Z historického hlediska se Bulharská pravoslavná církev začala vyvíjet samostatně jako jedna ze základních tří směrů křesťanství po rozdělení římské říše, ke kterému došlo v roce 395



страница3/4
Дата19.09.2016
Размер269.26 Kb.
#10279
1   2   3   4

3. 2. Snaha o přijetí nového statutu
Dne 9.-10. listopadu 1998 se uskutečnil mimořádný církevně-národní sněm svolaný synodem patriarchy Pimena a financovaný vládou Bulharska. Vláda tímto krokem hodlala pomoct vyřešit spor v BPC, který byl dlouho očekávaný. Jeho cílem bylo přijetí nového statutu Bulharské pravoslavné církve. Na sněm bylo pozváno okolo 1500 duchovních i světských představitelů. Dorazila jich přibližně jedna třetina. První den konání sněmu se hlasovalo o prvních dvou částech nového statutu. Šlo o články, které hovoří hlavně o navýšení počtu eparchií. Z původních jedenácti se jejich počet měl rozšířit na dvacet.58 Navíc měla vzniknout jedna nová zahraniční diecéze se sídlem v Budapešti. 10. listopadu byl statut účastníky sněmu přijat. K jeho oficiálnímu přijetí však nikdy nedošlo.59
3. 3. Smrt patriarchy odděleného synodu
Nevrokopský metropolita Pimen zemřel ve věku 93 let 10. dubna 1999. Pohřbu se účastnili kromě sofijského metropolity Inokentije i další episkopové (episkop Gavrail a episkop Konstantin) a další kněží. Byli také přítomni zástupci vlády, hlavní tajemník prezidenta Rumen Christov, ministr spravedlnosti Vasil Gocev, hlavní prokurátor Nikola Filčev, mnoho poslanců ze strany SDS a další.60 Po jeho smrti byl za zástupce předsedajícího tohoto Svatého synodu zvolen sofijský metropolita Inokentij.

3. 4. Legalizace existence dvou bulharských pravoslavných synodů
Po celou tuto dobu se u vlády v Bulharsku střídají strany SDS a BSS (Bulharská socialistická strana). SDS se zastává Svatého synodu metropolity Inokentije a synod patriarchy Maxima má podporu poslanců z BSS. V závislosti na vládnoucí straně docházelo k podporování jedné nebo druhé skupiny duchovních.

18. října 2000 Vrchní administrativní soud (Върховния административен съд) rozhodl, že vedle sebe mohou existovat dvě Bulharské pravoslavné církve.

Върховният административен съд намира, че в Република България съществуват две религиозни общности с наименование Българска православна църква… Щом като в Република България има граждани, които не желаят да бъдат в църковно общение с патриарх Максим, те имат суверенното право да се отделят от религиозната общност, ръководена от този патриарх, и да образуват самостоятелна църква като религиозна общност със свой устав и ръководни органи.“61

Patriarcha Maxim se ohradil proti tomuto rozhodnutí, chtěl aby došlo k jeho změně a aby byl vypracován nový Zákon o svobodě náboženského vyznání, čímž by jeho Svatý synod dostal zpět majetek, který mu byl odebrán. Tento výnos vyvolal velký rozruch, jak mezi duchovními, tak mezi poslanci.

Ve volbách z roku 2001 bylo rozhodnuto, že novým prezidentem Bulharska se stane Georgi Pǎrvanov, který se zastával synodu patriarchy Maxima, jenž mu na slavnostním jmenovacím ceremoniále požehnal v jeho nové funkci.62
4. Přijetí a důsledky nového Zákona o svobodě vyznání
4. 1. Návrhy zákona
Od roku 2001 se začal řešit Zákon o svobodě vyznání. Tehdejší zákon z roku 1949 byl vytvořen v době komunistického režimu. Už od roku 1989 byly vyvinuty snahy o vytvoření návrhu zákona, ale nikdy nedošlo k jeho provedení. Po nastoupení nového vládního kabinetu (5. července 2001) došlo k realizaci návrhu zákona. Návrh vytvořil poslanec Národního hnutí pro cara Simeona II.63 Borislav Cekov.

Cílem vypracovaného zákona bylo překonání rozkolu v BPC. Návrh měl zajistit volnější režim při registraci církví, jejichž stanovy respektují zákon. Ustanovoval církev jako právnickou osobu, synod patriarchy Pimena neměl mít právo nazývat se oficiální kanonickou BPC, mohl si však pro svoji existenci zvolit jiné pojmenování. Dále zákon garantoval existenci a ochranu práv svobodného vyznání všem bulharským obyvatelům. Zákon měl také rozhodovat o navrácení majetku, který byl církvi zabaven v září 194464 a který požadoval patriarcha Maxim.

Patriarcha parlamentu poslal dopis obsahující mnoho dokumentů o majetku, který byl církvi nezákonně odebrán. Přeje si, aby bylo uzákoněno, že používat majetek a práva Bulharské pravoslavné církve smí jenom kanonická církev.

26. dubna byly bulharskému parlamentu předloženy další dva návrhy. První návrh vznikl díky dvěma poslancům DPS65 (Ljutvi Mestan a Achmed Chjusein). Obsahová stránka zákona však nebyla dostatečná. Druhý návrh zákona přednesli poslanci Národního hnutí pro cara Simeona II. Kiril Milčev a Rupen Krekorjan.

Všechny návrhy měli společné postavení Bulharské pravoslavné církve, vymezení jejích práv a jejího vlastnictví. Už proti těmto návrhům se vyslovily některé organizace (hlavně muslimské náboženství). Vadilo jim například dle zákona rovné postavení všech vyznání, včetně BPC, ta však měla oproti ostatním navíc získat statut právnické osoby.

K prvnímu projednávání těchto tří návrhů zákona došlo v červnu 2002. Při tomto čtení návrhů došlo k několika změnám v jejich obsahu. Například předseda vlády navrhl, aby zákonem bylo dáno Bulharské pravoslavné církvi výsostné postavení, což bylo do později přijatého zákona zakomponováno. Na správné provedení zákona dohlížela komise vytvořená z představitelů hlavních náboženských organizací v zemi (představitelé pravoslavné církve, islámského náboženství, římského katolictví a protestantské církve).

Nejvíce hlasů získal návrh poslanců Kirila Milče a Rupena Krikorjana, který získal 168 hlasů.

4. 2. Přijetí nového zákona v prosinci roku 2002
V prosinci 2002 byl Zákon o svobodě náboženského vyznání na druhém čtení přijat. Přijetím nového zákona přestal platit původní z roku 1949. Majetek církve, na který poukazoval už před vytvořením zákona patriarcha Maxim, byl přiznán jedině kanonické BPC. Odštěpení duchovní dále měli vrátit 6 klášterů, 22 chrámů a další zabrané nemovitosti. Návrh byl přijat díky hlasům strany Národní hnutí pro cara Simeona II. a Bulharské socialistické strany. Cílem zákona není vměšovat se do záležitostí církve, ale vytvořit takové právní podmínky, aby svoje problémy zvládla církev řešit sama. 66

V tomto novém zákoně je dle synodu patriarchy Inokentije mnoho nepřesností. Zákon byl v parlamentu napaden politickou stranou SDS a dalšími poslanci, ale bez úspěchu.67 Ti jako hlavní problém zákona vidí nadřazenou pozici Bulharské pravoslavné církve oproti ostatním náboženským organizacím. Poslanci strany SDS a DPS na protest proti zákonu opustili v době hlasování parlament. V zákoně jim vadí hlavně článek č. 11, který hovoří vysloveně o pozici BPC:

Чл. 11. (1) Традиционно вероизповедание в Република България е източното православие. То има историческа роля за българската държава и актуално значение за държавния й живот. Негов изразител и представител е самоуправляващата се Българска православна църква, която под името Патриаршия е правоприемник на Българската Екзархия и е член на Едната, Свята, Съборна и Апостолска църква. Тя се ръководи от Светия Синод и се представлява от Българския Патриарх, който е и Митрополит Софийски.

(2) Българската православна църква е юридическо лице. Устройството и управлението й се определят в нейния устав.68

Duchovní synodu metropolity Inokentije proti novému zákonu protestovali před Národním palácem kultury (Национален дворец на културата), kde se konal mítink strany Národní hnutí pro cara Simeona II., týkající se právě tohoto zákona. Zákon se těmto duchovním nelíbil, protože podle nich nadřazuje BPC oproti ostatním náboženským skupinám v zemi.69

Tři dny po hlasování (2. ledna 2003), zákon vešel v platnost. Jeho platnost byla v červnu stejného roku potvrzena i Radou Evropy, které byl na přezkoumání poslán. V září téhož roku se synod jeho svátosti Inokentije pokusil zaregistrovat pod názvem Bulharské pravoslavné církve, v tom mu však bylo soudem zabráněno.

Pro upřesnění znění nového zákona uvádím některé jeho doslovné citace, které přispěly k dalšímu rozkolu mezi oběma skupinami duchovních.

Закон за вероизповеданията70 (Обн., ДВ, бр. 120 от 29.12.2002 г., изм. доп. ДВ бр. 33/2006 г.)

Глава първа (ОБЩИ ПОЛОЖЕНИЯ)

Чл. 4. (1) Вероизповеданията са свободни и равноправни. Религиозните институции са отделени от държавата.

(2) Недопустима е държавна намеса във вътрешната организация на религиозните общности и религиозните институции.

Глава трета (РЕГИСТРАЦИЯ)

Чл. 14. Религиозните общности могат да придобиват статут на юридическо лице при условията и по реда на този закон.

Чл. 16. Софийският градски съд може да изиска експертно становище във връзка с регистрацията на религиозните общности от Дирекция "Вероизповедания" на Министерския съвет.

Чл. 17. Уставът на вероизповеданието трябва да съдържа задължително:

1. наименованието и седалището на вероизповеданието;

2. изложение на верското убеждение и богослужебната практика;

3. структурата и органите на вероизповеданието;

4. начина на определянето на управителните органи, правомощията им и продължителността на техния мандат;

5. лицата, които имат право да представляват вероизповеданието, и начина за определянето им;

6. начините, по които се вземат решения, и процедурите за свикване на заседанията на органите на вероизповеданието;

7. начини на финансиране и имущество;

8. начина на прекратяване и ликвидацията.

Глава четвърта (ИМУЩЕСТВО И ФИНАНСИ)

Чл. 25. (3) (изм. доп. ДВ бр. 33/2006 г.) При констатиране на закононарушения Министерството на финансите уведомява органите на прокуратурата и на Агенцията за държавна финансова инспекция за извършване на проверки и на предвидените в закона действия.


ПРЕХОДНИ И ЗАКЛЮЧИТЕЛНИ РАЗПОРЕДБИ

§ 3. Лицата, които към влизането в сила на този закон са се отделили от регистрирана религиозна институция в нарушение на утвърдения по установения ред неин устав, не могат да използват идентично наименование и да ползват или да се разпореждат с нейно имущество.


4. 3. Nesouhlas s vměšováním se státu do církevních záležitostí
Duchovní synodu metropolity Inokentije se rozhodli bojovat proti zákonu konáním nočních bdění ve svých chrámech. Tvrdí, že zákonem, tak jak byl schválen, se stát vměšuje do církevních záležitostí. Proti novému zákonu jsou i příslušníci dalších církevních společenství, například muslimové, kteří budou mít díky zákonu znevýhodnění proti Bulharské pravoslavné církvi, která získala statut právnické osoby. 71

Patriarcha Maxim se rozhodl požádat o navrácení majetku církvi, které bylo v souladu se zákonem. Duchovní ze synodu metropolity Inokentije stále zůstávali v chrámech a používali majetek, který do té doby vlastnili.72


5. Uvedení zákona do praxe

Na základě nového zákona se patriarcha Maxim rozhodl požádat stát o pomoc ve věci získání zpět majetku Svatého synodu Bulharské pravoslavné církve. Požadavek patriarchy Maxima dospěl k události z 21. července 2004.73 Na tento den bylo bulharskou prokuraturou rozhodnuto zabavení majetku. K vykonání rozsudku bylo využito i policejních jednotek. Akce proběhla brzy ráno pod tajným označení „Raso“ („Расо“).74 Policie obsadila 148 kostelů a kaplí a čtyři kláštery.

Stát mobilizoval přibližně 7 000 policistů a členů speciálních služeb. Na některých místech (chrám Sv. Paraskeva a chrám Sv. Uspenie Bogorodično, oba v Sofii) došlo až ke krveprolití. Někteří kněží a vladykové projevovali odpor a v chrámech se zabarikádovali. Ti byli nakonec vyvedeni z chrámů a odvezeni policií na stanici, kde byli zatčeni. Na ulici bylo vyhnáno přibližně 180 kněží a 11 vladyků. Po zabavení chrámů policie začala sepisovat majetek. Odebrání majetku bylo schváleno i ruským patriarchou Alexijem II., podle kterého je to v souladu s novým Zákonem o svobodě vyznání.

Podle synodu metropolity Inokentije byla touto akcí porušena lidská práva a svobody. O události zpravují zastupitelské konzuláty nacházející se v Bulharsku. Na znamení protestu duchovní z těchto chrámů vytvořili stanový tábor v zahradě před kostelem Sv. Sofija a začali sloužit liturgii pod širým nebem (tam pobývali ještě téměř rok po události). Metropolita Inokentij se rozhodl bránit proti rozsudku a podal žalobu k Evropskému soudu ve Štrasburku. Podle něj bylo porušeno několik norem, které garantuje Evropská konvence pro lidská práva. Metropolita Inokentij se sešel se zástupci parlamentu, se kterými hodlal diskutovat o události. Požadoval odstoupení hlavního prokurátora, který o události rozhodl (Nikola Filčev), z důvodu nezákonného vměšování se do církevních záležitostí.


5. 1. Reakce na konfiskaci majetku používaného duchovními nového synodu
Tato událost se stala předmětem nového sporu mezi duchovními, díky ní došlo k zesílení náboženského rozkolu. Nad násilnou akcí vyjádřil své pohoršení i bývalý bulharský prezident Petǎr Stojanov.le zákona. 2? Alternativní synod. Událostí se zabývali i poslanci v parlamentu, podle kterých by mělo dojít k jednání samotné církve, bez zasahování státu.

Svatý synod k postupu vydal prohlášení, ve kterém se odvolává na nově přijatý zákon a na práva Bulharské pravoslavné církve, která hodlá uplatňovat. Ve zprávě se například říká:

Всеки човек е свободен да се самоопределя, но Светият Синод, изпълнявайки свещените канони, няма право да допусне лица, които не принадлежат към Българската православна църква, да злоупотребяват със светостта на Институцията, да ползват нейното име и да заблуждават хората, че са нейни представители. Светият Синод няма право да остави храмовете, манастирите и имуществото на Българската православна църква в ръцете на тези лица, които действат измамно в нейна вреда и в своя полза.75

K této události se vyjádřili i duchovní Svatého synodu patriarchy Maxima. Archimandrita Jan (protosingel Sofijské metropolie) se vyjádřil k právu na užívání názvu Bulharské pravoslavné církve: „Има една Българска православна църква, канонична, представлявана от Негово светейшество патриарх Максим. Никой, който се е отделил от единството на църквата, не може да се легитимира като Неин член или да Я представлява.76

Nevrokopský metropolita Natanail hovořil přímo o vyhnání „rozkolníků“ a následné akci těmito slovy: „За окупация не може да се говори, защото бяха окупирани храмовете от лица, представящи се за духовници и членове на Българската православна църква, но в самата действителност не са такива.77

Kromě duchovních reagovali na událost i představitelé zastupující světské úřady. Sofijský městský prokurátor Bojko Najdenov řekl: „Не става въпрос за някакво налагане със сила. Ние прилагаме разпореждане на закона. Този закон е направен от политиците. Ние трябва да го изпълним.“78

Další světští představitelé hovoří o tom, že tento nový spor vznikl kvůli majetku církve a je třeba tak k němu nahlížet.79

6. Pokračující rozkol
V těchto letech (1992 - 2004) synod metropolity Inokentije postavil desítky kostelů a kaplí v celém Bulharsku, vysvětil kněze, mnichy a vladyky, prohlásil za svaté kněze, kteří se stali obětí komunistického režimu v Bulharsku.

Po celou tuto dobu došlo k několika skandálům mezi oběmi synody.80 Například 22. července 2002 došlo k zavraždění kněze Stefana Kamberova, který pocházel ze synodu metropolity Inokentije. Tento čin znovu rozdmýchal napětí mezi dvěma skupinami duchovních Bulharské pravoslavné církve. Kněz byl zabit knězem nevrokopského metropolity Natanaila.

Strana SDS k tomuto činu prohlásila: Убийството на отец Стефан Камберов би трябвало да тласне политиците към безпощадна равносметка и преоценка на досегашното ни поведение.“81

Za přínos pravoslaví byli v roce 2004 oceněni patriarcha Maxim a bulharský prezident Georgi Pǎrvanov ruským patriarchou Alexijem II., který kladně hodnotil jejich pomoc při řešení vzniklých problémů Bulharské pravoslavné církve.


6. 1. Žádost o odškodnění za zabavený majetek z července roku 2004
Na počátku roku 2005 členové alternativního synodu podali žádost o finanční odškodnění za majetek, který jim byl odebrán. Žádali odškodnění 200 milionů eur od Evropského soudu lidských práv a svobod ve Štrasburku,82 které jim má stát platit jako kompenzace za „неправомерното им изгонване от храмовете“83 z 21. července roku 2004.

Počet duchovních nového synodu se velmi snížil, hodně z nich se jich vrátilo ke Svatému synodu patriarchy Maxima.

V dubnu 2005 došlo k obvinění metropolity Inokentije a jeho synodu. Obvinění se týkalo neoprávněného používání majetku a práv, která náležela jen kanonické BPC a za používání titulu patriarchy a sofijského metropolity v úředních záležitostech.

Proces proti Inokentijovi započal o rok později, 1. února 2006. Hlavní projednávanou kauzou je nezákonné vlastnictví velkého množství majetku církve a zneužívání práv Bulharské pravoslavné církve. 84


7. Současný stav rozkolu v Bulharské pravoslavné církvi
Dne 12.- 15. února „rozkolníci“ navštívili Evropský soud ve Štrasburku, kde se snažili podáním žaloby o uznání svých práv na zabavený majetek.

Až do této doby vladykové a kněží synodu metropolity Inokentije nepřestali sloužit liturgie, přestože se bohoslužby uskutečňují pod širým nebem. Synod vyčkává reakci soudu pro lidská práva ve Štrasburku na podanou stížnost a věří ve spravedlnost demokraticky smýšlejících lidí.85



Závěr
Cílem práce byla snaha o hlubší proniknutí do komplikované situace v nynější Bulharské pravoslavné církvi. Pravoslavná církev se během svého vývoje potýkala s celou řadou více či méně závažných problémů, což pochopitelně vždy postihovalo nejen život duchovních, prostého obyvatelstva, ale mělo i velký vliv na politický vývoj země.

Současnost je vždy důsledkem určitého vývoje v minulosti. Proto pro nastínění dnešní situace bylo potřeba přihlédnout i k historickému vývoji Bulharské pravoslavné církve. První část práce hovoří základních okamžicích církve od jejího přijetí, osamostatnění se a vytvořením patriarchátu přes nadvládu jiných národností a zničení samostatnosti až po znovuobnovení bulharského patriarchátu v roce 1953 a s tím spojené události. Hlavní část práce se upíná k událostem, které vznikly na základě volby nového patriarchy Maxima.86

V období po druhé světové válce došlo k výrazným změnám ve vedení zemí střední a východní Evropy. K moci se dostala komunistická strana, která svou ateistickou doktrínu prosazovala velice rezolutně. Kromě osob odlišně smýšlejících, byli jejím hlavním nepřítelem v zemi duchovní, kteří dovedli velmi intenzivně ovlivňovat smýšlení věřících. Proto již  období po roce 1945 můžeme považovat za zárodek později vzniklého rozkolu v Bulharské pravoslavné církvi. Pravoslavní duchovní byli velice pečlivě sledováni policií, byla jim omezována možnost setkávání a diskuzí s věřícími. A právě v této době jsou duchovní postaveni před dvě možnosti. Jednou z nich je stažení se do pozadí a skutečně omezení duchovní práce, druhou možností je spolupráce s vládnoucí komunistickou stranou. Pro tuto variantu se rozhodla celá řada duchovních, jedni z nich tak učinili proto, že jejich přesvědčení nebylo tak silné a pak zde byla poměrně početná skupina církevních hodnostářů, kterým bylo jasné, že chtějí-li působit na věřící, být jim oporou a pomáhat jim v nelehké době, mají jedinou možnost a to oficiální spolupráci s komunistickým režimem. V roce 1971 došlo po smrti patriarcha Kirila k volbě jeho nástupce, kterým se stal lovčanský metropolita Maxim. Jeho volba se později stala hlavní příčinou vzniklého rozkolu mezi duchovními pravoslavné církve.87

Po změně politického režimu (10. listopadu 1989)88 došlo k tomu, že všichni duchovní, o kterých se zjistilo, že s komunistickou stranou spolupracovali, byli považováni za zrádce, kteří by se měli stáhnout z aktivního církevního života. Okolo volby patriarchy Maxima byla spousta nejasných záležitostí, týkající se hlavně jeho styků s komunistickým režimem, který ho měl dle tvrzení nespokojené skupiny duchovních podporovat a dosadit do funkce. Tyto události dovedly až k rozkolu, jehož cílem bylo očistění církve od nečestných a nepoctivých osob.89 S tím pochopitelně souvisí i rozdělení věřících na dva tábory, na skupinu, která byla přesvědčena o patriarchově nevinně a na jeho odpůrce. Ti trvali na tom, že patriarcha Maxim není důvěryhodná osoba, která by měla církev zastupovat.

Duchovní, kteří nebyli spokojení se stavem věcí se odštěpili od kanonické církve a vytvořili v roce 1992 svůj vlastní Svatý synod. Během následujících roků proběhla celá řada jednání, která měla za cíl sjednocení obou částí duchovních, která však vždy ztroskotala. Nový synod si zvolil svého vlastního patriarchu, kterým se stal v roce nevrokopský metropolita Pimen. Tito duchovní obsadili část kostelů ve kterých konali bohoslužby a odebrali církvi část jejího majetku. Byli rozhodnuti nápravu církve řešit vlastními silami a považovali za správné, že část církevního majetku bude v jejich užívání. Problémem však bylo, že v rámci předchozích událostí a přesvědčení o správnosti svého konání trvali na tom, že se budou nazývat zcela totožně jako kanonická bulharská církev, což bylo nemožné z administrativních i právních důvodů.

Bulharská vláda předala spor k vyřešení soudu, ten ve finále rozhodl, že není možná existence dvou de facto totožných církví a byl vznesen požadavek na sloučení. O řešení situace se pokusil i všeobecný pravoslavný sněm konaný v roce 1998, kterého se účastnilo mnoho představitelů ostatních místních pravoslavných církví. Výsledkem sněmu mělo být ukončení sporu a návrat duchovních patriarchy Pimena ke kanonickému synodu. Jelikož konflikt trval dále, bylo třeba řešit ho právní cestou. Byl vytvořen nový Zákon o svobodě vyznání, který byl přijat v prosinci 2002. Na základě tohoto zákona byla skupina odštěpených duchovních prohlášena za nezákonnou. Dále díky němu došlo v roce 2004 i k odebrání majetku, který tato část církve využívala.

Odebráním majetku byl oficiálně proces považován za ukončený a situace byla zhodnocena jako uspokojivá. Ve skutečnosti ale problém stále dořešen není, odštěpená část duchovních a věřících se sice zmenšila, dále ale bojuje o svá práva nejen na území Bulharska, ale i na půdě Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku, kam podala žádost o uznání svých požadavků a o nezákonnost jednání spjatého s novým zákonem. Jeho rozsudek je napjatě očekáván, není však známo, kdy by zhruba mohl být vynesen.90

Na otázky ohledně rozkolu každá strana věřících podává různé informace, na které je však třeba nahlížet nezaujatě. Každý rozkol znamená určitá negativa, která je třeba překonat. Vyřešení tohoto problému bude ještě velice nesnadné a obávám se, že i z hlediska časového dlouhodobé.



Literatura:
CANKOV, Stefan: Pravoslavné křesťanství východní, Liga pravoslavné kultury, 1931
ČERNÝ, Pavel: Pravoslavná církev v Československu, SPVČ MK ČSR PRAHA 1983
DINKOV K.: Istorija na Bălgarskata cărkva (četiva), Redakcija duchovno văzraždane, Vraca 1954
CHOPKO, Foma: Osnovi pravoslavija, Litera, 1989
KRYŠTOF, arcibiskup: Pravoslavný svět, Pravoslavná bohoslovecká fakulta PU v Prešově, 2000
MEŇ, Alexandr: Rozbít led, křesťan ve společnosti (výbor z díla), Triada 2004
RYCHLÍK, Jan: Dějiny Bulharska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002
TITOV, Vladimír Jelisejevič: Pravosloví včera a dnes, SPVČ MK ČSR, PRAHA 1980

Сподели с приятели:
1   2   3   4




©obuch.info 2024
отнасят до администрацията

    Начална страница