Ústav slavistiky Frazémy a idiomy v české a bulharské publicistice
Изтегляне 1.11 Mb.
|
- Навигация на страницата:
- 2.3. JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY V PUBLICISTICKÝCH TEXTECH
- 2.3.1. OBRAZNÉ VYJÁDŘENÍ – METAFORA
- 2.3.6. VÝRAZY ZOBĚCŇUJÍCÍ SDĚLENÍ
- 2.3.7. SPECIFICKÝ SHODNÝ ATRIBUT
- 2.3.8. VYUŽITÍ JAZYK. PROSTŘEDKŮ Z JINÝCH ÚTVARŮ A POLOÚTVARŮ NÁRODNÍHO JAZYKA
- 2.3.9. METAJAZYKOVÝ CHARAKTER VYJADŘOVÁNÍ
2.2. HISTORICKÝ VÝVOJ PUBLICISTIKYPro dnešní publicistiku se počítá s vývojovou linií od antiky. Část publicistických projevů se z některých aspektů jeví jako pokračování antického řečnictví z dob 5.-4.stol. před n.l.. Později se projevy publicistiky, i když v elementární podobě, objevovaly v projevech nejen světských, ale i náboženských. V novější době pak svědčí o rozkvětu publicistiky projevy z doby obrozenské, typické ukázky textů publicistického stylu nalezneme např. V 19. stol u K.Havlíčka Borovského. Se samostatným funkčním stylem počítá naše lingvistika poměrně krátce. Po první zmínce o novinářském jazyku, kterou nalezneme ve 30. letech u B. Havránka (1932), si stylistická teorie všímá jen ostatních komunikačních sfér. Dokonce J.V. Bečka se ve své první knižní práci učebnicového charakteru s názvem Úvod do české stylistiky (1948) o publicistickém stylu více nezmiňuje, pouze připomíná jazyk novinářský jako součást jazyka praktického. Až na širším lingvistickém fóru se hovoří o publicistickém stylu až v 1. pol. 50. let 20. století, a to přibližně od lingvistického konference věnované stylu a stylistice a uskutečněné v r. 1954 v Liblicích. Od té doby je publicistickému stylu věnována intenzivní pozornost. O následném vývoj stylů – tedy i publicistického – jsem se zmínila již výše v kapitole o stylu a stylistice. V posledním desetiletí zájem vědy o styl žurnalistiky, respektive o stylu žurnalistiky a publicistiky, narůstá. Lingvisté sledují vnitřní funkční diferenciaci publicistického stylu a charakterizují jeho specifikující se výrazové prostředky. Zkoumání publicistického stylu přináší jednoznačné závěry, že se „stylová oblast publicistických textů plně vyčlenila z ostatní komunikace jako osobitá komunikační sféra a adekvátně k ní vznikl i funkční styl publicistický, který se vždy vyvíjel s dobou, nesl její pečeť, doba i její společensko-politická situace jej ovlivňovala a modifikovala až do dnešní podoby – a doba ho i nadále bude utvářet“ (SČS, 2003, 208-210), (SČ, 1991, 202-205). 2.3. JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY V PUBLICISTICKÝCH TEXTECHÚkoly žurnalistiky a publicistiky spjaté s jejími základními funkcemi, ovlivňují výběr jazykových prostředků a jejich užití a je třeba si uvědomit, že publicistický text mluvený i psaný vždy vznikal a vzniká poměrně rychle a často s minimální možnou přípravou. Novinový článek na stránkách denního tisku se objeví již následující den, televizní zprávy týž večer, mluvená sportovní reportáž souběžně s utkáním, psaná zpravodajství v co nejkratší době po jeho skončení (SČS, 2003, 211-212). Pro publicistický styl je příznačné značené sepjetí s dobou, a to v daleko větší míře, než k němu dochází u jiných funkčních stylů. Většina jazykových prostředků se jeví vzhledem k dané době sice relativně pevná, stabilní, ale s vývojem společenského dění také dobově proměnná. Tyto výrazové prostředky publicistické stylové vrstvy, při jejichž používání dochází k prolínání spisovné složky a nespisovné, se nazývají publicismy. Jsou to pojmenování jednoslovná (tunelování, masmédium) i víceslovná (časový horizont, ligová ruleta), patří k nim také ustalující se nebo už ustálené frazémy (praní špinavých peněz) (SČS, 2003, 212). Publicistický styl je výrazně ovlivněn jazykem soudobé politiky a „pohlížíme-li na politiku jako na boj o moc, pak také jazyk politiky, užívaný v hromadných sdělovacích prostředcích, je jazykem boje o moc“ (Bartošek, 1993, 8). Tyto změny se neodrážejí pouze ve slovní zásobě publicistického stylu, ale ve slovní zásobě češtiny obecně. Nově používaná slova nebo obrazy postupně podléhají automatizaci a užívají se obecně. Mezi některými novodobými publicismy můžeme najít i výrazy z odborné sféry, kdy publicisté používají původního termínu v jiných a zcela nových souvislostech, dochází pak k desémantizaci v souvislosti s novým obrazným užitím a tak se význam termínu rozšiřuje: spektrum – původně. biolog. termín – nyní publicismus např. spektrum nových úkolů; filosofie – dnes i filosofie podnikání, trhu; injekce – finanční injekce... (SČS, 2003, 216). 2.3.1. OBRAZNÉ VYJÁDŘENÍ – METAFORAObrazy objevující se v textech publicistického tylu jsou v podstatě založeny na využití konotovaných významů, na určitém typu přenášení podoby myšlenky, vlastnosti, jevu, děje, na metaforičnosti v celé šíři. Obrazná vyjádření metaforická, k nimž v nejširším pojetí lze vedle tradičně chápaných metafor zařadit také přirovnání, metonymii, synekdochu, personifikaci, plní v publicistickém projevu nejen svou funkci informativní, ale poutají čtenářskou pozornost a dodávají jazykovému projevu živosti a naléhavosti. Jimi obohacené sdělení pak bývá emocionálnější, procítěnější a nedochází tak pouze ke komentování sdělovaného, ale jsou odhaleny i projevy kladného či záporného vztahu autora k obsahu sdělení (SČS, 2003, 213-214). Metafora zaujímá důležité místo v jazyce, myšlení i lidském chování vůbec. Její podstatou je strukturování jedné oblasti jazyka (myšlení) podle struktury jiné oblasti. Metafora je podle Příruční mluvnice češtiny vykládána jako „pojmenování skutečnosti prostřednictvím výrazu primárně označujícího skutečnost něčím podobnou“, např. mandle (v krku) podle názvu tvarově podobného semena mandloně. Společný znak nemusí být vždy znakem podstatným, bývá však znakem nápadným. Metafora může být aktuální (vytvořená pro určitý aktuální kontext) a uzuální (ustálená), přechod mezi oběma typy však není ostrý. Uzuální metafory jsou přenesená pojmenování, která se už pevně ustálila v systému jazyka (PMČ, 2003, 98). Patří sem například lexikální metafory, jejichž funkce je především pojmenovávací, dále metafory fungující jako expresivní synonyma (např. kokos, makovice ve významu ´hlava´). Metafory pojmenovávací ztrácejí po ustálení v jazykovém systému vztah k motivujícímu slovu. Na rozdíl od aktuální metafory jsou u nich významové konotace související s primárním významem výrazu nežádoucí (´stolička´ ve významu zub už nemá vyvolávat představu nábytku). Uzuální metafora je častá také v ustálených slovních spojeních: ve víceslovných pojmenováních a zejména ve frazémech (např. mít máslo na hlavě, hořká pilulka) (PMČ, 2003, 98). Vedle uzuálních metafor rozlišujeme i metafory aktuální. Tyto metafory se vyskytují především v uměleckých a publicistických textech. Mají zdůrazňovat obraznost, jejich cílem je zprostředkovat nové vidění skutečnosti. V tomto typu metafor se nepřenáší pouze pojmenování, ale do jisté míry i celý jeho primární význam, který vytváří „pozadí“ (konotace) významu metaforického. Napětí mezi novým neobvyklým kontextem a primárním významem dodává metaforickému pojmenování expresivní ráz (PMČ, 2003, 97). Prostředky metaforické můžeme vzhledem k přirovnáním, která často tvoří jejich východisko, považovat za prostředky implicitní. Některé jsou ovšem do té míry automatizovány, že by jejich explicitní rozvedení činilo značné potíže. Např. idiomatizovaný metaforický výraz být u vesla sotva můžeme nahradit explicitním přirovnání. Čím méně je však metafora automatizována, tím snáze vstupuje do konkurence s přirovnáním. Sám metaforický výraz může mít různý stupeň explicitnosti: vedle metafor obsahující jen obraz jsou běžné i metafory s konfrontací obrazu a skutečnosti (PMČ, 2003, 746). Politikové a političtí žurnalisté si obrazné výrazy oblíbili natolik, že tvoří celé alegorické texty. Bartošek si tedy pokládá otázku: „Vznikl tedy snad dokonce žánr alegorických sloupků, glos a komentářů?“ (Bartošek, 1993, 11).
2.3.2. MÓDNÍ VÝRAZYJelikož je zpravodajský styl jako informační část žurnalistiky zaměřen na aktuální zpravodajství, nacházíme ve slovní zásobě publicistiky mnoho pojmenovávacích jednotek odrážejích dobu. Výrazy a spojení jsou vždy poplatné době vzniku a v daném období se jich jich užívá téměř mechanicky (SČS, 2003, 215). Za módní výrazy tedy můžeme pokládat taková pojmenování, která do užívání „přinese silná osobnost nebo autoritativní politická doktrína a kterými servilní žurnalisté na krátkou dobu zaplaví politické komunikáty (Bartošek, 1993, 14). Tato slova se poměrně rychle rozšíří a za čas opět postupně ustupují a zanikají. Ovšem některá slova, jejichž „frekvence prudce stoupla, se nakonce ve svém významu ustálí a přejdou do běžné zásoby publicistiského slohu“ (Bečka, 1992, 89). Publicistika tato módní slova obsahuje, ale nejde zde tak o jejich expresivní novost, jako o „prostředek ke zvýšení pohotovosti vyjadřování“ (Bečka, 1992, 89). 2.3.3. FRAZÉMYPro současný publicistický styl je příznačné užití frazeologických a idiomatických jednotek všech známých typů. Objevují se ve stylu ekonomického, společenského a politického zpravodajství, a to s výraznou funkcí aktualizační nebo intenzifikační. Nelze opomenout ani výskyt sportovních frazémů. Vzhledem k tomu, že frazeologie a idiomatika je předmětem mé diplomové práce, budu se touto problematikou zabývat podrobněji v jedné z následujících kapitol. 2.3.4. PARENTEZES různými parentezemi se setkáváme ve všech funkčních stylech. Přesto existují takové, které lze označit za specificky publicistické. Patří k nim parenteze vyjadřující postoj jiných. Buď adresátovi připomínají obecné, veřejné mínění (jak se říká, jak je známo, jak se lidově říká...), nebo se dovolávají svědectví jiného pramene, a to konkrétního. K tomuto typu patří jak (někdo, něco) řekl, jak to uvedl (někdo), jak to (někdo) napsal. Např.: Tím nechci říct, že dobrá rada, jak říká staré české přísloví, je nad zlato. Někteří lidé by chtěli, jak se říká, přijít ke všemu zkrátka... Tyto prostředky vnášejí do publicistických projevů bezprostřednost sdělení, naléhavost argumentu, závažnost agitace, projev oživují, a proto se jeví jako prostředek stylové aktivizace. V konkrétních komunikátech je však repertoár jednotlivých typů poměrně malý a u některých parentezí již pozorujeme jistou ustálenost, stereotypnost: jak čteme na stránkách novin, jak uvedl mluvčí, jak to uvádějí zahraniční zpravodajové... 2.3.5. EXPRESIVNOSTPro některé funkční styly je důležitá konkurence mezi jazykovými prostředky citově neutrálními a expresivními. Za expresivní se považují takové prostředky, u nichž je pojmový obsah nebo vyjadřovaný vztah doprovázen nějakým citovým postojem mluvčího, ať už kladným, nebo záporným. V celkovém významu jazykového prostředku se pak obecný citový postoj k pojmovému obsahu nebo vyjadřovanému vztahu jeví jako expresivní příznak (PMČ, 2003, 774). Expresivní slovo se odlišuje od slova neutrálního tím, že vedle pojmového významu obsahuje i pragmatickou významovou složku vyjadřující citový a volní vztah mluvčího k sdělované skutečnosti (PMČ, 2003, 95). Expresivní pojmenování jsou v jazyce politiky rovněž velmi četná (Bartošek, 1993, 11). Mezi kladné expresivní příznaky můžeme počítat příznak shovívavý (udělat chybu // klopýtnout), eufemistický (zemřít // zesnout // odejít na věčnost), libostní (pít víno // vínečko), mazlivý (ovce // beruška), žertovný (jít spát // jít do hajan). K záporným expresivním příznakům patří příznak hanlivý neboli pejorativní (osobní vlak // courák) a vulgarizační (noha // hnát). Sem můžeme zařadit celou vrstvu nadávek (nemotorný člověk // slon) a kleteb (sakra). U nadávek často převažuje expresivní příznak nad pojmovým obsahem a kletby jsou vlastně jen výrazovými prostředky záporných citů (PMČ, 2003, 775). Nositelem expresivnosti bývají často výrazy idiomatické, např. význam slovesa vynadat někomu nabývá expresivnosti, připojí-li se k němu přirovnání jak(o) psovi nebo věta vyjadřující intenzitu co se do něj vejde, popř. že by od něj kůrku nevzal. Intenzitu expresivnosti lze stupňovat volbou expresivního slovesa utrhnout se na někoho jako na psa nebo seřvat někoho jako kluka. Vedle idiomů, které jsou přímo nebo nepřímo budovány na přirovnání, nabízí spisovný jazyk i idiomy vzniklé jinými postupy: umýt (umejt) někomu hlavu, pouštět // svolávat na někoho hromy blesky, dávat někomu co proto, dělat někomu pekl… (PMČ, 2003, 776-777). Z funkčních stylů jsou pro expresivní prostředky otevřeny ty styly, v nichž se uplatňují citové postoje autorů nebo které si kladou za cíl působit na citovou stránku adresátů (PMČ, 2003, 777). Bečka se ve své publikaci Stylistika zpravodajství vyjadřuje k problematice expresivnosti v publicistice následovně: „Zpravodaj si volí slova především z běžné slovní zásoby jazyka, (...), nevyhledává osobitost slohu ve výrazech obrazných, metaforických a metonymiích, neužívá slov s citovou expresivitou, vzácný je u něho obrat podbarvený ironií, cizí je mu sarkasmus, oxymorón i jiné obraty expresivní.“ (Bečka, 1980, 71).
Proti obecné tendenci žurnalistiky informovat věcně a výstižně, tj. uvádět konkrétního činitele a přesná fakta, se na druhé straně objevuje přímo záměrná a vědomá tendence protichůdná – vyjádření neurčité, povšechné, popřípadě obecně shrnující (SČS, 2003, 219). Například: zdroje, masy, síly, struktury, subjekty, mechanismy, sešlo se zastupitelské fórum široké mezinárodní veřejnosti, vyjádřila se zainteresovaná místa všech zainteresovaných kruhů (příklady uvedené tamtéž). Důvody užití mohou být různé. Buď autor projevu „není o skutečnosti podrobně informován a konkrétní údaje nezná, nebo se vědomě snaží zachovávat určité zásady diplomacie, podrobnější fakta neuvádí a tam, kde bychom očekávali konkretizaci činitele děje, je shrnující výraz s významem širokým, obecným“ (SČS, 2003, 219). 2.3.7. SPECIFICKÝ SHODNÝ ATRIBUTV publicistických projevech se shodný atribut objevuje jaké výrazný syntaktický prostředek stylové aktivizace, aktualizace. Žurnalisté mu pro jeho jednoduchost, stručnost a přímost dávají kvůli rychlému sledu informací přednost. Některá spojení se častým užíváním už natolik vžila, že v komunikační praxi převládají a získávají pojmový charakter: zájezdová doprava, stolová kapacita, kalamitní plochy, termínovaný kalendář aj. 2.3.8. VYUŽITÍ JAZYK. PROSTŘEDKŮ Z JINÝCH ÚTVARŮ A POLOÚTVARŮ NÁRODNÍHO JAZYKAZákladem jazyka žurnalistiky je neutrální spisovný jazyk. Všechny výrazové prostředky jiných vrstev spisovného jazyka, např. prostředky knižní nebo hovorové, a zejména prostředky za hranicemi spisovného jazyka se v publicistice stávají příznakovými a mohou funkčně vystupovat jako prostředky stylově aktivní. Psaná žurnalistika tak využívá především lexikálních prostředků knižních a slov citátových. 2.3.9. METAJAZYKOVÝ CHARAKTER VYJADŘOVÁNÍV dnešní žurnalistice se mnohdy objevují jevy vymykající se současnému lexiku spisovného jazyka a stylovým normám. Průvodním jevem jazykové stránky žurnalistických textů tak bývá metajazykový charakter vyjádření. Jak jsem již uvedla výše je základem žurnalistiky neutrální spisovný jazyk. V psaném projevu tedy autor používá uvozovek, jimiž nespisovnost i jinou příznakovost výrazu signalizuje, či omlouvá. Užití uvozovek naznačuje uvědomělý postoj pisatele ke zvolenému výrazivu. Ale použití uvozovek může být přisuzována i určitá funkce. Uvozovky se objevují v souvislosti s metaforičností, s užitím frazeologických obratů včetně knižních, někdy upozorňují i na expresivní vyjádření. 2.3.10. TITULEKTitulky jsou osobitou a plně funkční součástí psaných komunikátů publicistického stylu a všech jeho dílčích stylových sfér a jejich formulace bývá ukázkou tvůrčího přístupu původce komunikátu k jeho obsahu, cíli, funkci. Titulky obvykle plní několik funkcí. Vzhledem ke adresátům (čtenářům) poutají jejich pozornost, informují je o obsahu a ovlivňují je. Jsou také součástí grafické úpravy tisku. Jejich zběžným čtením se čtenář rychle orientuje v obsahu periodika a při rychlém čtení jim většinou věnují největší pozornost. Mezi zpravodajskými titulky rozlišujeme dva typy: a) titulky, které se snaží podat maximální množství informací, tj. titulky obsahující resumé následující textu – Letošní obilí vykazuje špatné parametry, V Brně byly zatopené sklepy.... b) titulky, které sledující záměr podat jen informace částečné, které by měly svou nedopovězeností a neúplnou informací přimět čtenáře k přečtení celého příspěvku - Jsme velmi blízko dohody, Odpověď na kritiku, Svědomí Evropy aj. Publicistické titulky bývají obvykle kratší a stejně jako zpravodajské jsou nejúčinnější ty aktuální, dynamické a nové. Převládá v nich obrazné vyjádření, mnohdy je zajímavá i výrazová originálnost, a to zvláště titulky s¨metaforičností výrazu, s obrazností vyjádření a titulky využívající různě modifikovaných frazémů. Stále častěji se v titulcích uplatňuje citace nebo parafráze jiného mluvčího nebo pisatele. Kromě běžných oznamovacích výpovědí narůstají u publicistických titulků výpovědi s funkcí tázací, např.: Proč jsou Finové pro EU? - Začátek nového světa? Některé titulky mají i povahu řečnické otázky a její odpovědi, např.: Scénograf v čele? Nic nového. Výpovědi z funkcí apelovou a rovněž zvolací, např.: Pero, ať může začít škrtat! - Sbírka nestačí. Pomohlo by mýtné! Atd. Изтегляне 1.11 Mb. Сподели с приятели:
|