Záporná zájmena – Отрицателни местоимения

K jejich vytvoření se v obou jazycích používá prefixu V češtině je to prefix ni-, v bulharštině ни-.¹⁰¹

V českém jazyce je k záporným zájmenům rozdílný přístup, v bulharském jazyce se autoři shodují.

V českém jazyce je tato skupina zastoupena zájmeny nikdo, nic, ničí, nijaký, žádný. Zatímco ESČ, ČM a MČ II tato zájmena mají jako skupinu zájmen záporných, PMČ je řadí mezi zájmena totalizující množství, v níž množství jakkoli popíráme.¹⁰²

Chceme-li negativní výraz více zesílit, docílíme toho tvarem pranic. Archaické zabarvení nalézáme v tvaru nižádný.¹⁰³

Tvary nijaký a žádný mění své tvary dle rodu podstatného jména.

V bulharském jazyce je skupina zájmen záporných dělena dle stejného principu jako u zájmen tázacích, vztažných a neurčitých. Dělí se na skupiny dle toho, co popírají. Dostáváme tak skupinu záporných zájmen popírajících osoby a předměty, příznaky, přivlastňování a množství.¹⁰⁴ Skupina popírajíc osoby či předměty je zastupována zájmeny, která se dále dělí na ta, jež mohou stát samostatně a na ta, která vyžadují za svým tvarem jméno. Pro první zmíněný případ se používají zájmena никой pro osoby.¹⁰⁵ Pro předměty a také pro zvířata se používá zájmeno нищо.¹⁰⁶ Používají-li se zájmena s podstatným jménem jsou pro ně typické tvary никой, никоя, никое а никои, které mění svůj tvar dle rodu podstatného jména. Pro popření příznaků má bulharština skupinu tvarů никакъв, никаква, никакво, никакви. Tato skupina mění svůj tvar také dle rodu podstatného jména. Při popírání přivlastňování nebo vlastnictví něčeho použijme tvary ничий, ничия, ничие, ничии.¹⁰⁷ Pro popření množství se používá tvar николко.¹⁰⁸

Při použití tvaru никой samostatně stojícího v mužském rodě jednotného čísla je nutné použít jeho pádové tvary никого (pro 4.pád) a никому (pro 3.pád). Tvar pro 3.pád se v současné bulharštině nahrazuje předložkovým spojením на + tvar pro 4.pád.¹⁰⁹

V bulharštině se setkáváme s jevem zvaným двойно отрицание, který nám říká, že se zájmena záporná pojí se záporným tvarem slovesa (никой не чете, není možné napsat никой чете). Stejný jev nalézáme i v českém jazyce (nikdo nečte, není možné nikdo čte).¹¹⁰
2.8 Totalizující zájmena - Обобщителни местоимения
Zájmena totalizujcí jsou pro český jazyk specifickou skupinou. Pohled na ně se u jednotlivých autorů liší. V bulharském jazyce je skupina oбобщителни местоимения jednotná u všech autorů, i pokud se týká tvarů v této skupině.

V češtině vzpomínají tuto skupinu PMČ a MČ II. Částečně se shodují i tvarově. PMČ má tuto skupinu rozčleněnou na zájmena mající význam úplného množství (všechen, veškerý, všecek, každý, hovorové oba dva a zájmeno sám) a na zájmena popírající jakékoli množství (nikdo, nic, ničí, žádný).¹¹¹ MČ II do této skupiny řadí zájmena všechen, veškerý, každý, oba a sám. Zbytek zájmen, která do skupiny totalizujících zájmen řadí PMČ, řadí do samostatné skupiny zájmen záporných (viz předchozí podkapitola). Tato zájmena jsou různorodá a liší se i svým významem. Zájmena všechen, veškerý, každý jsou kladnými protějšky zájmen záporných.¹¹²

V ČM tuto skupinu zájmen nenajdeme. Zájmena všechen, veškerý, každý řadí do skupiny zájmen vymezovacích, která vzpomíná v rámci zájmen neurčitých. Zájmena nic, nikdo apod. řadí do skupiny zájmen záporných (viz kapitola neurčitá a záporná zájmena).¹¹³

Prvním velkým rozdílem v bulharském jazyce je skutečnost, že se tato skupina zájmen tvoří od tvarů zájmen tázacích prefixem вся-, který se v některých případech redukuje na все-.¹¹⁴

Některé tvary této skupiny jsou dokonce shodné s tvary pocházejícími ze starobulharštiny (всеки, всяка, всяко).¹¹⁵

Tato skupina se také dělí podle stejného klíče jako zájmena tázací. Dostáváme skupiny zájmen vztahujících se k osobám a předmětům, k příznakům a k množství. Pro první skupinu vztahující se k osobám a předmětům je typické její další dělení na ta, která mohou stát samostatně a na ta, která za svým tvarem vyžadují přítomnost jména. Stojí-li zájmeno pro osoby samostatně, používáme tvar всеки (всякой). Pro předměty a zvířata se v tomto případě používá zájmeno всичко. Následuje-li za zájmenem jméno, používají se tvary всеки (всякой) pro mužský rod, всяка pro ženský rod, всяко pro střední rod a всеки pro množné číslo. Pro vyjádření příznaku jsou typické tvary всякакъв, всякаква, всякакво а всякакви mající svůj tvar dle rodu jména.¹¹⁶ Pro vyjádření množství se používá zájmeno всички.¹¹⁷ Tvary tohoto zájmena se používají s určitým členem – всичкия(т), всичката (всичкa), всичкото, всичките (всички). Pro mužský a střední rod je člen ve tvaru zájmena vždy povinný. U ženského rodu se s tvarem bez členu setkáváme pouze v národních písních, jinak se tvar používá se členem. V množném čísle jsou možné obě varianty, jak se členem, tak bez něj. Tvar se členem se vždy používá po krátkých tvarech přivlastňovacích zájmen ми, ти, му aj.¹¹⁸

Tvar всеки (всякой) pro mužský rod jednotného čísla stojícího samostatně beze jména má pozůstatky pádové flexe. Pro 4. pád se používá tvaru всекиго (всякого) a pro 3. pád tvaru всекому (всякому). V současné bulharštině se tvary pro 3. pád nahrazují předložkovým spojením на + tvar pro 4. pád.¹¹⁹


Shrnutí
Cílem mé bakalářské diplomové práce na téma Zájmena jako slovní druh byla snaha popsat a hlavně srovnat tento slovní druh v bulharském a českém jazyce.

Zájmena jsou v obou jazycích slova, která každý z nás používá v každodenním životě pro nahrazení pojmenování jmény, ukazovaní či odkazování.

Práce je rozdělena na dvě hlavní kapitoly.

První kapitola nazvaná Zájmena jako slovní druh se zabývá zájmeny jako takovými. Zájmena jsou v obou jazycích slova, která nepojmenovávají předměty přímo, ale pouze na ně ukazují nebo odkazují a ve větách mohou zastupovat jiná jména. Zájmena jsou slova plnovýznamová. Dělení zájmen v obou jazycích se děje podle určitých pravidel. Dle pravidla, význam zájmena, se zájmena v bulharském jazyce dělí na skupiny лични, притежателни, възвратни, показателни, въпросителни, относителни, неопределителни, отрицателни и обобщителни местоимения. Výjimku tvoří Ljubomir Andrejčin a Stano Georgiev, kteří nemají ve svých gramatikách skupinu възвратни местоимения jako samostatnou skupinu. V českém jazyce je dělení dle kritéria významu zájmen složité. Každá gramatika se k jejich dělení staví jinak, při čemž dochází k různorodosti skupin a jejich názvů. Encyklopedický slovník češtiny rozděluje zájmena do 8 skupin: osobní (včetně zvratného sebe), přivlastňovací (včetně zvratného svůj), ukazovací, tázací, vztažná, neurčitá, záporná a vymezovací. Příruční mluvnice češtiny dělí zájmena do 8 skupin: osobní (včetně zvratného sebe), přivlastňovací (včetně zvratného svůj), ukazovací, identifikační, tázací, vztažná, neurčitá a zájmena totalizující míru, kvantum. Česká mluvnice dělí zájmena do 7 skupin: osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací, vztažná, neurčitá (včetně skupiny vymezovacích) a záporná. Mluvnice češtiny II dělí zájmena do 9 skupin: osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací, vztažná, neurčitá, záporná, vymezovací a totalizující zájmena. V obou jazycích jsou zájmena dělena dle schopnosti vyjádření rodu na rodová a bezrodá zájmena. Další pravidlo se týká zastupování jiných slovních druhů. V bulharském jazyce se zájmena dělí na местоимения съществителни, местоимения прилагателни, местоимения числителни a местоимения наречия. Oproti tomu v českém jazyce jsou pouze zájmena substantivní a adjektivní. To znamená, že první dvě skupiny, jako má bulharština, má i český jazyk. Další dvě nerozlišuje. Dle kritéria referenčního modu, jakým identifikují své referenty, jsou zájmena dělena na určitá (известни местоимения) a neurčitá (неизвестни местоимения) v obou jazycích. Rozdílem u tohoto dělení je zastoupení skupin v jednotlivých skupinách. Shodou je naopak skupina záporných zájmen (отрицатлени местоимения), která v obou jazycích stojí mimo tyto dvě skupiny. Posledním kritériem pro dělení zájmen je fakt, k jakému se váží referentu. V českém jazyce se zájmena dle této podmínky dělí na substanční, vlastnostní a propoziční. V bulharském jazyce toto dělení nenajdeme.

Při srovnávání názvosloví v obou jazycích, najdeme k českým termínům bulharské ekvivalenty. Českému termínu osobní zájmena odpovídá termín лични местоимения, termínu přivlastňovací zájmena termín притежателни местоимения, zájmenům ukazovacím odpovídají показателни местоимения, zájmena tázací mají název въпросителни местоимения, zájmena vztažná jsou oтносителни местоимения, zájmena neurčitá se nazývají неопределителни местоимения, zájmena záporná jsou oтрицателни местоимения a zájmena totalizující v bulharském jazyce oбобщителни местоимения. Zájmena identifikační nemají v bulharštině svůj ekvivalent názvu. Skloňování zájmen je v určitém úhlu pohledu také společným rysem. V bulharském jazyce se deklinace zájmen nedochovala. Pouze osobní zájmena si ponechala své pádové formy akuzativu a dativu. A poté zájmena tázací, vztažná, neurčitá, záporná a totalizující mají pádové formy pro akuzativ a dativ dochované pouze pro tvary mužského rodu jednotného čísla vyjadřující životnost. V češtině u zájmen nalezneme deklinaci zájmennou, adjektivní a skupiny zájmen s několika deklinacemi dohromady. Pokud se týká slovosledu zájmen je tato problematika velmi složitá. Stejným rysem je postavení zájmen si, se a enklitik, které nikdy nemohou stát na začátku věty.

Druhá kapitola se věnuje komparaci jednotlivých skupin zájmen v obou jazycích. Zájmena osobní, лични местоимения, jsou skupinou, která svými tvary vyjadřuje subjekty a objekty okamžiku promluvy. Rozdílem jsou tvary této skupiny. Zatímco v češtině jsou ve 3. osobě plurálu tvary oni, ony, ona, v bulharštině je to pouze tvar те. V bulharštině se také navíc setkáváme s termínem маскулинизация, kdy se osoby ženského pohlaví nazývají tvary mužského rodu (главният секретар – může být muž, ale i žena). Při vyjadřování úcty se v obou jazycích používají tvary s velkým prvním písmenem (Ty, Vy, Ти, Вие). V bulharštině se také setkáváme s dělením osobních zájmen na местоимения подлози, местоимения преки допълнения, местоимения непреки допълнения. V bulharštině je zvláštním rysem zdvojování zájmenných tvarů, kdy se před enklitický dativ dá navíc spojení akuzativu s předložkou на. V bulharštině je také zvláštností přízvuk krátkých tvarů osobních zájmen. Ty jsou vždy nepřízvučné, až na tvar й, který je naopak vždy přízvučný, aby se jeho tvar oddělil od spojky и. Osobní zájmeno zvratné zastupuje takový jmenný výraz, který ve větě vyjadřuje stejnou entitu jako je podmět (sebe, sobě, себе си, си, се).

Přivlastňovací zájmena, притежателни местоимения, jsou v obou jazycích skupinou, kterou vyjadřujeme posesivitu někomu. Jsou úzce spjata se zájmeny osobními. Rozdílem jsou tvary 3. osoby. V singuláru má čeština tvary jeho, její, jeho neměnné pro všechny rody a bulharština негов, негова, негово, негови, нейна, нейно, нейни, které jsou schopné vyjádřit rod. V plurálu má čeština tvar jejich, který je stejný také pro všechny tři rody. V bulharštině se setkáváme s tvary техен, тяхна, тяхна, техни. Bulharština může navíc posesivitu vyjádřit i pomocí krátkým dativních tvarů osobních zájmen. Skupina přivlastňovacích zájmen jako jediná přibírá určitý člen. Přivlastňovací zájmeno zvratné má v češtině tvary svůj, svá, své, svоji, v bulharštině свой, своя, свое, свои. Může v bulharštině přibírat určitý člen.

Ukazovací zájmena, показателни местоимения, jsou tvarově velkou skupinou, obzvláště v češtině. Dělí se na složená (tenhle, takovýhle, tamten…) a na nesložená (ten, onen, týž…). Rozdíl najdeme při dělení skupiny. V češtině se dělí na zájmena ukazující v textu (ten, ta, to…) a mimo text. Ta se dále dělí na ukazování blízkých předmětů (ten, ta, to…) a na vzdálené předměty (tamten, tamta, tamto…). V MČ II je k těmto zájmenům řazena skupina vlastních identifikátorů. V bulharštině se skupina dělí dle toho, zda ukazuje na předměty či osoby (pro blízké předměty този, тази, това, pro vzdálené předměty онзи, онази, онова, онези) nebo na příznaky (такъв, такава, онакъв, онаква...). V bulharštině se navíc od češtiny setkáváme s tvarem pro ukazování množství толкова. Zájmena ukazovací se shodují se jménem v rodě a čísle. Tvar този si zachoval pádové tvary pro 3. a 4. pád, ty jsou zastaralé.

Tázací zájmena, въпросителни местоимения, jsou důležitá z hlediska jejich tázací funkce. V češtině do této skupiny spadají tvary kdo, co, jaký, který, čí. Zájmena jaký a který jsou rodová. V bulharštině je skupina rozdělena podle toho, zda se ptá na osoby nebo předměty (кой, какво), na příznaky (какъв, каква, чий, чие... ) a na množství (колко). Po zájmenu колко se používá numerativ (бройна форма), kdy tvary mužského rodu neživotného mají v plurálu koncovku –a. Rozdílem je tvar čí, který v češtině rod nevyjadřuje, v bulharštině ano (чий, чия, чие, чии). Tvar кой si ponechal pádové tvary pro 4. pád кого а pro 3.pád кому.

Vztažná zájmena, oтносителни местоимения, jsou skupinou odlišující se. V češtině jsou tvary shodné s tvary zájmen tázacích kdo, co, jaký, který, čí a tvar jenž. V bulharštině má tato skupiny tvary zájmen tázacích, k nimž se připojuje přípona –то. Poté se skupina dělí na zájmena vztahující se k osobám a předmětům (що, който, каквито), k příznakům (какъвто, каквато), k přivlastňovanému objektu (чийто, чието) a k množství (колкото). Tvar който pro mužský rod singuláru stojícího samostatně má pádové tvary когото pro 4. pád a комуто pro 3. pád.

Neurčitá zájmena, неопределителни местоимения, se v obou jazycích tvoří pomocí předpon a přípon od tázacích zájmen. V češtině se tak setkáváme s tvary někdo, něco, kdosi, cosi, kdokoliv, ledakdo, ledajaký. ČM sem řadí i skupinu zájmen vymezovacích (každý, všechen, sám…). V bulharštině se setkáváme s tvary някой, нещо... pro osoby či předměty, s tvary някакъв, някаква... pro příznaky, s tvary нечий, нечие... pro přivlastnění. Navíc má bulharština tvar няколко používaný pro množství, po němž následuje numarativ. Jako neurčité zájmeno se může v bulharštině použít číslovky един. V bulharštině se můžeme setkat s tvary еди-кой, кой-годе.

Záporná zájmena, oтрицателни местоимения, tvoří své tvary pomocí prefixů ni-, resp. ни- od tázacích zájmen. V češtině je pak skupina zastoupena tvary nic, ničí, nikdo, nijaký, žádný... V bulharštině jsou záporné tvary нищо а никой pro popření předmětů a osob, tvary никакъв pro popření příznaku, ничий pro popření vlastnictví a николко pro popření množství. Tvar никой pro mužský rod samostatně stojící má pádové tvary. V obou jazycích se při použití záporných zájmen používá i záporný tvar slovesa (nikdo nečte, никой не чете).

Totalizující zájmena, oбобщителни местоимения, jsou v obou jazycích jinak tvořenou skupinou. V češtině jsou to nové tvary, v bulharštině se tvoří prefixem вся-, od tázacích zájmen. V češtině do skupiny patří zájmena všechen, veškerý, každý, oba dva, sám. PMČ k nim navíc řadí zájmena záporná. ČM tuto skupinu řadí mezi zájmena vymezovací. V bulharštině je tato skupina zastoupena tvary всеки, всяка, всяко, всеки, всичко pro osoby a předměty. Pro příznaky se používají tvary всякакъв, всякаква... Pro množství se používá zájmena всичко, které se používá se členem určitým. Tvar всеки pro mužský rod singuláru samostatně stojící si ponechal pádové tvary.

Závěrem by se dalo napsat, že zájmena jsou v obou jazycích důležitými výrazy, s jejichž pomocí si usnadňujeme komunikaci s druhými lidmi. Jsou skupinou se shodami, ale i rozdíly. Hlubší a delší zkoumání by mohlo odhalit i ještě větší rozdíly, na první pohled ne tak patrné.

Местоименията са и в двама езика думи, които всеки от нас използва в ежедневния си жибот, когато иска да покаже към нещо.

Бакалавърската работа се състои от две главни части.

Първата глава Zájmena jako slovní druh се занимава общо с местоимения. Местоименията са думи, които не назовават, но само указват или насочват към предметите. В изречението могат да заместват съществителните имена, прилагателните имена и числителните имена. Местоименията са самостойни думи. Ако искаме да разделим местоименията на няколко групи, трябва да се спазват няколко правила. Първото правило е значение на местоименията. То ги разделя в бълагарски език на 9 групи - лични, притежателни, възвратни, показателни, въпросителни, относителни, неопределителни, отрицателни и обобщителни местоимения. В граматиката на Андрейчин и в граматиката на Георгиев има само 8 групи. Те нямат възвратни местоимения като самостоятална група. В чешкия език има раѕлика между авторите на граматиките. ESČ разделя местоименията на 8 групи (osobní (včetně zvratného sebe), přivlastňovací (včetně zvratného svůj), ukazovací, tázací, vztažná, neurčitá, záporná a vymezovací). PMČ ги разделя на 8 групи (osobní (včetně zvratného sebe), přivlastňovací (včetně zvratného svůj), ukazovací, identifikační, tázací, vztažná, neurčitá a zájmena totalizující míru, kvantum). ČM ги разделя на 7 групи (osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací, vztažná, neurčitá (včetně skupiny vymezovacích) a záporná). MČ II ги разделя на 9 групи (osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací, vztažná, neurčitá, záporná, vymezovací a totalizující zájmena). В българския и чешкия език местоименията се разделят на родови и безродови.

Местоименията са разделят според това, какви части на речта заместват. Имаме местоимения съществителни, местоимения прилагателни, местоимения числителни и местоимения наречия. В чешкия език има само местоимения съществителни и местоимения прилагателни. Местоименията можем да разделим като известни и неизвестни, зависи от това, към каквото се отнасят. Отрицатлените местоименията не са нито в една група. Последно правило го има само в чешки. Според него са местоименията substanční, vlastnostní a propoziční.

При сравнение на терминологията, ще намерим чешките изрази за българските названия. Чешкия израз osobní zájmena се на български казва лични местоимения, přivlastňovací zájmena притежателни местоимения, ukazovací zájmena показателни местоимения, zájmena tázací въпросителни местоимения, zájmena vztažná oтносителни местоимения, zájmena neurčitá неопределителни местоимения, zájmena záporná oтрицателни местоимения a zájmena totalizující oбобщителни местоимения. Местоименията с название identifikační няма в български език. Местоименията са изменяеми думи. Имат своята деклинация. Чешката деклинация е по-трудна от българската. В българския език има само някои местоимения винителен и дателен падеж. В чешкия език има склонене адективно, местоименно и има местоимения, които имат някакви черти от двете деклинации. Словоред е труден при местоименията. Енклитиките и местоименията си и се никога не могат да стоят в началото на изречението.

Втората част се занимава със сравнение на групи на местоимения.

Личните местоимения изразяват подлози и определения в момента на пазговора. Разликата е между формите за 3 лице множествено число. В чешкия език имаме в 3 лице форми oni, ony, ona, обаче в български имаме само една форма те. В български език имаме название маскулинизация, която се използва при назоваване на лица от женски пол с формите на мъжки род (главният секретар – може да е мъж, но и жена). Ако искам да изразим учтивост, пишем формите за 2 лице с главни букви. В българскив език има реприза на местоименията, когато се пред кратката дативна форма слага предложно съчетание на + винителен падеж. Кратките дативни форми нямат собствено ударение. Изключение е форма за дателен падеж 3 лице женски род. Тази форма е винаги с ударение, за да се разлиши от съюза и. Възвратно лично местоимение има формите себе си, се, си, sebe, sobě.

Притежателните местоимения изразяват отношение на принадлежност. Те са тясно свързани с личните местоимения. Разликата е между формите за 3 лице единствено и множествено число. В чешкия език има в единствено число форми jeho, její, jeho, които са за бсички три рода. В българския език изразяват и род - негов, негова, негово, негови, нейна, нейно, нейни. В множествено число е в чешкия език в 3 лице цамо форма jejich, в българския език има форми техен, тяхна, тяхна, техни. Българкия език изразява принадленост чрез кратките дателни форми на личните местоименията. Тази група от местоименията се членува. Притежателно бъзвратно местоимение ума форми svůj, svá, své, svоji в чешкия език, в българския език свой, своя, свое, свои. Членуват се.

Показателни местоимения ца голяма група на местоименията. В чешкия език се разделят на сложни (tenhle, takоvýhle, tamten…) и прости (ten, onen, týž…). Разделението на групата е разлика. В чешкия език се пасделят на указващи в статия или извън тях. Ако те указват извън статията, състоят се от тези които указват на близки предмети (ten, ta, to…) и на далечни предмети (tamten, tamta…). В българския език се тази група състои от групи указващи на предметите или лица (за близки предмети този, тази, това, за далечни предмети онзи, онази, онова, онези), на признаци (такъв, такава, онакъв, онаква...). В български език за разликата от чешкия, има и форми на местоимението указващо количество – толкова. Показателните местоимения се съгласуват по род и число с името, към което се отнасят.

Въпросителните местоимения са важни от една главна точка. Те образуват въпросителни изречения. Чешкия език има форми kdo, co, jaký, který, čí. Форма jaký и který са родови. В българския език се тази група състои от местоимения отнасящи се към лица или предмети (кой, какво), към признаци (какъв, каква, чий, чие... ) и към количество (колко). След колко се употребава бройна форма на неодушевени предмети на мъжки род в множествено число, имат окончание –а, вместо –и. Разликата е между местоимение čí, което в чешкия език не изразяба рода. В български език има и род чий, чия, чие, чии. Формата кой за лица има запазен винителен и дателен падеж.

Между отоноцителните местоимения има голяма разлика в техните форми. В чешкия език са форми като при въпросителните местоимения kdo, co, jaký, který, čí и местоимение jenž. В българския език относителните местоимения са образувани от въпросителните местоимения с частицата –то, прибавена към техните форми. Групата е разделена на местоименията указващи на предмети или лица (що, който, каквито), на признаци (какъвто, каквато), на прунадлежност (чийто, чието) и на количество (колкото). Формата който за мъжки род единствено число, когато е самостоятелно, има падежни форми когото за винителен падеж и комуто за дателен падеж.

Неопределителните местоимения са образувани с помоща на префикси и суфикси от въпросителните местоимения. В чешкия език имат формите někdo, něco, nějaká, ledajaký aj. В български език групата разлишава местоимения отнасящи се към лица и предмети (някой, нещо...), към признаци (някакъв, някаква...) към принадлежност (нечий, нечие...). Форма няколко се използва за количество. След тази форма се употребява бройна форма. Като неопределително местоимение се използва един. Другите неопределителни местоимения са еди-кой, кой-годе.

Отрицателните местоимения се образуват с префикса ни- в българския език, и с ni- в чешкия език от въпросителните местоимения. В чешкия език са в тази група местоимения nic, nikdo, ničí, žádný aj. В българския език групата е разделена на местоимения отнасящи се към лица и предмети нищо а никой, към признаците никакъв..., към принадлежност ничий и към количество николко. Форма никой има запазени падежни форми. И в двете езика се използва двойно отрицание (nikdo nečte, никой не чете).

Обобщителните местоимения се разлишават по произход. В българския език са образувани от въпросителните местоимения с префиса вся-, но в чешкия не. В чешкия език имат форми všechen, veškerý, každý, sám aj. PMČ в тази група има отрицателни местоимения. В българския език се тези местоимения отнасят към лица и предмети всеки, всяка, всяко, всеки, всичк, към признаците всякакъв, всякаква..., към количество всичко, което се членува. Форма всеки за мъжки род има запазени падежни форми.

В края на работата, може да се напише, че местоименията са и в двата езика главни изрази. С тяхна помощ си улесняваме комуникацията с другите хора. Местоименията са група със съвпадения, но и с разлики. По-дълбоко узследване би могло да открие и още по-големи разлики, които от първ поглед не ца толкова забележими.