I. TEORETICKÁ ČÁST
1. STYLISTIKA
1.1. POJEM STYL
Slovo styl znamená v nejobecnějším vymezení „vnější jednotný ráz uměleckého díla, člověka, doby“. Styl vzniká jako výběr a uspořádání jednotek v jakékoli oblasti lidské činnosti, utváří se záměrnou aktivitou tvůrčího subjektu a je různou mírou ovlivňován okolnostmi vzniku a cílem, jemuž má výsledek stylizačního procesu sloužit (SČ, 1990, 15).
Jazykový styl je způsob cílevědomého výběru a uspořádání jazykových prostředků, který se uplatňuje při genezi textu, v hotovém komunikátu se pak projevuje jako princip organizace jazykových jednotek, které z částí a jednotlivostí tvoří jednotu vyhovující komunikačnímu záměru autora. V textu existuje v souvislosti s jeho obsahovou stránkou. K textu přistupujeme vždy s vědomím nedílného vztahu obsahu a formy. I v novějším a rozšířenějším vydání Současná česká stylistika je uvedena následující definice pojmu stylistika: „Stylistika je jazykovědná disciplína, která styl studuje a na základě analýzy jednotlivých textů dochází ke zobecnění zákonitosti stylizace jazykových projevů a vychází ze zkoumání konkrétních textů komunikátů (SČS, 2003, 18-19).
Předmětem stylistiky jsou všechny texty, nejen umělecké, a kromě toho stylistika klade důraz na formu, na jazykovou výstavbu textu a jako základní úkol si klade poznání výrazových prostředků v daném textu a určení jejich funkce v něm. Eventuelně pozoruje některou vlastnost textu jako celku (např. emotivnost, vyjádření vztahu ke čtenáři, stylizaci autorského subjektu, funkci) (SČS, 2003, 19). Při studiu stylistiky je nutno znát nejen soubor výrazových prostředků jednotlivých jazykových rovin, nutná je i orientace ve struktuře jednotlivých jazykových rovin a v jejich vzájemných vztazích, a zejména je nezbytná dokonalá znalost spisovného jazyka a jeho hranic ve vztahu k útvarům nespisovným, znalost odrazu historického vývoje jazyka v jeho stavu současném, poznání emotivnosti a jejích prostředků, znalost výrazových dublet, synonym i výrazových prostředků, bohaté zkušenosti s nejrůznějšími druhy komunikátů atd. (SČ, 1990, 16).
1.2.HISTORICKÝ VÝVOJ KLASIFIKACE STYLŮ
V závislosti na společenské situaci, na politických a ekonomických podmínkách dané historické doby a na vyspělosti kultury, jíž je součástí, prodělával jazyk dynamický vývoj v celém systému. Současně se rozvíjela i komunikační schopnost. Jazyk vždy reagoval na nové jevy v životě společnosti, s novými funkcemi plnil nové funkce a různou měrou sloužil nově se objevujícím komunikačním potřebám. Docházelo ke stylovým proměnám jazykové komunikace, ke vzniku a rozvoji stylů, proto jejich existenci je třeba chápat v nepřetržitém vývoji se vším, co odrážejí a čemu slouží (SČS, 2003, 37).
V české lingvistice se většinou počítalo se čtyřmi základními funkčními styly: prost-sdělovacím (dříve hovorovým), odborným, publicistickým a uměleckým. V současné době jejich počet rozšiřujeme o styl administrativní, řečnický, eventuelně. další, např. esejistický, konverzační, epistolární, učební, reklamní aj. Dále můžeme styly rozdělit na styly sdělovací a esteticky sdělné. V textech sdělovacích typů vystupuje do popředí věcná stránka sdělní, modifikace funkce sdělní pak vedou k odlišení stylů prostě-sdělovacího, odborného, administrativního a publicistického (SČS, 2003, 39). Pro podrobnější náhled vývoje klasifikace stylů jsem použila skript Evy Müllerové Současný český jazyk – stylistika: Roku 1932 prosazuje V. Mathesius ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura požadavek, aby byla vypracována česká stylistika, která by ukázala, jak se přizpůsobuje spisovný jazyk nárokům různých funkčních stylů. B. Havránek roku 1940 v Ottově slovníku naučném nové doby odlišuje stylistiku teoretickou od praktické, vymezuje hranice stylistiky a rétoriky. V padesátých letech se styly rozšiřují o styl publicistický a jednací. Ve studii O jazykovém slohu z roku 1953 zavádí R. Trávníček rozlišení na styl odborný /teoretický a praktický/, novinářský, řečnický, úřední, společenský /konverzační/ a umělecký. Podrobnější rozpracování problematiky přináší publikace Základy české stylistiky v roce 1970 autorů A. Jedličky, V. Frománkové a M. Rejmánkové. Zde se prosazuje tradiční rozdělení na čtyři funkční styly: hovorový – běžně dorozumívací, odborný, publicistický a umělecký, a zvlášť je připomenuta otázka stylu esejistického. V roce 1974 pojednává A. Jedlička ve své publikaci Spisovný jazyk v současné komunikaci o shodě vydělování funkčních stylů u většiny autorů. Za samostatné styly se tedy považují následující: styl hovorový, odborný, publicistický, administrativní a umělecký. K nim jsou často řazeny styly: konverzační, esejistický a učební. Eva Minářová ve své Stylistice českého jazyka rozeznává styly sdělovací a esteticky sdělný. Mezi sdělovací řadí: hovorový, odborný, publicistický a za esteticky sdělný považuje styl umělecký (Minářová, 1983, 41).
2. PUBLICISTIKA
2.1. VYMEZENÍ POJMU
Změna společenského zřízení v naší zemi po listopadu 1989 vyvolala u většiny občanů mimo jiné i naději, že ekonomika, politika a kultura budou poctivější něž dříve a že od newspeaku totalitního režimu, jak ho popsal Georges Orwell ve svém románu 1984, se vrátíme k jazyku „...bez kamufláže a sofistického zamlžování“ (Bartošek, 1993, 3).
V české stylistické terminologii se pro činnost hromadných sdělovacích prostředků a rovněž pro sféru příslušných textů užívá pojmenování jak žurnalistika, tak také publicistika. Někdy se oba termíny ztotožňovaly a s určitými výhradami byly považovány za synonymní, jindy žurnalistika představuje souborný název pro zpravodajství, které slouží k informování, a rovněž pro publicistiku, která hodnotí, posuzuje, přesvědčuje. Publicistika se vymezuje jako součást žurnalistiky s funkcí přesvědčovací, hodnotící a získávací, žurnalistika se pak pojímá jako synonymní pojmenování k novinářství (SČS, 2003, 206). Publicistiku můžeme chápat také jako „žurnalistickou nebo spisovatelskou činnost v hromadných sdělovacích prostředcích, která slouží k informaci o aktuálních otázkách a komentuje je. Výrazem publicistika můžeme pojmenovat též souhrn časopisů, a to včetně osob, které ji píší, redigují atd...“ (SČS, 2003, 206). Bečka ve své publikaci uvádí, že „úkol publicistiky je dvojí: informovat čtenáře a formovat jej. Informuje čtenáře o tom, co se děje ve vlasti i za hranicemi, o tom, co čtenář potřebuje vědět a co tedy především v novinách hledá, a také o tom, co by měl vědět. Publicistika formuje čtenáře v tom, jaký postoj má ke společenským jevům zaujímat, pomáhá jej formovat v jeho kulturním rozhledu a v postoji k vědeckému a technickému rozvoji“ (Bečka, 1980, 3). „Publicistika je známa jako mezilidská komunikace informující o aktuálních společenských a politických událostech a komentující je“ (Chloupek, 1990, 201). Také ji můžeme definovat jako „žurnalistická nebo spisovatelská činnosti v hromadných sdělovacích prostředcích, která slouží k informaci o aktuálních otázkách a komentuje je“ (ČS, 2003, 206). Publicistika se vymezuje jako součást žurnalistiky s funkcí přesvědčovací, hodnotící a získávací, žurnalistika se pak pojímá jako synonymní pojmenování k novinářství (SČS, 2003, 206). Hlavním úkolem publicistických textů je tedy rychle, výstižně a co nejúčinněji informovat adresáta nejrůznějšího sociálního zařazení, věku a vzdělání, zprostředkovávat myšlenky s maximální srozumitelností a sémantickou jednoznačností, bezprostředností a přesvědčivostí, získávat čtenáře nebo posluchače pro takový přístup k problémům v duchu názorů, které publicistický orgán reprezentuje (Chloupek, 1990, 202).
Do publicistiky patří projevy publicistiky psané a mluvené. Styl textů psané publicistiky lze označit jako styl novinářský nebo žurnalistický, neboli styl textů periodického tisku. Publicistika zahrnuje slohové útvary informačně analytické s funkcí komunikativní a současně získávající a ovlivňovací, objektivní výkladové pasáže komentující se střídají s objektizovanými úvahami (Chloupek, 1990, 201). Mluvenou publicistiku reprezentují publicistické pořady vysílané rozhlasem a televizí (SČS, 2003, 207). Styl publicistický více než jakýkoli jiný funkční styl je v těsné souvislosti s ostatními. Vstřebává do sebe jak prvky mluvených projevů prostě-sdělovacích (k nimž patří například specifické užití lidové frazeologie), tak jsou uplatněny i prvky stylu odborného. Ve stylu publicistických projevů lze nalézt i prvky stylu uměleckého, i když snaha po obrannosti vyjádření je provázena jiným záměrem a užité obrazy mají v publicistice zcela jiný charakter a jinou funkci (SČS, 2003, 210).
Základní žánry a útvary publicistiky:
-
Zpravodajské žánry – sem náleží tyto útvary: publicistická zpráva, krátká zpráva (noticka), rozsáhlejší zpráva (článek, novinářský referát),oznámení, inzerát, interview, publicistický referát aj.
-
Analytické žánry – sem náleží úvodník, komentář, glosa, debata, polemika, posudek, recenze, projev, kritika, řeč, proslov, debata, diskuse, polemika aj. (o politickém komentáři by se dalo říci, že se v něj koncentrují nejnápadnější rysy publicistického stylu)
-
Beletristické žánry – sem náleží črta, reportáž, sloupek, fejeton
Сподели с приятели: |
