Masarykova univerzita filozofická fakulta Ústav slavistiky Bulharský jazyk a literatura


JIŽNÍ AMERIKA V BULHARSKÉ MEZIVÁLEČNÉ PRÓZE



страница3/4
Дата22.04.2017
Размер374.75 Kb.
1   2   3   4

3. JIŽNÍ AMERIKA V BULHARSKÉ MEZIVÁLEČNÉ PRÓZE

Sociální změny v Bulharsku, které zapříčinila první světová válka, měly vliv i na další vývoj bulharské literatury. Po první světové válce pozvolna doznívá vlna symbolismu a značná část jeho představitelů (Ch. Jasenov, G. Milev, Lj. Stojanov aj.) se obrací k aktuální společenské problematice a realismu. Počátkem 20. let se v poezii začíná objevovat revoluční tematika, vzniká tzv. proletářská literatura. Výrazně se na bulharské meziválečné literatuře odrazilo protifašistické zářijové povstání v roce 1923, které mělo řadu přívrženců jak mezi spisovateli, tak mezi redaktory a literárními kritiky.

Ve 30. letech vzniká socialisticko-realistická próza, mezi jejíž nejvýznamnější představitele patří Georgi Karaslavov a Krum Velkov. Ve svých románech a povídkách se snaží vykreslit realistický obraz bulharského venkova. Návratem k tradicím a humanismu se vyznačovala také prozaická díla Jordana Jovkova a Elina Pelina.

Vzhledem k tomu, že značná část bulharské meziválečné inteligence pobývala v Německu, Francii, Rakousku nebo Rusku, je literatura tohoto období silně ovlivněna evropskými trendy. Do literatury tak vstupuje proud avantgardy, mezi jejíž přední představitele řadíme Svetoslava Minkova.

V tomto období dochází také k dalšímu rozvoji bulharského cestopisu. Řada spisovatelů, k nimž patří i Svetoslav Minkov, Matvej Vălev a Boris Šivačev (nazývaný bulharským Jackem Londonem), měla možnost navštívit cizí země a podat tak informace o způsobu života jiných kultur. Meziválečná cestopisná próza díky těmto a dalším autorům vnáší do bulharské literatury závan exotiky a přispívá k jejímu ozvláštnění.

3.1. BULHAŘI PÍŠÍCÍ O JIŽNÍ AMERICE (PŘED 1. SVĚTOVOU VÁLKOU)
Jeden z prvních Bulharů, kteří navštívili Jižní Ameriku, byl církevní hodnostář Lazar Dobrič. Ve svých vzpomínkách Smărtnijat sok popisuje svá dobrodružství, která zde zažil.

Krátkou dobu žil v Argentině také Ivan Aržentinski (1910–1989). Získal zde svůj pseudonym a této zemi věnoval velkou část své tvorby, např. Mojata Aržentinska mladost, Dalečna patagonija a Zelenata perla. Dlouho zde pobýval i Todor Cenkov (1903–1987), jehož celá tvorba je věnována právě Argentině. Díla jako Po sveta za chljab, Kokičeta sred tapicite, Velikijat okean, Pod Aržentinsko nebe a S prevărzani oči vyšla nejprve ve španělštině a teprve později v bulharštině. Podrobné informace o životě Bulharů v Argentině nám ve své knize Daleč ot roden kraj podává také Christo Gonevski (1907–1988). Seznamuje nás se společenskou a politickou situací v Argentině ve 30. a 40. letech 20. století. Cenná jsou svědectví a snímky bulharských aktivistů s chilským básníkem a politikem Pablem Nerudou. Lékař a spisovatel Alexander Karpov (1904–1980) po sobě zanechal knihu Večeri v pampasite. Zajímavé jsou také vzpomínky novináře Michaila Dimbalakova o událostech v Buenos Aires z roku 1906, které popisuje ve své knize Prez plamăcite na života i revolucijata z roku 1933. O své zážitky z Jižní Ameriky se podělil také spisovatel Nikola Furnandžiev v cestopise Pătuvane do Chili. Dlouholetý diplomat v latinskoamerických zemích Nikola Indžov přeložil několik básnických sbírek s jihoamerickou tematikou, např. Petoto slănce (básně o Aztécích a Mayích), Vreme i vik pod kondora, Potekloto na svetcite (poezie o zabitých latinskoamerických básnících), aj. Mezi jeho díla patří mj. Peje srednošt, priori plače (o Americe), Kubamar (o Kubě). Básník a dramaturg Ivan Radoev napsal divadelní hru Svetăt e malăk, jejíž hrdinové jsou Bulhaři žijící v Jižní Americe.

O Latinské Americe byla dále napsána řada článků (např. o politických a sociálních situacích), vědeckých prací, politických analýz a pojednání o jihoamerické literatuře. Mezi autory a novináře dále patří např. Neda Račeva, Emil Alexandrov, Žoržeta Pechlivanova, Žak Bitev, Rumen Stojanov, Emilija Cenkova, Rumen Avramov, Tanja Lipova aj.19

3.2. BORIS ŠIVAČEV
Boris Šivačev se narodil 11. (24.) března 1902 v Plevenu. Vyrůstal v rodině bulharského důstojníka, v níž stále přežívaly tradice a duch národního obrození. Převážnou část svého dětství a mládí tráví v Lovči, kde studuje na gymnáziu. Již jako student získává revoluční náladu a myšlenky. Žije s ideály o spravedlivém a dokonalém společenském pořádku. Během balkánských válek se setkal s tolika hrůzami, že přestal věřit v Boha. Jak Šivačev píše: „Byl jsem zároveň ateista i antimilitarista, to už jsou jen dva kroky k tomu, stát se anarchistou“.20

V roce 1920 odjíždí společně se dvěma kamarády z gymnázia do Jižní Ameriky, aby si našel práci, poznal svět a především svobodu, o které tak často snil. V Argentině za velmi těžkých podmínek pracoval na různých místech: v metalurgických závodech, na jatkách, jako nosič v přístavu, stavební dělník, kreslič, pomocný pracovník při sklizni obilí a na ropných věžích v Comodoro Rivadavia. Po čtyřech letech se vrací do Evropy, po které ještě rok cestuje (Amsterdam, Brusel, Paříž, Marseiles a Cařihrad). V roce 1925, kdy přijíždí do Lovče, je již těžce nemocen. Jen díky péči svých rodičů a blízkých, obzvláště pak matky, se může věnovat literární tvorbě.

Šivačev nezačínal svou uměleckou dráhu jako literát, ale jako malíř krajinář i portrétista. Po ukončení gymnázia chtěl nastoupit na uměleckou akademii v Sofii, nakonec však zvítězila touha stát se spisovatelem. V roce 1926 vychází jeho první kniha, sbírka povídek Srebărnata reka. V několika z nich (Antonio, Deteto na padnalata, Fabrikata) jako hlavní hrdinové vystupují děti. Šivačev se tak snaží vyjádřit především bídu a chudobu. Popisuje těžký život dětí žijících na periferii, které „touží po lásce a troše obyčejného štěstí.“21

Ve stejném roce, kdy vydal soubor povídek Srebărnata reka, začíná psát články o španělské a latinskoamerické literatuře a významných autorech, které vychází v časopise Razvigor, jenž redigoval prof. Alexandr Balabanov. Boris Šivačev byl vůbec prvním bulharským autorem píšícím o Jižní Americe a její kultuře a byl také první, kdo začal překládat ze španělštiny do bulharštiny.

Později se Šivačev stěhuje do Sofie, kde se zapisuje na Sofijskou svobodnou univerzitu. V té době je již těžce nemocen. V roce 1927 v časopise Literaturni novini a Literaturen glas vychází jeho publicistické a kritické články, v roce 1930 pak psychologický a současně sociální a kosmopolitní román Izobrateljat s podtitulem Beležkite na Ivan Bistrov.22 Tuberkulóza ho upoutala na lůžko, a proto se jeho rodiče stěhují za ním do Sofie a zahrnují ho velkou péčí a pozorností. Šivačev je již téměř nepohyblivý, přesto však pokračuje v tvůrčí práci. Své myšlenky diktuje svým blízkým, nebo je píše sám na desku, kterou má speciálně připevněnou k rukám. Takto vzniklo jeho nejhezčí dílo, cestopis Pismata ot Južna Amerika, který obsahuje všechny náležitosti uměleckého cestopisu. Šivačev se nezaměřuje na bezprostřední popis exotické krajiny, ani se nesnaží vytvářet romantické iluze. Jižní Ameriku odhaluje bulharskému čtenáři jako tvrdou zemi, v níž však žijí obyčejní lidé. „Argentina v jeho knize vystupuje jako země chudých, nezaměstnaných lidí a prostitutek. Země plná továren, stávek, lží o snadném zbohatnutí, loterií a emigrantů z celého světa“.23

V knize se objevuje řada hrdinů, ale pouze sám autor-vypravěč prochází celým dějem od začátku až do konce. Jako hrdina ve svém díle není Šivačev jen obyčejným turistou. Do Jižní Ameriky cestuje společně s tisíci lidmi, kteří přes Atlantický oceán plují v naději lepšího života. Šivačev se stýkal především s dělníky a pracovníky v pampách. Cítí s nimi a prožívá jejich každodenní těžkosti a starosti. Proto je schopen vidět život v Argentině z jejich úhlu pohledu, z pohledu nižších společenských vrstev. Díky tomu, že náhodně potkává služebnictvo z bohatých rodin, může nahlédnout i do světa milionářů a majitelů obřích farem.

Šivačev si z Jižní Ameriky nakonec místo bohatství a splněných snů přivezl vážnou nemoc. Přesto mu však zůstaly v paměti nenahraditelné zážitky a dojmy z daleké cesty.

Boris Šivačev se pokoušel také o dramatické dílo. Našla se jeho nedokončená komedie Družestvo s ograničena otgovornost. Komedija v četiri dejstvija.24 Hlavní hrdinové jsou dva milionáři, kteří se společně se svými blízkými snaží získat na svou stranu bohatého strýčka a především jeho peníze.

Šivačevovo zdraví se začíná čím dál více zhoršovat a 30. ledna 1932 umírá. Odešel tak velký talent, který obohatil bulharskou literaturu o zcela novou, latinskoamerickou tematiku.



3.3. SVETOSLAV MINKOV
Svetoslav Minkov se narodil 12. února 1902 ve městě Radomir. Jeho starší bratr Asen zahynul ve druhé balkánské válce, druhý bratr Ivan, který byl členem centrálního komitétu bulharské komunistické strany, zemřel v roce 1925 při střetu s policií. Minkovovi se základního vzdělání dostalo v jeho rodném městě. Gymnázium a slovanskou filologii na filosofické fakultě pak studoval v Sofii. V letech 1922–1923 studoval v Mnichově hospodářské vědy. Pracoval jako knihovník, korektor, redaktor, hlavní redaktor, účetní a v letech 1942–1943 pracoval na bulharském velvyslanectví v Tokiu. Navštívil řadu zemí a to jak v Evropě, tak i v Asii a Jižní Americe. Do Brazílie a Argentiny odjel jako delegát Mezinárodního PEN klubu (celosvětové sdružení spisovatelů) v roce 1936. Jeho jméno je spojeno s celou řadou bulharských novin a časopisů, např. Misăl, Chiperion, Strelec, Kormilo, Plamăk, aj. Svetoslav Minkov zemřel 22. listopadu 1966 v Sofii.

Literární talent se u něj projevil již jako u studenta, psal verše, povídky a fejetony. Díky své sestře Teodoře, která byla manželkou významného dramatika a etnografa Stefana Lazarova Kostova, měl možnost se seznámit se spisovatelským prostředím. Do literatury vstoupil ve 20. letech na stránkách časopisu modernistů povídkami ovlivněnými německými avantgardními směry. Literární znalosti si doplňuje čtením Goetheho, Heineho, Ibsena, Poea, Nietscheho, německých romantiků, ruských realistů i francouzských prokletých básníků. Jeho první beletristické dílo Binomat na Njuton vyšlo v roce 1920 v humoristickém časopise Bălgaran. Německými modernisty jsou ovlivněny také sbírky povídek Sinjata chrisantema, Časovnik a Ognenata ptica. Zobrazuje v nich magický svět, který je plný nevysvětlitelných příhod řízených magickými silami. Některé fantastické povídky jsou blízké povídkám Karla Čapka. Sbírky Igra na senkite, Kăštata pri poslednija fener a Avtomati jsou již stavěny na reálném základě. V dílech psaných mezi léty 1934 – 1944 Damata s rentgenovite oči a Razkazi z taraležova koža kritizuje kapitalismus a fašismus. Z návštěvy Japonska a Jižní Ameriky čerpají knihy Imperija na glada, Drugata Amerika a Otvăd okeana. Popisuje zde život tamního lidu, jeho kulturu a zmiňuje různé další zajímavosti. Do bulharské literatury tak přináší osobitou romantiku zaoceánských parníků. Minkov také překládal z německé a dánské literatury (např. Andersenovy pohádky). Zajímavá je i jeho tvorba pro děti (Majmunska mladost, Kolet ot Amerika, Čudnata kasička, Maskiranata lista).25



3.4. MATVEJ VĂLEV

Matvej Vălev se narodil v Jambolu 21. října 1902 v učitelské rodině. Studoval v Jambolu, Burgasu a Sofii, kde také ukončil své středoškolské vzdělání. Jeho první literární pokusy sahají již do období studentských let. Po studiích pracoval na několika pozicích v různých oblastech Bulharska. Během této doby vydal své první povídky a fejetony. V roce 1923 Vălev odjíždí do Německa s úmyslem studovat. V Berlíně, který byl v té době jedním z hlavních kulturních center Evropy, studuje žurnalistiku a současně pracuje, aby si mohl vydělat peníze na studia. V Německu se setkává s básnířkou Elisabetou Bagrjanou. Společně napsali divadelní hru Gospožata, která se hrála v Národním divadle. Po smrti svého blízkého přítele Christa Smirnenského se Vălev přidává ke skupině mladých a talentovaných Bulharů. Zapojuje se také do bojů proti hitlerovskému Německu. V roce 1930 odjíždí do Brazílie, kde již pracoval a žil jeho bratr Veljo.

V roce 1937 vychází jeho první kniha, Prach sled stadata. Je věnována brazilské tematice a přináší mu i první uznání kritiky. Jedná se o soubor povídek, které bulharskému čtenáři odhalují exotickou krajinu a umělecky přesvědčivě líčí způsob života tamních obyvatel: „Vykreslil zde jak své dojmy a pocity z nepoznané země, tak i život, který tam vedl. Jeho hrdinové jsou nejčastěji chudí lidé, především kovbojové a farmáři“.26 O tři roky později vychází další Vălevovo dílo věnované Brazílii Otsăm i otvăd.

Vălev aktivně spolupracoval s více než šedesáti periodiky. Začal publikovat v levicově orientovaných periodikách Maskadar, Săznanie a Kormilo. Během svého pobytu v Německu, tiskne i v německých levicových novinách a to pod pseudonymem Heinrich Volf.27 Postupně u Văleva došlo k výraznému názorovému posunu a přiklonil se k pravici. Jeho texty se začaly stále častěji objevovat v pravicově orientovaných časopisech jako např. Šturec. Začátkem čtyřicátých let byl i redaktorem pravicového časopisu Serdika. Jeho povídky vychází v nejkonzervativnějším časopise Zlatorog. Vălev se ve svých článcích a reportážích věnuje různým problémům a tématům, které jsou spojeny s každodenním životem. Psal články o divadle, zahrádkářství, elektrifikaci, reportáže o životě rybářů, o těžkostech novinářů, tiskařů aj.

Tvořil také pro děti a mládež. Soubor povídek převážně mravoučného charakteru Malkite moreplaviteli napsal společně s Jordanem Stybelem. Ve svých humoristických povídkách a fejetonech pak naráží na neduhy současné společnosti (politická demagogie a úpadek morálky). Mezi jeho další díla patří novela Na kotva a román Ferma v Serton. Menší význam mají Vălevovy divadelní hry. Již zmíněná hra Gospožata u kritiků propadla a hrála se jen v sedmi reprízách.

Matvej Vălev padl 7. listopadu 1944 v albánských horách, kde bojoval jako dobrovolník na frontě.




  1. Каталог: 124840 -> ff b


    Поделитесь с Вашими друзьями:
1   2   3   4




База данных защищена авторским правом ©obuch.info 2020
отнасят до администрацията

    Начална страница