977, s. 184-187)

3.2. Stavba textu prostěsdělovacího stylu


Textem se rozumí formálně ucelený soubor jazykových jednotek, které jsou nositeli určitého obsahu a dávají jistý smysl. Co se týká kompoziční stavby samotného hovorového textu, jeho struktura není nijak pevně stanovena. Neexistuje zde segmentace na uzavřené celky spojené jedním motivem, což je charakteristické pro jiné funkční styly. Naopak často se mohou náměty opakovat, přidružovat nebo nemusí být ústřední motiv ani dokončen.

Syntaktické členění není v ústním podání vždy jednoznačně rozlišitelné, a proto je takovýto text charakterizován jako jednodušší. Při ústním projevu, jak jsme uvedli výše, zaujímají zásadní místa mimojazykové prvky, jako jsou gestikulace, obličejová mimika a především intonace. Intonace se využívá jako nástroje pro aktuální členění výpovědi a je důležitým prostředkem pro vyjádření emocí v příslušném textu.

Z pohledu lexiky se stavba prostěsdělovacího funkčního stylu vystihuje vrstvou tzv. kolokvialismů, tedy lexikálních hovorových prostředků objevujících se v mluvených projevech. Nedílnou součástí textů s funkcí prostě sdělnou je tedy výrazivo stojící za hranicemi spisovnosti, jako např. různé parazitické výrazy, slova ze slangů, z dialektů, prostředky vzaté z obecné češtiny, atd.

(srov. Chloupek a kol., 1987, s. 39-41; KZŠ, 1977, s. 27-32; Lotko, 2005, viz heslo kolokvialismus a kolokviální)



1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   14


База данных защищена авторским правом ©obuch.info 2016
отнасят до администрацията

    Начална страница