Masarykova univerzita filozofická fakulta Ústav slavistiky Bulharský jazyk a literatura

Ústav slavistiky

Ivana BOČKOVÁ

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Michal Przybylski

2010

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala

samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

V Jihlavě 20. srpna 2010 ______________________

Ivana Bočková

Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce Mgr. et Mgr. Michalu Przybylskému za vstřícné vedení mé práce, jakož i za všechny rady a připomínky.


OBSAH
Úvod 5

1. Problematika cestopisu jako literárního žánru 7

2. Z dějin cestování a cestopisu 9

2.1. Čeští cestovatelé a počátky českého cestopisu 10

2.2. Češi na cestách do Jižní Ameriky 12

2.3. Bulharský cestopis a cestopisy o Bulharsku 13

2.3.1. Bulharsko cizíma očima (15.–19. století) 15

2.3.2. Zrod bulharského cestopisu v 19. století 16

3.1. Bulhaři píšící o Jižní Americe (před 1. světovou válkou) 19

3.2. Boris Šivačev 20

3.3. Svetoslav Minkov 22

3.4. Matvej Vălev 23

4. Migrace do Jižní Ameriky 25

4.1. Příliv evropských přistěhovalců do Jižní Ameriky 25

4.2. Emigrace Bulharů do Argentiny 26

5. Argentina a Brazílie v cestopisech Borise Šivačeva a Svetoslava Minkova 28

5.1. Situace bulharských emigrantů a jejich pracovní možnosti

v Jižní Americe 28

5.2. Stereotypy v zachycení příslušníků jiných národností 31

5.3. Negativní společenské jevy 35

5.4. Zachycení jihoamerické kultury a každodenního života 37

5.5. Psychologický portrét jihoamerických národů a sociální rozdíly 41

5.6. Zachycení přírody a prostoru formovaného lidskou činností 45

„Je to prokletím a současně rozkoší cestování, že ta místa, která ležela v nekonečnosti a v nedosažitelnosti, promění v konečná a dosažitelná. Tato konečnost a dosažitelnost ti ale určí duchovní hranice, kterých se nikdy nezbavíš… Zcestovalý lpí více na zemi než ten, kdo nikdy necestoval.“ (Max Dauthenday)

V další kapitole se budu zabývat cestami Čechů do Jižní Ameriky, mezi nimiž se snažím vyzdvihnout především osobu cestovatele Enriqua Stanka Vráze. V přehledu uvádím stručnou historii vzniku české cestopisné literatury. Nastíním také problematiku bulharského cestopisu a jeho nelehkého zrodu v podmínkách obrody samostatného bulharského státu, neboť do počátku 19. století pocházejí záznamy o Bulharsku pouze z pera cizích cestopisců.

Zvláštní oddíl práce je věnován jihoamerické tematice v bulharské meziválečné próze a medailonkům nejvýznamnějších bulharských meziválečných spisovatelů spojených s Jižní Amerikou, tj. Svetoslava Minkova, Borise Šivačeva a Matveje Văleva. Také se zde zmiňuji i o předválečných autorech, kteří Jižní Ameriku navštívili a dali tak nahlédnout bulharskému čtenáři do jejího nitra.

Ve čtvrté kapitole diplomové práce pojednám o migraci Evropanů do Jižní Ameriky, jejich nelehkých počátcích, pracovních možnostech a následně o dalších generacích přistěhovalců, kteří již vsadili spíše na vzdělání než na obchodní činnost. Jedna z podkapitol je věnována přímo emigraci Bulharů do Argentiny.

Pátá kapitola je nejrozsáhlejší a je zaměřena analyticky. Pokusím se v ní o rozbor děl dvou již zmiňovaných autorů – Svetoslava Minkova a Borise Šivačeva. V šesti podkapitolách se snažím o přiblížení jejich cestopisných próz Drugata Amerika a Pismata ot Južna Amerika. Jednotlivé podkapitoly sledují zmínky o každodenním životě, pracovních příležitostech emigrantů, o jihoamerické společnosti a kultuře, příslušnících jiných národností, negativních společenských jevech, sociálních rozdílech, tak jak je v cestopisech literárně zpracovali oba autoři. Přímé citace z analyzovaných literárních textů ponechávám v bulharském znění, aby vlivem překladu nedošlo k významovým posunům či zkreslením.
1.  PROBLEMATIKA CESTOPISU

JAKO LITERÁRNÍHO ŽÁNRU

Cestopis (bulharsky пътепис, rusky путешествие, anglicky travells, voyage, travellogue, německy die Reise, Reisebeschreibung) patří mezi žánry dokumentární, publicistické nebo umělecké literatury a najdeme ho takřka v každé kulturní oblasti. Na rozdíl od jiných publicistických žánrů (kromě reportáže) se však vyznačuje větším rozsahem a mívá i knižní podobu.¹ Úkolem cestopisu bylo nejprve poučit čtenáře o cizích zemích a zachytit jak autorovy zážitky a dojmy z dané země, tak jeho postřehy o geografii, historii, umění, lidech

a jejich kultuře. Hrabák ve své Poetice zařazuje cestopis mezi přechodné formy, protože spojuje zároveň literaturu věcnou a literaturu zábavnou.²

Cestopis je epické vyprávění, jehož základními složkami jsou vypravěč, hrdina a děj. Cestopisná fabule nebývá nikterak složitá. Děj je redukován a objevuje se pouze ve vyprávěných příbězích a příhodách, mezi nimiž obyčejně není pevná vazba. Často se neshodují ani postavy jednotlivých příběhů a situace v nich jsou náhodné. Vypravěč cestopisu je totožný s osobou autora a své poznatky z popisované země předává čtenáři v tzv. ich-formě.³

Rozlišujeme dva druhy cestopisu: publicistický a umělecký. V publicistickém cestopise, který se vyskytuje zejména v tisku či audiovizuálních médiích, se autor zaměřuje na konkrétní údaje a do pozadí ustupuje umělecká stránka textu. Umělecká hodnota cestopisu nezávisí jen na atraktivitě procestované země, ale také na autorově rozhledu, vzdělání, zájmech a jiných skutečnostech. Druhý typ cestopisu klade velký důraz především na uměleckou stylizaci (tzv. umělecký cestopis).⁴

Na cestopis ovšem můžeme nahlížet také jako na žánrovou variantu reportáže (bulharsky a rusky репортаж, anglicky reporting, německy die Reportage), prozaického žánru publicisticko-beletrického charakteru, který podává informace o aktuálních skutečnostech každodenního života. Jako samostatný žánr se reportáž začíná formovat v druhé polovině 19. století v souvislosti s rozvojem žurnalistiky. Mezi hlavní znaky reportáže patří věcnost, dokumentárnost a pravdivost faktů. Rozlišit můžeme tři základní druhy, a to reportáž publicistickou, dokumentární a uměleckou. V reportáži mohou být uvedeny konkrétní údaje, jako například jména, čísla a zeměpisné názvy. Nejsou zde však užity složité metafory a přirovnání, které by mohly způsobit nepochopení kontextu. Je povoleno užívat nespisovné výrazy, věty jsou jednoduché a stejně tak i slovní zásoba. Díky tomu reportáž získává na plastičnosti a expresivnosti. Stejně tak jako cestopis může mít i reportáž knižní podobu.⁵

Oba literární texty, které budu analyzovat v této práci, mají blízko také k črtě (bulharsky очерк, rusky скетч, anglicky sketch story, německy die Skizze), drobnému prozaickému žánru, který se pohybuje na hranici umělecké literatury a publicistiky. Má jednoduchou fabuli, v niž autor zachycuje své osobní prožitky a různá pozorování. Jako žánr se črta objevuje koncem 18. století.⁶