Masarykova univerzita filozofická fakulta Ústav slavistiky Bulharský jazyk a literatura



страница2/4
Дата22.04.2017
Размер374.75 Kb.
#19747
1   2   3   4

2.  Z DĚJIN CESTOVÁNÍ A CESTOPISU

Cestovat do cizích zemí lákalo příslušníky všech národů již odnepaměti. Zprvu to byly především politické a náboženské důvody, které přiměly vyslance odcestovat a poznávat tak krajiny pro jiné zcela nedostupné. Cestování však bylo spojeno s  různými obtížemi

a především s osobním nepohodlím: „Vždyť i králové a knížata, pokud byli nuceni prodlévat z jakýchkoli důvodů na cestách, byli vystaveni jak drsným změnám počasí, tak i nadměrné únavě, která nemohla být ani příliš zažehnávána odpočinkem v primitivním prostředí, jakým se vyznačovala nejen venkovská sídla feudální společnosti, ale nezřídka i město.“7 Cestování bylo příliš zdlouhavé, protože jediným možným dopravním prostředkem byl kůň a vozy jimi tažené. Národy, které žily na březích moří nebo velkých řek, k objevování a poznávání cizích zemí, hojně využívaly plavbu lodí. Díky tomu mohly ve své době vykonat velké objevné cesty.

Počátky cestopisu spadají již do starověku. Jeho kořeny se objevují v  eposech

a antických předchůdcích románu, které mají jak světskou, tak i náboženskou tematiku. V mezopotamské literatuře je to Epos o Gilgamešovi, ve starořecké literatuře Ilias a Odyssea, Pausaniova Cesta kolem Řecka aj. Za pomyslného otce evropského cestopisu je pokládán řecký historik a geograf Strabón (zemřel roku 19 n. l.), který je autorem rozsáhlého spisu Géografika.8

O cestopisu jako o literárním žánru můžeme hovořit až ve 14. století. V této době vznikají dva základní typy cestopisu: cestopis-smyšlenka (též fantastický cestopis), jehož reprezentativním příkladem byl tzv. Mandevillův cestopis od belgického lékaře Jeana de Bourgogne a cestopis-skutečnost, jehož vzorem byl Milion od benátského cestovatele Marca Pola.



Mandevillův cestopis (2. pol. 14. stol.) je smyšlené vypravování plné bujné fantazie. Jedná se o cestu po Indii, kdy však autor popisovanou zemi nikdy nenavštívil. Své vyprávění čerpá z různých seriózních i neseriózních pramenů. Popisuje zde fantastické živočichy, bytosti a věci žijící pouze v jeho představách. Zmiňuje se tak například o lidech, kteří jsou modří, o velkých myších, dracích a o pevnině, která je velmi horká. Fantastické cestopisy jsou na pomyslné ose mnohem blíže beletrii než dokumentární či publicistické literatuře.

Na rozdíl od Mandevillova cestopisu je Milion Marca Pola vylíčením reality. Kolem roku 1274 přichází Marco do Pekingu, kde byl přijat do chánových a záhy císařových služeb. V Milionu jsou vylíčeny podrobnosti o chánově dvoře a jeho životě na něm, o jeho zábavách a lovech. Méně se však již zmiňuje o životě obyčejných lidí v Číně. Velmi podrobně pak popisuje historii. Jeho dílo se ve své době netěšilo velkého ohlasu především ve vědeckých a klerikálních kruzích. Kniha vzbuzovala většinou nedůvěru, protože „rozbíjela dosavadní evropocentrický světový názor s jeho neochotou přiznat vůbec existenci nějaké civilizace mimo okruh evropského křesťanstva.“9

Je charakteristické, že právě překlady těchto dvou děl stojí na počátku vývoje staročeského cestopisu.

2.1. ČEŠTÍ CESTOVATELÉ A POČÁTKY ČESKÉHO CESTOPISU
V průběhu celého tisíciletí se velké množství Čechů z nejrůznějších příčin dostalo za hranice českého státu. Zprvu se naši předkové vydávali na cesty z důvodů politických a správních. Jindy šlo o cesty politicko-náboženské (např. putování 14 českých knížat do Řezna r. 845 za pokřtěním). Významný podíl na cestování mají v té době kláštery, které udržovaly duchovní, hospodářské a kulturní styky s kláštery v zahraničí. Nejednalo se jen o západní sféru, na kterou byl náš církevní život především orientován, ale touhou většiny cestovatelů bylo, dostat se do Svaté země. Jako první nám známý poutník mající tento cíl se uvádí pražský kanovník Asinus, který ještě před rokem 1092 šel přes Uhry do Jeruzaléma, což uvádí ve své kronice Kosmas. Velkou roli v cestování sehrály životní potřeby lidí, především obchod. Češi čile obchodovali se zahraničím, s čímž souvisely bohaté styky s vyspělou Byzancí, Itálií, Německem, Francií a Nizozemím, i s méně vyspělými Uhrami, Polskem, Pruskem, Litvou a Ruskem. Oblíbené bývaly i cesty šlechticů na rytířské turnaje, jako například jízda pana Jana z Michlovic z Čech do Paříže. Cestovalo se také za vzděláním, zejména na západoevropské a jihoevropské univerzity (Florencie, Boloňa, Paříž).

Česky psané cestopisy se objevují až ve druhé polovině 15. století. Jedním z důvodů jeho relativně pozdního vzniku je zažitá nedůvěra středověku k poznávání světa a k realitě: „Kosmas nepokládal za nutné ve své kronice blíže vyprávět o vlastních putováních za hranice vlasti, protože jeho dílo bylo kronikou, tedy žánrem, který měl jiné cíle, Kosmas přece psal kroniku Čech a Čechů.“10

Autoři prvních cestopisů jsou panoš Jaroslav a Václav Šašek z Bířkova. Deník panoše Jaroslava líčí diplomatickou cestu poselstva českého krále Jiřího z Poděbrad k francouzskému dvoru. Jedná se o poznámky z cesty, které měly sloužit pro jeho vlastní potřebu. Cestopis Václava Šaška z Bířkovic má již výraznější literární rysy. Autor se přiklání k realistickému popisu cizích zemí a srovnává je s českými poměry. Zároveň tak získáváme informace o dobové situaci v českých zemích.

Jak již bylo zmíněno, velká část poutníků se toužila dostat do Svaté země. Jedním z těch, kteří tuto cestu podnikli, byl i Martin Kabátník. Jeho putování je zachyceno v díle Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta. Kabátník byl do Svaté země vyslán jednotou bratrskou. Jelikož neuměl číst ani psát, sepsal jeho zážitky z cest Adam Bakalář. Svou cestu Kabátník popsal velmi věrohodně, přesto se však dopustil geografických a etnografických chyb, což pramení z jeho nevzdělanosti. Ve svém cestopise užívá názorných přirovnání, když se nově poznaná místa snaží přirovnávat ke své vlasti, např. Jeruzalém srovnává svou velikostí s Hradcem Králové.

Dalším cestovatelem, který v 15. století vykonal cestu do Svaté země, byl Jan Hasištejnský z Lobkovic. Celé jeho dílo, jež nese titul Putování léta Páně 1493 k svatému hrobu vykonané, je předem promyšlené. Pravděpodobně vychází ze svého deníku, který si vedl během cesty. Cestopis je psán jednoduchým vypravěčským slohem. Snaží se o co největší přesnost, klade si didaktické cíle a obdobně jako Kabátník užívá četná přirovnání.

V 16. století nastává rozkvět cestopisu v české literatuře. Mezi hlavní představitele žánru řadíme Oldřicha Prefáta z Vlkanova, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a Václava Vratislava z Mitrovic. Dílo Oldřicha Prefáta, Cesty z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestiny, je přelomem ve vývoji českého cestopisu. Snaží se o racionální poznání světa a o racionální vysvětlení přírodních úkazů. Některé jeho pasáže mají téměř dokumentární hodnotu. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic byl všestranně zaměřený umělec. Roku 1608 vydal cestopis pod názvem Cesty z Království českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté. Cestopis je místy psaný nadmíru poučným stylem, ale najdeme zde i vtipné a ironizující pasáže. Na rozdíl od Prefáta historické události klade na stejnou rovinu s bájemi a pověstmi. Podle Zdeňky Tiché patří mezi nejpůvabnější staročeské literární památky Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, kteréž v tureckém hlavním městě Constantinopoli viděl, v zajetím svém 1591 zkusil a sám léta 1599 sepsal. Václav Vratislav ve svém díle líčí nepříjemné zážitky z tureckého vězení, které jsou však místy obohaceny humorem. Nevynechává ani podrobné popisy osmanské kultury, krajiny, měst a historie. Cestopis byl mimo jiné přeložen i do bulharštiny.


2.2. ČEŠI NA CESTÁCH DO JIŽNÍ AMERIKY
Prvními českými cestovateli do Jižní Ameriky byli vyslanci z řádu jezuitů, kteří zde vykonávali misijní činnost. První skupina jezuitů z českých zemí odjela roku 1678 do Mexika a dalších španělských kolonií v Latinské Americe. K významnějším členům skupiny patřil fráter Šimon Boruhradský, který v Mexiku provedl stavbu vodního díla a zachránil tak město před záplavami rozvodněných přítoků jezera Texcoco. Druhá výprava českých jezuitů se vydala do zámoří roku 1684. Do Peru s ní odcházejí Václav Jindřich Richter a Samuel Fritz, tvůrce druhé mapy veletoku Amazonky. S třetí misionářskou výpravou roku 1686 se do Jižní Ameriky dostává i Adam Gilg-Jílek a Jiří Hostinský. Adam Gilg-Jílek byl jedním z nejvýznačnějších jezuitských misionářů. Vydal slovník tří indiánských sonorských nářečí a zakreslil mapu území kmene Pimů. Jan Hostinský působil v Mexiku mezi Indiány Tarahumary. Misijní činnost jezuitů v Jižní Americe byla aktivní až do zrušení řádu v druhé polovině 18. století. Jejich cesty jsou zaznamenány v dopisech, v nichž přibližují převážně své činy, které vykonali, ale nalezneme v nich i zmínky o životě domorodců, popisy přírody či pozoruhodných živočichů. Ne všechny listy se nám však dochovaly.

Později značná část cestovatelů pochází z řad lékařů, botaniků, nebo synků z aristokratických a zámožných rodin, kteří odjeli do cizích zemí z důvodu vědeckého výzkumu a rozšíření svých znalostí, nebo pouze v touze po dobrodružství. Mezi lékaře cestovatele patří např. Jindřich Vávra (1831–1887), kterému byl udělen za výzkumy brazilské flóry rytířský kříž Řádu růže.11 Jako dalšího známého cestovatele si můžeme uvést Alberta Vojtěcha Friče (1882–1944), syna pražského advokáta, který v květnu roku 1900 odplouvá do Brazílie, protože se „rozhodl poznat vlast svých oblíbených kaktusů.“12 Své sběry, fotografie a výzkumy posílá do muzeí po celém světě.

Větší pozornost bychom měli věnovat osobě Enriqua Stanka Vráze, jehož původ nám není zcela znám. Kunský uvádí, že se narodil 18. dubna 1860 v Bulharsku ve Velikém Tărnovu českému otci, který byl ve službách cizího státu. Vystudoval střední vojenskou školu a jako kadet bojoval u Plevna v rusko-turecké válce, kde byl raněn. Roku 1880 se vydal do Afriky a nasbíral tam několik tisíc kusů hmyzu, ptáků a jiných zvířat. V roce 1889 pak odplouvá na cestu do Jižní Ameriky. Jeho cílem bylo proniknout do končin, které dosud nebyly objeveny odborníky a nasbírat tam nové živočichy. V roce 1894 se vrací do Prahy a s sebou přiváží zvířata pro zoologickou zahradu, která byla nakonec převezena do Vídně. Po návratu z Jižní Ameriky přednášel po celých Čechách a získal si tak velký obdiv. Během cesty do Číny se dostává do Chicaga a opět do Jižní Ameriky, kde přednášel plynnou španělštinou. Vráz se v předmluvě svého cestopisu zmiňuje o svých jazykových schopnostech: „Mluvím více nebo méně plynně asi desatero jazyky, mezi nimiž je několik nekřesťanských.13 Po první světové válce zůstává se svou rodinou již natrvalo v Čechách, kde 22. února roku 1932 umírá.

V roce 1900 vydal cestopis Napříč rovníkovou Amerikou, který je právem považován za jeho největší cestopisné dílo. Vráz v něm nashromáždil všechny poznatky, které na své největší cestě získal, ať už se týkaly etnografie, historie, přírodních věd nebo lingvistiky.14



2.3. BULHARSKÝ CESTOPIS A CESTOPISY O BULHARSKU
První Bulhar, který putoval po Bulharsku a svou pouť písemně zaznamenal, byl v 17. století katolický duchovní Petar Bogdan Bakšič. Rozšiřoval učení Kristovo a získával si obrázek o různých bulharských městech. Díky těmto poznatkům, které si zapisoval, se dostaly první popisy Sofie, Plovdivu, Tărnova, Rusčuku a Šumenu ke Kongregaci pro rozšíření víry (v Římě). V polovině 19. století se cestopis v Bulharsku stává společenskou a kulturní nutností. Cestopisy nepsali jen spisovatelé a učenci, ale popisy různých měst a celých oblastí podávali i učitelé, duchovní a další vzdělanci. V některých novinách (např. Pravo, Makedonija, Napredăk) se již objevují geografické a demografické údaje o městech. Počátkem 19. století se začíná formovat podnikání, rozvíjí se řemesla, domácí průmysl a obchod. Bulharsko udržuje pravidelné obchodní styky s Ruskem, Rakouskem, Egyptem, Itálií, Francií, Anglií, Holandskem a Sýrií.

Nové objevy a vynálezy v 18. a 19. století daly impulz k dalšímu rozvoji Bulharska. To způsobilo, že převážně mladá generace si začíná uvědomovat svou národní identitu.

Obchodníci, kteří měli možnost dostat se do ciziny a vidět tamní vzdělávací systémy, nabádali pak své krajany k tomu, aby tam posílali své děti studovat. Reakcí na to, je zakládání prvních světských škol a tiskáren. Vydávají se první slovníky, vlastivědné a křesťanské knížky, které vznikají v duchu moderních pedagogických směrů snažících se kultivovat národní cítění a vlastenectví Bulharů a zároveň tak formovat mravnostní a etické normy (to je také smyslem cestopisného žánru).

Cestopis v Bulharsku vzniká pod vlivem školské literatury určené k tomu, aby čtenář poznal hospodářské a geografické zvláštnosti Bulharska a především, aby popularizoval určitou ideu a poučil. V nejranějším období jsou cestopisy jen prostým popisem území, které slouží jako učební pomůcky pro školy. Autoři popisují polohu města, klima a přírodní bohatství. Informují o životě obyvatelstva, o hospodářských možnostech venkova, vyjmenovávají všechny historické zajímavosti, kostely a kláštery. V historii bulharského cestopisu je to první velká vývojová etapa. Postupem času se rozrůstá popisná složka, mění se v samostatné literární dílo, které je věnované hospodářství, přírodním a ekonomickým zvláštnostem určitého města, místa a oblasti. V druhé polovině 19. století již získává cestopis na všeobecné popularitě. Autoři studují ekonomické podmínky, způsob života obyvatelstva a etnografické zvyklosti daných míst. Žánrově se popisy řadí k publicistice, využívají je články, eseje a novinářské zprávy. V některých případech cestopisy přerůstají v memoáry (např. Panajot Chitov: Moeto pătuvane po Stara planina), v ucelené etnografické a folklorní studie a rozsáhlejší prozaická díla. V bulharském obrozeneckém cestopise se již objevují první projevy národního sebeuvědomění. Je to především proto, že bulharský cestopisec je v pravém slova smyslu vlastenec, který se ztotožňuje s mentalitou a způsobem myšlení svého národa.

Do počátku 19. století píší o Bulharsku především cizinci. Jsou to evropští cestovatelé z řad diplomatů, velvyslanců z různých států, konsulů, misionářů (především římskokatolické církve), překladatelů a sekretářů. Teprve v 18. a 19. století jsou podnikány cesty vědeckého charakteru. Tyto expedice mají za úkol prozkoumat geografii, etnografii a historii Osmanské říše a Blízkého Východu. Badatele láká exotika Balkánského poloostrova, jeho fauna, flóra a specifické životní podmínky, které jsou pro západní svět té doby neznámé. Do Cařihradu a dále na východ vedlo hned několik cest. Hlavní evropská cesta, která je známa pod názvem Trajanova cesta, vedla z Vídně přes Bělehrad, Sofii, Plovdiv a z Odrinu do Cařihradu. Další cesta překračovala Dunaj v Ruse, pokračovala směrem na Varnu, Burgas a Odrin. Jedna z cest byla přes Vărbišský průsmyk, který spojoval Provadiju s Ajtosem. Přímá cesta z Cařihradu k Jaderskému moři, kterou využívali především benátští a dubrovničtí obchodníci, vedla přes Odrin a Gjumjurdžin do Soluně a odtud do Albánie, Srbska, Bosny a k pobřeží Jadranu. Důležité je, že všechny tyto cesty vedly přes území, na kterém převažovalo bulharské etnikum.

V 18. a 19. století má cestopisná literatura týkající se Východu již několik svazků. Obsahuje většinou zajímavé příhody a pozorování, dramatická setkání s místním obyvatelstvem a tureckou mocí, ale také romantické popisy přírody. Jsou zde podávány geografické údaje různých tureckých provincií a zaznamenán způsob života a kultury tamního obyvatelstva. Dále popisuje historické události od středověku až do konce 19. století. Přestože tyto cestopisy jsou plné nepřesností, mají nesmírnou cenu, neboť v nich nalezneme první zmínky o Bulharsku, které nám umožňují nahlédnout do života křesťanského obyvatelstva žijících v Osmanské říši.15


2.3.1. BULHARSKO CIZÍMA OČIMA (15.–19. STOLETÍ)
Jak již bylo zmíněno výše, průkopníky ve psaní cestopisů o Bulharsku se stali cizinci. Mezi první zaznamenané cestovatele patřil francouzský rytíř žijící v době Filipa Dobrého Bertrandon de la Broquier. Broquier popsal svou cestu z Cařihradu do Vídně, kdy přes Bulharsko putoval v roce 1443. Cestopis se vztahuje k době, kdy si Turci porobili Bulharsko, Srbsko, část Byzance v Malé Asii a Balkánského poloostrova. Popisuje zde hlavní město Cařihrad, který byl stále centrem Byzance, zvyky na císařském dvoře a život v táboře tureckého sultána. Poznámky, které se vztahují k bulharskému území, jsou pouze zběžné. Broquier neznal žádný slovanský jazyk, a proto neměl možnost přímého kontaktu s místním obyvatelstvem. Přesto jsou jeho poznatky cenné z geografického a historického hlediska a doplňují náš obraz 15. století. Zmiňuje se například o Sofii a jejím obyvatelstvu, které je z velké části bulharské. Jeho cestopis vyšel bulharsky v roce 1969 pod názvem Prezmorsko pătuvane.

Vlámský diplomat, učenec a spisovatel Ogier Ghiselin de Busbecq (1522–1592) byl v roce 1553 vyslán králem Ferdinandem I. k sultánovi Sulejmanovi II. na diplomatickou misi, kterou se mu podařilo úspěšně dokončit. V roce 1554 byl do Cařihradu poslán znovu, aby uzavřel mír s Turky. V osmanském hlavním městě pak žil od roku 1555 do roku 1562. Ve svém cestopise vypráví zajímavé podrobnosti o životě Bulharů pod tureckou porobou. Zaměřil se i na dějiny a geografické reálie země. Busbecqovi sebrané spisy byly vydané v roce 1633. Do bulharštiny byly poprvé přeloženy Konstantinem Jirečkem.

V roce 1815 byl objeven rukopis tureckého cestopisce Evliyi Çelebiho (1611–1678) s poznámkami z jeho cest. Měl několik svazků, z nichž jeden je věnován Bulharsku a Balkánskému poloostrovu. Tato část cestopisu je přeložena do bulharštiny. Ačkoliv obsahuje některé nepřesné historické údaje, nalezneme zde i cenné materiály týkající se Bulharska, zejména pak Sofie, Vitoši a Staré Planiny.

Italský učenec Domenico Sestini cestoval v roce 1780 s misionářským posláním z Říma do Cařihradu. O své cestě napsal deník, kde mimo jiné podrobně popisuje cestu po Dunaji a Černomoří. Cestopis obsahuje historické a geografické záznamy o řece Dunaj, severním Bulharsku a Rumunsku. Celkem podrobně se pak Sestini zabývá i městy ležícími na Dunaji jako Vidin, Svištov, Ruse aj.16



2.3.2 ZROD BULHARSKÉHO CESTOPISU V 19. STOLETÍ
První, kdo popsal své putování po Bulharsku, byl překladatel, kněz a spisovatel Sofronij Vračanský (1739–1814), vlastním jménem Stojko Vladislavov. Dvakrát přepsal dílo Paisije Chilendarského Istorija slavjanobolgarskaja a navazoval na jeho obrozenecké myšlenky. Sofronij Vračanský napsal několik cenných prací, mezi které patří i první bulharsky tištěná kniha Kyriakodromion sireč Nedelnik. Jedním ze stěžejních děl bulharského obrození se stává Vračanského literární autobiografie Žitie i stradanija grešnago Sofronija (1803–1806). V této originální knize Sofronij popisuje svou cestu po Bulharsku a Valašsku během neklidných dob, kdy bulharský národ zakoušel mnohá utrpení. Obsahuje cenné svědectví o geografii Bulharska, o některých monastýrech, vesnicích a popis bulharské přírody.

Ivan Bogorov (1821–1892) je autorem cestopisných črt Njakolko dena razchodka po bălgarskite mesta. Po Bulharsku putoval v letech 1865–1866. Autor podává etnografické, geografické, hospodářské a historické svědectví z měst, která navštívil (Ruse, Svištov, Tărnovo, Kazanlăk, Kalofer, Karlovo, Plovdiv, Chaskovo, Čirpan, Stara Zagora, Sliven, Karnobat a Varna). O přírodě se zmiňuje pouze okrajově, spíše se zaměřuje na srovnání Bulharska s vyspělejšími evropskými zeměmi, které navštívil. Jeho dílo je považováno za první bulharský cestopis.

Slavný vojvoda hajduckých čet a účastník v osvobozenecké válce Panajot Chitov (1830–1918) napsal cestopis Moeto pătuvane po Stara planina. Cestopis začíná črtou o Staré Planině, kde se ukrýval během svých hajduckých putování. Panajot Chitov není spisovatel v pravém slova smyslu, neovládá dokonale gramatiku ani stylistiku, ale s velkým mistrovstvím vypráví svá dobrodružství a popisuje svou lásku k národu a hajducké Staré Planině. V roce 1869 je v Bělehradě přepsal z rukopisu Petăr Berkovski a v roce 1872 Ljuben Karavelov vydává deník Panajota Chitova pod názvem Moeto pătuvane po Stara planina i životoopisanieto na njakoi bălgarski stari i novi vojvodi. Roku 1875 Konstantin Jireček překládá dílo do češtiny, 1878 do ruštiny a v témže roce do němčiny. Z toho jasně plyne, že o tento cestopis byl velký zájem ještě před osvobozením Bulharska. Panajot Chitov zde vypráví příhody a legendy z minulosti, popisuje své současníky a nejvíce pak hajducké hrdiny. Ve své době byl největším znalcem hor a milovníkem bulharské přírody, proto v deníku zachycuje Starou Planinu s jejími krásnými vrchy a malebnými vesnicemi. Nejcennější pro bulharskou geografii jsou však zeměpisné názvy, protože mnohé z nich jsou již zapomenuty nebo byly změněny. Panajot Chitov zde popisuje také Bulharsko pod osmanskou nadvládou a kruté zacházení Turků s místním obyvatelstvem.

První spisovatel, u kterého se objevuje pojem cestopis jako takový, je Ljuben Karavelov (1834–1879). Jeho Zapiski za Bălgarija i za Bălgarite jsou pokládány za první umělecký cestopis v bulharské literatuře. Toto dílo vyšlo nejprve v ruštině v roce 1867, v bulharštině bylo vydáno až v roce 1930. Karavelov začal psát cestopisy pod vlivem Ivana Bogorova, Petka Račeva Slavejkova a Heinricha Barta. Cestoval po Bulharsku, Makedonii, Odrinské Thrákii, Rumunsku, Rusku a Srbsku. V jeho prvních cestopisech převládají etnografické, geografické a historické údaje (stejně jako u jeho předchůdců), ale začíná se zde již objevovat umělecký popis přírodních scenérií a krás, které jsou projevem výjimečného vztahu k přírodě. V Zápiscích je zachycena především kultura a způsob života v Bulharsku a to jak na vesnici, tak ve městě. Popisuje také národní obyčeje a církevní záležitosti (boje Bulharů a Řeků za samostatnou církev). Na svých Zápiscích pracoval deset let. Překládal je z ruštiny do bulharštiny, napsal nové kapitoly a některé z nich i rozšířil. Nastupující osvobozenecká válka a jeho náhlá smrt přerušily vydání cestopisů tak, jak zamýšlel.

Obrozenec a revolucionář Bačo Kiro Petrov (1835–1876) je znám jako první bulharský turista a cestopisec. Jeho cestopisy nemají vysokou uměleckou hodnotu, ale jsou osobité svou veršovanou formou, zvídavostí a láskou k přírodě. Mnohá místa jsou protkána humorem, revolučními verši a mravnostními kázáními. Cestoval po Bulharsku, Turecku, Rumunsku a Srbsku. O své cestě do Cařihradu (putoval tam pěšky) v roce 1872 sepsal cestopis, který vyšel nejprve turecky a až poté v bulharštině. Roku 1873 navštívil Srbsko a tuto cestu popsal v díle Pătuvane po Sărbsko. Tvorba Bača Kira bývá někdy kritizována za naivitu, ale v jeho době na ni nahlíželi se zájmem a úctou. Během dubnového povstání napsal dílo Pătni beležki, které je napsáno formou cestovního deníku (itineráře). Psal je v době, kdy se ukrýval před povstáním a jedná se tak o mimořádně cenné historické záznamy.

Velký bulharský básník a revolucionář Christo Botev (1848–1876) ve svém literárním odkazu zanechal pouze jeden cestopis, Primeri na turskoto pravosadie s podtitulem Iz pătni zapiski. Projevuje se v něm charakteristické ostří jeho uměleckého slova, dokonce, i když hovoří o přírodě a cestování. Celá jeho tvorba, jak poetická, tak cestopisná svědčí o vášnivé lásce k národu, vlasti a její přírodě. Botev své cestovní zápisky nemohl dokončit, zemřel dříve, než mohl popsat své putování Bulharskem a cizinou.

Další významný bulharský obrozenec a revolucionář Zachari Stojanov (1851–1889) napsal snad nejhezčí a nejzajímavější bulharskou cestopisnou a reportážní knihu té doby. Zapiski po bălgarskite văstanija se nedají srovnávat s žádným jiným dílem tohoto druhu v bulharské literatuře. Mají tři svazky a obsahují popis Dubnového a Starozagorského povstání. Zápisky jsou především cenným historickým i uměleckým dokumentem, kde vytváří působivý obraz boje lidu za svobodu. Stojanov v nich vychází jednak z osobních zážitků, ale také ze vzpomínek a vyprávění jiných účastníků.17

Prozaik a satirik Aleko Konstantinov (1863–1897) měl velmi kladný vztah k turistice. Z jeho iniciativy bylo v roce 1895 založeno první turistický spolek v Bulharsku (BTS). Při svých cestách po výstavách, navštívil Paříž, Prahu a Chicago. Konstantinovovo dílo Do Čikago i nazad znamená výrazný impuls pro další rozvoj bulharského cestopisu. Byl vydán v roce 1893, rok poté, co se vrátil z Ameriky. Je to vůbec první cestopis, který popisuje cestu za hranice Bulharska a pojednává o vztahu autora jak k Bulharsku, tak k cizím zemím. Díky jeho tvorbě se bulharský cestopis vymaňuje ze škatulky prostého geograficko-etnografického popisu a mění se v plnohodnotné umělecké dílo. Mezi jeho další cestopisná díla patří například Do Željuša s goveždi vagoni, Pokana, V Bălgarska Švejcarija aj.18





Каталог: 124840 -> ff b


Сподели с приятели:
1   2   3   4




©obuch.info 2024
отнасят до администрацията

    Начална страница