Bulharsko-česká mezijazyková homonymie a paronymie



страница1/13
Дата19.05.2017
Размер1.47 Mb.
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   13
MASARYKOVA UNIVERZITA

FILOZOFICKÁ FAKULTA

Ústav slavistiky

Bulharsko-česká mezijazyková

homonymie a paronymie

(na materiálu substantiv)

Magisterská diplomová práce

Autor práce: Mgr. Michal Przybylski

Vedoucí práce: Mgr. Elena Krejčová, Ph.D.

Brno 2007

Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil výhradně uvedené literatury.

V Brně dne 3. září 2007 Mgr. Michal Przybylski



PODĚKOVÁNÍ

Na tomto místě bych velmi rád poděkoval vedoucí práce, Mgr. Eleně Krejčové, Ph.D., za trpělivost a neobyčejně vstřícný přístup, bez kterého by tato diplomová práce mohla jen stěží vzniknout. Mé vřelé díky patří také všem vyučujícím, jejichž přednášky a semináře jsem měl možnost navštěvovat během celých pěti let studia bulharistiky na FF MU.




Obsah


1. Uvedení do problematiky mezijazykové homonymie a paronymie 5

2. Teoretická část 7

2.1. Významové vztahy v rámci jednoho jazyka 7

2.2. Historie a vymezení pojmů falešní přátelé překladatele, zrádná slova, mezijazyková homonymie a paronymie 9

2.3. Částečná a úplná mezijazyková homonyma a paronyma 11

2.4. Problematika zrádných slov v širším pohledu 12

2.5. Mezijazyková homonymie a paronymie v nespisovných útvarech národního jazyka 14

2.6. Speciální dvoujazyčné homonymické a paronymické slovníky (nejen) české a bulharské 15

3. Slovníková část 17

3.1. Metodika zpracování slovníku 17

3.2. Princip výstavby slovníkového hesla 18

3.3. Slovník bulharsko-českých mezijazykových homonym a paronym (substantiva) 21

3.4. Seznam zkratek použitých ve slovníku 103

4. Závěr 105

Българско-чешка междуезикова омонимия и паронимия: съществителни имена (резюме) 107

Bibliografie 109

1. Uvedení do problematiky mezijazykové homonymie a paronymie



Při studiu či výuce cizího jazyka se studenti a pedagogové téměř každodenně setkávají s jazykovými interferencemi1 všech typů. Vliv mateřského, po případě také jiného cizího – v našem případě především slovanského – jazyka, se může projevovat v nejrůznějších jazykových rovinách: fonetické, morfologické, lexikální či syntaktické. Takové vzájemné rušivé působení dvou jazyků hraje v případě češtiny a bulharštiny obzvláště významnou roli, protože se jedná o jazyky geneticky příbuzné. A přestože je na základě výzkumů Fr. Kopečného ve slovanských jazycích 1985 slov (viz Kopečný 1981)2, která jsou úplně nebo částečně (formálně i sémanticky) shodná, jsou hlavní komunikační překážkou mezi Slovany nikoliv rozdíly gramatické, ale právě lexikální.

Předkládanou diplomovou práci proto věnujeme poměrně aktuální lexikologické a lexikografické otázce – problematice tzv. mezijazykové homonymie a paronymie, tedy dvojicím lexikálních jednotek vyznačujících se identickou (v případě homonym) nebo velmi blízkou (v případě paronym) formou, ale z významového hlediska se částečně nebo zcela lišících.



Cílem našeho zkoumání bude zpracování potenciálních případů negativní jazykové interference v české a bulharské slovní zásobě, konkrétně v rámci slovního druhu podstatných jmen. Práce je do dvou hlavních částí – teoretické a slovníkové – a je zaměřena výhradně na synchronní popis mezijazykové homonymie a paronymie, nezabývá se tudíž původem jednotlivých tzv. zrádných slov, která mají ve většině případů původ ve společném jazykovém základu.3

Po provedení předběžné analýzy jednosvazkových výkladových slovníků bulharštiny a češtiny (BTR 2000 a SSČ 1998) jsme dospěli ke zjištění, že v obou jazycích existuje jistě více než 600 takových párů autosématických i synsémantických slov, které svou formální totožností nebo podobností a sémantickou odlišností mohou vyvolávat nejrůznější komunikační potíže či dokonce neporozumění. Uvážíme-li, že průměrný pasivní individuální lexikon4 středoškolsky vzdělaného člověka čítá přibližně 40 000 slov, v případě vysokoškoláků pak asi 55 000 slov (srov. Černý 1996: 266, PMČ 2003: 92), není česko-bulharská mezijazyková homonymie a paronymie ani zdaleka jevem marginálním. Dokladem toho je i excerpce jazykového materiálu uspořádaná do přehledného slovníčku, který je stěžejní součástí naší práce.

Přestože se může zdát, že je překládání a studium geneticky příbuzných jazyků relativně snadným úkolem, také v této oblasti se můžeme setkat s velkým množstvím problémů. Při vzájemném překladu ze slovanských jazyků je právě mezijazyková homonymie a paronymie významným a neopomenutelným činitelem. Z vlastní překladatelské praxe i sledování úrovně mnoha překladů uměleckých textů ze slovanských jazyků zcela jasně vyplývá, že největším úskalím v překladatelském procesu jsou nikoliv obtížné, často odborné výrazy, ale většinou zdánlivě srozumitelná a zcela jasná slova, která na první pohled nebudí sebemenší podezření. Nepřehlédnutelná je skutečnost, že se často i pokročilí studenti či poměrně zkušení překladatelé lapí do „lexikální pasti“ mezijazykové homonymie a paronymie. Z tohoto důvodu by si podle našeho názoru zasluhoval zmíněný jev zvýšenou pozornost teoretiků-lingvistů i praktiků-překladatelů a tlumočníků. Vyvrcholením tohoto úsilí by mělo být sestavení kvalitních lexikografických příruček, tedy speciálních dvoujazyčných homonymických a paronymických slovníků.


2. Teoretická část




2.1. Významové vztahy v rámci jednoho jazyka

V rámci syntagmatických významových vztahů hrají významnou roli dva jazykové jevy – polysémie a homonymie. Termínem polysémie (český ekvivalent víceznačnost, bulharsky многозначност) rozumíme „existenci více než jednoho významu pro jednu formu, přičemž jednotlivé významy polysémní jednotky mají zřetelnou genetickou souvislost“ (PMČ 2003: 89). Příkladem takových polysémních jednotek v naší práci mohou být substantiva čes. kosa (ve významu 1. zemědělský nástroj, 2. úzký poloostrov) a bulh. ставка (1. sázka, 2. sazba). Stejně jako u polysémie má také v případě homonymie (souzvučnost, bulh. омонимия) jedna forma více významů, ale „na rozdíl od polysémie však mezi homonymy neexistuje žádná přímá souvislost a jejich formální shoda je pouze náhodná“ (PMČ 2003: 90). Termín homonymie pochází z řeckých výrazů homós- ‘stejný’ a ónyma ‘jméno’. Fr. Čermák homonymum definuje jako „různé jazykové jednotky stejné formy bez významového průniku; různé lexikální jednotky mající stejný L-formém (lexikální formu) a navzájem nesouvisící významy.“ (Čermák 1985: 238)

V češtině lze uvést pro ilustraci výraz klika, který je homonymní formou pro tři lexémy: a) klika jako držadlo k otvírání a zavíraní dveří, b) klika (z němčiny) ve významu štěstí a c) klika (z francouzštiny) jako skupina lidí podporujících se ve svých zájmech, v bulharštině např. slovo треска a) ve významu zimnice, b) mořská ryba a c) odštěpek dřeva.

Bulharská (např. Bojadžiev 1986: 76) i česká (např. PMČ 2003: 91) lingvistika shodně rozlišuje lexikální homonymii:



  • úplnou (пълна/ абсолютна омонимия), u níž panuje shoda ve všech gramatických tvarech, př. čes. kolej (1. stopy po kolech vozidla, dvojice kolejnic pro dopravu, 2. vysokoškolské ubytovací zařízení) a bulh. кран (1. vodovodní kohoutek, 2. jeřáb),

  • částečnou (bulh. непълна/ частична омонимя), u níž dochází ke shodě pouze v některých gramatických tvarech, např. čes. los (severské zvíře - mužský životný deklinační vzor pán) – los (poukázka loterie – mužský neživotný deklinační vzor hrad); bulh. мед (медът) – мед (медта).

Od lexikální homonymie pak odlišujeme nepravou homonymii (относителна омонимия), ke které bývá přiřazována:

  • homografie čili grafická homonymie, ohraničená na písemnou podobu jazyka (řeč. homós ‘stejný’, grápho ‘píšu’). Formy tohoto jevu, čili výrazy s identickým zápisem, ale různou zvukovou podobou a významem, se nazývají homogramy (bulh. омографи, графични омоними), např. čes. panický (související s panikou) – panický (související s panicem), въ̀лна (příze) – вълна̀ (vzedmutá hladina),

  • homofonie čili fonetická homonymie, identická fonetická realizace dvou či více jazykových forem, které se liší zápisem, etymologií i významem. Takové výrazy se nazývají homofony (bulh. омофони, фонетични омоними), např. čes. obědobjet, bulh. маг – мак.

T. Bojadžiev (Bojadžiev 1986: 77) navíc k nepravé homonymii připojuje i tzv. gramatickou homonymii (граматическа омонимия), slova, která se shoduji ve fonetické nebo grafické podobě pouze v některých tvarech (омоформи), např. bulh. гради (2. os. sg. préz.) – гради (2. os. sg. imp.). V české lexikologii se pro tento jev, kdy jedna forma může odpovídat různým pádům či různým osobám, užívá označení morfologická (příp. tvaroslovná) homonymie.

Ostrá hranice mezi polysémií a homonymií však neexistuje, protože homonymie může vznikat i rozpadem polysémie. Děje se tak v případech, kdy se jednotlivé významy polysémního lexému od sebe z různých důvodů vzdálí a vývojový vztah se ze synchronního hlediska stává nečitelným. Výzkumy totiž dokazují, že rozdíl mezi těmito jevy má genetický, tedy čistě diachronní charakter. V současné jazykovědě, v níž se synchronní a diachronní pohled pečlivě rozlišuje, se proto ze synchronního hlediska může považovat rozlišování homonymie a polysémie za bezpředmětné.

Blízko k homonymii má i tzv. paronymie (podobnost, bulh. паронимия), z řec. pará ‘blízko’, ónyma ‘jméno’), což představuje jev, kdy jsou „slova formálně podobná, ale významově zcela odlišná“ (PMČ 2003: 91). Paronyma bývají někdy označována i jako tzv. pseudohomonyma. Celou systematiku vztahů mezi lexémy znázorňuje následující schéma:
Lexikálně-semántické vztahy mezi lexémy

formální významové





homonymie paronymie + rozdílnost –

(souzvučnost) (podobnost)
antonymie heteronymie hypero-/hyponymie synonymie

(protikladnost) (různost) (nad-/podřazenost) (souznačnost)

+ kohyponymie

(souřadnost)






Поделитесь с Вашими друзьями:
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   13




База данных защищена авторским правом ©obuch.info 2020
отнасят до администрацията

    Начална страница