Z historického hlediska se Bulharská pravoslavná církev začala vyvíjet samostatně jako jedna ze základních tří směrů křesťanství po rozdělení římské říše, ke kterému došlo v roce 395



страница1/4
Дата19.09.2016
Размер269.26 Kb.
#10279
  1   2   3   4
Úvod
Z historického hlediska se Bulharská pravoslavná církev začala vyvíjet samostatně jako jedna ze základních tří směrů křesťanství po rozdělení římské říše, ke kterému došlo v roce 395. Definitivně se pravoslaví zformovalo po rozdělení církví v roce 1054 (velké církevní schizma) a rozšířilo se zejména do oblastí východní Evropy a na Blízký východ. Protože se jednalo o dominantní náboženství celé Byzantské říše, bylo ovlivněno historickým vývojem říše.1

V první části práce je naším úmyslem klasifikovat historický vývoj na území nynějšího Bulharska s ohledem pravoslavnou církev. V prvních kapitolách se zabýváme zejména počátky přijímání křesťanství v Bulharsku, snahou o osamostatnění církve a událostmi vedoucími ke vzniku bulharského patriarchátu, jeho zániku a pozdější změně patriarchátu na arcibiskupství, které si svou autokefalitu dokázalo uchovat až do roku 1767. Ve zmíněném období je možno pozorovat významné pokusy o omezení něčeho BPC jednak ze strany Osmanské říše, ale i snahy o prosazení řecké strany zastoupené nejen duchovními, ale i zámožnou vrstvou obchodníků z cařihradské čtvrti Fanar. Tato situace vyústila až v církevně národní hnutí a k vznesení požadavku na vznik samostatné bulharské církve.2

Výrazným způsobem vývoj Bulharské pravoslavné církve ovlivnil konec 2. světové války a uchopení moci komunistickou stranou. Komunistická ideologie prosazuje ateismus jako jedno ze svých kréd a začíná jej velice intenzivně prosazovat zejména při výchově mladé generace. Tak byla církvi odebrána nejen početná masa věřících, ale v důsledku událostí byla okleštěna i její práva. Stát zasahuje do veškerého církevního dění.

Druhá část práce se zabývá současným rozkolem v Bulharské pravoslavné církvi, za kterým lze také vidět přesah čtyřicetiletého trvání komunistického režimu.

Práci jsem rozdělila do kapitol a podkapitol při jejichž sestavování postupuji chronologicky. Podklady pro tuto práci jsem čerpala jednak z řady publikací týkajících se tématikou Bulharské pravoslavné církve ale i Bulharskem obecně (zejména: DINKOV K., Istorija na Bălgarskata cărkva (četiva), Redakcija duchovno văzraždane, Vraca 1954 a RYCHLÍK, Jan: Dějiny Bulharska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002).

Pro hlavní část práce, vznik a průběh rozkolu v bulharské církvi sloužil sběr informací z internetových zdrojů (předně http://www.pravoslavieto.com a http://bulch.tripod.com) a informací získaných během osobních konzultací. Vzhledem k závažnosti situace a snaze proniknout do problematiky co nejhlouběji jsem požádala o názor i zástupce duchovních obou stran. Díky ochotě pracovníků Bulharského velvyslanectví v Praze jsem se setkala s bulharským duchovním Todorem Plamenem, působícím v Praze a prostřednictvím bulharských občanů žijících v České republice mi byla umožněna schůzka s duchovním odštěpené části, branickým episkopem Gervasijem



1. část: Historie Bulharské pravoslavné církve od jejího počátku do obnovení patriarchátu v roce 1953

1. Bulharsko do přijetí křesťanství knížetem Borisem I.
1. 1. Rozvoj křesťanství na Balkánském poloostrově
Přijímání křesťanství bulharskými kmeny probíhalo díky vzájemné asimilaci se slovanským obyvatelstvem, které bylo pod vlivem starobylých křesťanských center (Cařihrad, Soluň atd.) a také díky dobyvatelské činnosti kmenů, při níž docházelo ke vzájemnému ovlivňování porobenými křesťanskými vojáky. Největší vliv byl však ze strany řeckého duchovenstva.

V této době se křesťanství začíná objevovat i v oblastech severního Bulharska, například ve městě Odesus (dnešní Varna), či v Serdice (dnešní Sofie) a Makrianopoli. V těchto městech byla ve 4. století zřízena biskupská sídla. 5. století je možno hodnotit jako období, kdy křesťanství ovládlo již skoro celý Balkán. Z důvodu potřeby rozdělení správy na tak velké rozloze došlo ke vzniku dvou církevně-správních oblastí, Iliriku a Východní oblasti.

Důkazem o rozvoji křesťanství v západní a jihozápadní části Balkánského poloostrova v 6. století je založení biskupství Părva Justiniana byzantským císařem Justiniánem I. Velikým v roce 535. Město Părva Justiniana3 se stalo církevním sídlem autokefálního arcibiskupa, který měl ve své diecézi stejná práva jako patriarcha.4

Už za vytvoření bulharského kmenové svazu za vlády chána Kubrata docházelo k tak intenzivnímu řeckému vlivu, že se sám panovník nechal pokřtít, jeho křest však samozřejmě neznamenal přijetí křesťanství všemi obyvateli. I během napjaté politické situace, po rozpadu Kubratem vybudované říše, křesťanství neustále pronikalo mezi obyvatelstvo.

Za chána Omurtaga (814-831), který měl k nové víře velmi negativní postoj, podobně jako jeho předchůdce chán Krum, pozorujeme první pronásledování křesťanů v Bulharsku. Omurtagův syn Enravot už tak negativistický nebyl, dokonce přijal křest.5
1. 2. Přijetí křesťanství knížetem Borisem I.
V době Borisova nástupu se objevilo hned několik důvodů, které vedly panovníka k utvrzení, že přijetí křesťanství je velice vhodnou investicí do pozdějšího vývoje státu. Mezi vnitřní důvody patří snaha o odstranění náboženského dualismu mezi obyvatelstvem a snaha o upevnění panovníkovy moci. Co se týká zahraniční politiky, Boris věděl, že pro budoucnost státu je třeba vybudovat jistý duchovně-kulturní základ, o který je potom možno se opírat i v kontaktu s ostatními evropskými národy, které nekřesťanské státy ignorovaly. Zaobíral se myšlenkou, od kterého souseda je přijetí křesťanství nejvýhodnější. Nechtěl se však v důsledku této spolupráci stát vazalem. Boris si uvědomoval, že pokud Velká Morava přijme křesťanství od Byzance, bude mít v tomto spojenectví velkého nepřítele. Rozhodl se tedy zaměřit své snahy o přijetí křesťanství rovněž na Byzanc. Podepsal s Byzancí mír a roku 864 byl on a jeho rodina tajně pokřtěn v zastoupení nepřítomným byzantským císařem Michalem III. Po něm Boris převzal jméno a po křtu se začal označovat za knížete.6

Boris po tomto aktu začal rozšiřovat křesťanství mezi obyvatelstvem. Ti, kteří byli proti, byli přinuceni násilím a jeho snaha vedla tak daleko, že některé staré bulharské rody dokonce nechal z obavy o svou bezpečnost a vládu povraždit.

Kníže si také začal uvědomovat potřebu zřízení samostatné bulharské církve. Na to okamžitě zareagovalo několik církví, které se snažily získat Borise I. pro svoji víru. Řecké duchovenstvo, které v Bulharsku dále šířilo křesťanství v řečtině se vyslovilo proti samostatné církvi. Jejich hlavním důvodem proti autokefální postavě byla tzv. teorie Pentachrijata (пентахрията), která říká, že může existovat jen 5 patriarchátů.7 Boris viděl jako nejrozumnější cestu obrátit se o pomoc na západ, konkrétně na Ludvíka Němce, od kterého žádal vyslání biskupa a kněze. Dále se obrátil na papeže Mikuláše I., ke kterému vyslal delegaci, která mu předložila 115 otázek, týkajících se náboženských, zvykových, politických ale i soudních záležitostí. Boris se například ptal: „… може ли българите да имат свой патриарх и, ако може, кой трябва да го постави; може ли при бой да служи за знаме конска опашка; позволени ли са гадания; колко пъти на ден да се моли мирянинът; князът може ли да се храни сам, дори отделно от жена си 8 Papež odpověděl jen na některé otázky. Na tu hlavní týkající se patriarchy odpověděl, že Bulharsko může mít zatím jen svého biskupa, který se později může stát arcibiskupem. Spolu s delegací do Bulharska přišla i římská misie. Ludvík Němec poslal Borisovi několik duchovních. Na tuto událost zareagoval byzantský císař Michal III., který byl proti, aby se Boris obrátil na západní církev. Boris znovu poslal do Říma posly s žádostí o arcibiskupa, papež mu však nabídl další kněze a biskupy, z kterých si měl vybrat. Kníže měl ale dva své kandidáty, od kterých nehodlal ustoupit. Řešení viděl znovu v Byzanci, kde mezitím došlo k politické změně. Císař Michal III. byl zabit a na jeho místo nastoupil Basileios I. Makedonský, který se pokusil o smír se západní církví.

Na církevním ekumenickém koncilu z r. 869 bylo rozhodnuto, že se Boris znovu vrátí k východní církvi, bylo vyhověno požadavku mít vlastního arcibiskupa a bylo uznáno autokefální arcibiskupství pod jurisdikcí Konstantinopole. Prvním bulharským arcibiskupem se stal Stefan (podle novějšího přepisu Josif).9 Tato skutečnost dala základ pozdější autonomní církvi.

Po získání vlastního arcibiskupa se Boris snažil o vyhnání latinských knězů ze země. To se nelíbilo papeži, který se snažil získat Borise pro svou církev. Po příchodu řeckého duchovenstva byly do země přineseny církevní a světské zákony (Nomokánon a Ekloga), arcibiskup uznával jurisdikci konstantinopolského patriarchy a ve vnitřních záležitostech státu vystupoval s pravomocemi metropolity.

Bulharská pravoslavná církev měla stejnou administrativu jako všechny ostatní církve. Její základní jednotkou byla farnost, ta byla podřízena biskupství. Kolik přesně jich v té době bylo v Bulharsku se neví. Bohoslužebných jazykem byla stále řečtina, proto bylo zapotřebí vybudovat jazykový systém, který by korespondoval s mluvenou formou jazyka a byl by obyvatelstvu srozumitelný.

Významným přínosem pro bulharskou církev byl příchod žáků Konstantina a Metoděje na území Bulharska. Nejvýznamnější z nich byl Kliment, který byl roku 866 poslán na území dnešní západní Makedonie a celé jižní Albánie. Pobýval v klášteře Sv. Pantelejmona u Ochridského jezera, kde rozšiřoval vzdělanost mezi obyvateli. Další významný žák, Naum, se věnoval své práci v městě Pliska, kde založil školu, která byla později přesunuta a stala se Preslavskou školou. Vznikla tak dvě vzdělávací centra - v Preslavi a Ochridu.

Příchodem žáků Konstantina a Metoděje na bulharské území došlo k mohutnému rozvoji osvětové činnosti, byly překládány bohoslužebné knihy. Pomocí bulharského jazyka se stíraly etnické rozdíly a Bulharsko se tak osamostatňovalo od byzantského vlivu.10

Boris se velmi zasloužil o rozvoj vzdělanosti v Bulharsku, o který usiloval po celý život. Jeho nástupcem se stal syn Vladimír, který byl však proti novému náboženství, a proto byl Borisem nahrazen druhorozeným synem Symeonem. Boris se ke konci života rozhodl odejít do kláštera, kde roku 907 zemřel.11
2. První bulharský patriarchát
Symeon byl stejného přesvědčení jako jeho otec a proto se rozhodl pokračovat v započaté činnosti a v možnosti vyrovnání se Byzanci. Za svého panování byl nucen vést s Byzancí vojenský spor, který se mu podařilo vyhrát, dostal se až k Cařihradu, kde se prohlásil za „цар на българи и ромеи12 a jelikož tehdy císař nemohl existovat bez patriarchátu, byl preslavský arcibiskup prohlášen za patriarchu, který potom korunoval Symeona na cara. Cařihradský patriarcha však s tímto činem nesouhlasil, vzniklý spor trval až do vlády Symeonova nástupce Petra (927 - 969/70), který roku 927 uzavřel s Byzancí mír, za což byl patriarchou korunován na cara a arcibiskup byl potvrzen patriarchou. Titul patriarchy byl však čím dál tím méně používán, nakonec byl patriarcha Damian (Damjan), který sídlil Drăstăru (dnešní Silistře) odvolán a správu zde znovu převzal cařihradský patriarcha. Bulharský patriarchát ale nezanikl. Za císaře Samuela I. byl přenesen do města Triadica. Po ovládnutí východních oblastí Samuelem patriarcha spravoval celou oblast. Jeho sídlo bylo v novém hlavním městě Sredec (dnešní Sofie), časem bylo však několikrát změněno. Po pádu prvního bulharského státu se nacházel patriarchát v Ochridu, který byl však roku 1018 převzat byzantským císařem Basileiem II. Bulharobijcem a tím patriarchát zanikl.
3. Bulharská pravoslavná církev od pádu prvního bulharského státu do zániku ochridského arcibiskupství (1018 - 1767)
3. 1. Vnější zásahy do záležitostí Bulharské pravoslavné církve
Basileios II. Bulharobijec zachoval autokefalitu Bulharské pravoslavné církve ve hranicích správy, které měla předtím. Změnil však její statut z patriarchátu na arcibiskupství, později nazývané Ochridské arcibiskupství, které mělo ve své správě celkem 32 biskupství (podle některých údajů 31). 13

Cařihradský patriarchát si udržoval jurisdikci nad arcibiskupstvím. Už od doby prvního arcibiskupa Jana (Ivana), který byl jediný z řad bulharského duchovenstva, byli jeho nástupci dosazování patriarchou. Tito duchovní vzešli z řad řeckého duchovenstva, což vedlo k nahrazování slovanského jazyka, který byl slyšet převážně už jen ve vesnických kostelech. K rozvoji bulharské vzdělanosti docházelo převážně na Athosu. Postupné pořečťování arcibiskupství vedlo cařihradské patriarchy k myšlence omezení jeho samostatnosti.

Ve 12. století jsou zaznamenány zřetelné snahy ochridských arcibiskupů o zachování autokefality. Tvrdili totiž, že arcibiskupství je pokračovatelem arcibiskupství Părva Justinina, založeného císařem Justiniánem I. Velikým. V roce 1185 došlo k obnovení bulharského státu bratry Asenem a Petrem, čímž byla obnovena i samostatnost bulharské církve. Bratři založili nové arcibiskupství se sídlem v hlavním městě Tărnovu. Toto arcibiskupství mělo za cíl být nezávislé na Řecích, což odpovídalo nezávislosti bulharského státu. Tărnovský arcibiskup však nebyl uznán ani cařihradským patriarchátem ani Ochridským arcibiskupstvím.

Na konci 12. a počátku 13. století bylo Ochridské arcibiskupství vystaveno velkým zkouškám. Probíhala jednání s tehdejším papežem římské církve Inocencem III., který se snažil, aby bulharská církev přijala svrchovanost Říma výměnou za ponechání všech tradic ve stejném měřítku jako do té doby.

V roce 1204 však celé arcibiskupství upadlo do moci křižáků, ze které se vymanilo až díky zásahu bulharského cara Kalojana, který z arcibiskupství vyhnal řecké biskupy. V této době měla velmi silný vliv římská církev, Kalojan se díky unii s Římem stal králem a uznal papeže za hlavu církve. Posléze ovládl arcibiskupství épirský despota Teodor Komnin, jehož vojsko však bylo zničeno Ivanem Asenem II. (1218-1241), který si oblast přisvojil, čímž se Ochridské arcibiskupství znovu dostalo pod správu Bulharů. Ivan Asen II. se rozhodl svou práci dotáhnout až do konce a proto se obrátil na nového nikájského císaře Jana III., jehož stát se stal dědicem mocné Byzantské říše a požádal ho o uznání církevní i světské samostatnosti Bulharska. V tom mu bylo vyhověno, jak nikájským císařem, tak i řeckým patriarchátem, Ivan Asen II. byl dokonce korunován i na císaře. V roce 1234 došlo ke zrušení sjednané unie s římským papežem. Ivan Asen II. se snažil povznést Tărnovské arcibiskupství. Roku 1235 byl do Galipole sezván mnohonárodní sněm, na kterém byl tărnovský arcibiskup Joakim uznán bulharským patriarchou.

Po smrti Ivana Asena II. se Ochridské arcibiskupství přibližně na jedno století dostalo znovu pod nadvládu Byzance, přestože jeho diecéze byla rozdělena mezi tři státy. Ochridskému arcibiskupství se však stále podařilo zachování jeho autokefality až do jeho zničení ve 2. polovině 13.století.

V roce 1274 bylo arcibiskupství na Lyonském sněmu prohlášeno přímým pokračovatelem arcibiskupství Părva Justiniana, byla řešena samostatnost bulharské a srbské církve, která však nebyla uznána Římem. Dále se znovu jednalo o církevní unii s Římem, na sněmu se dokonce hovořilo o zrušení schizmatu z roku 1054, kdy došlo k rozštěpení křesťanství na katolické a pravoslavné. V roce 1217 ztratilo arcibiskupství celou srbskou župu, z té se stalo samostatné arcibiskupství. Za vlády srbského krále Štěpána IV. Dušana Silného (1331-1356) se všechna byzantská města v čele s Ochridem dostala pod nadvládu Srbů, samostatnost Ochridského arcibiskupství spolu s jeho 11 biskupstvími však byla zachována.

Po roce 1396 se po letitých konfliktech a po pádu hlavního města Tărnova, Bulharsko dostalo na téměř pět století pod tureckou nadvládu. Posledním tărnovským patriarchou byl patriarcha Eftimij. Pádem města skončila i existence patriarchátu, církev ztratila svoji nezávislost. Patriarchát byl přeměněn na metropolii, která byla podřízena cařihradskému patriarchátu.

Od roku 1408 byl už i Ochrid pod vládou Turků. Bulharsko tak zůstalo nejen bez světské, ale i církevní hlavy, čímž bylo znemožněno vytvoření centra pro sjednocení národa.

Centrálním náboženstvím se stal islám, pravoslaví nemělo skoro žádnou podporu. Mezi obyvatelstvem docházelo k přestupování na novou víru, což však neznamenalo ztrátu jejich slovanské identity. Bulharská církev v této době postupně přicházela o svoji samostatnost.

Ochridskému arcibiskupství se však i přes tuto nepřízeň podařilo v 15. století získat zpět některá dříve odebraná biskupství (např. Vidinské a Sofijské). Hlavní duchovní posty však nezastávalo bulharské, ale řecké duchovenstvo. V 1. polovině 16. století se arcibiskupství podařilo ovládat i některé řecké a albánské pravoslavné obce, a dokonce i některé italské oblasti (Kalábrii, Apuliji, Sicílii). Později sice o některé znovu přišlo, ale v polovině 16. století mělo celkem 30 biskupství.14 Ke konci 16. století přišlo arcibuskupství o italské oblasti.

V poslední čtvrtině 17. století se velmi zesílily snahy cařihradského patriarchy o omezení samostatnosti arcibiskupství dosazováním vybraných osob na Ochridský arcibiskupský stolec. Poté, co v roce 1676 odvolal arcibiskupa Theofana a na jeho místo dosadil sofijského metropolitu Meletije, došlo jako reakce na tento akt ke vzniku dvou proudů: автохтонско течение15 a фанариотофилско течение.16 Církev byla v té době pod silným řeckým vlivem. V Cařihradě se spojila zámožná vrstva řeckých obchodníků, kteří se soustřeďovali ve čtvrti Fanar. Tito řečtí obchodníci (fanarioté) se postupně stali tak významnou skupinou obyvatelstva, že mohli zasahovat i do záležitostí patriarchátu.

Hlavním sporem mezi těmito dvěma proudy bylo dosazení svého člověka na vyprázdněný post po Theofanovi, přičemž fanarioté byli samozřejmě zastánci cizince a nikoli Bulhara. Nově vybraným cizincem měl být Grigorij Novopatarski, který byl však na církevním sněmu v roce 1695 zbaven této nové hodnosti. Zástupci autochtonních myšlenek na sněmu zdůraznili, že: Апостолският престол рискува да падне, ако не се спре нахлуването на иноземни архиереи.17 V této době ochridské arcibiskupství velmi trpělo vnějšími boji mezi zmíněnými dvěma proudy, protože docházelo k neustálému střídání arcibiskupů.

Snahou patriarchy i fanariotů bylo úplné zrušení autokefality bulharské a srbské církve. V roce 1766 došlo ke zrušení autokefality srbské a o rok později i bulharské, po vynucené rezignaci bitolského metropolity Arsenije.

Pod vlivem osvětového hnutí v Západní Evropě, pronikal i na Balkánský poloostrov odpor k helénizmu. Hlavní osobou, která vzbudila národní uvědomění byl chilendarský mnich Paisij. Snažil se posílit národní uvědomění literární činností. Po jeho vzoru se později objevili i další vzdělanci, kteří měli totožné stanovisko.
3. 2. Pokusy o odpor proti řeckému duchovenstvu
Počátek odporu proti řeckém duchovenstvu se datuje do období krátce po zrušení Ochridského arcibiskupství v roce 1767. Do čela hnutí se postavil metropolita Isaija, veškeré snahy však byly zastaveny cařihradským patriarchou. V roce 1824 se čorbadžijové z města Vraca postavili proti dosazenému biskupovi, který od nich začal vybírat mimořádnou daň. Tento neúspěšný boj trval tři roky. Podobných neúspěšných bojů proti řeckému duchovenstvu bylo v té době více.

Od konce 19. století se změnil tento nesouhlas až v církevně-národní hnutí. Po smrti tărnovského metropolity a dosazení nového, který velmi pohrdal Bulhary, začal v roce 1838 další boj, jehož cílem bylo dosazení nástupce z řad Bulharů, konkrétně mělo jít o Neofita Bozveliho. To se nelíbilo cařihradskému patriarchátu a tak jako ústupek Bozveliho jmenoval asistentem nově jmenovaného řeckého metropolity.

Všechny tyto bulharské neúspěchy jen vzbuzovaly další snahy o vyrovnání se s řeckým duchovenstvem. Bylo jasné, že je třeba vést boj organizovaně. Přímo v Cařihradě se utvářela čím dál tím větší skupina Bulharů, v čele s výše jmenovaným Neofitem Bozvelim a Ilarionem Stojanovem (Makariopolským). Oba tito představitelé se v Cařihradě snažili o sjednocení tam žijícího bulharského obyvatelstva. Sloužili bohoslužby v rodném jazyce a usilovali o postavení bulharského pravoslavného chrámu na tureckém území.

V roce 1845 odeslali žádost turecké vládě, ve které žádali určité změny, například:

Да се назначават в българските епархии за владици само българи; да се определи на владиците заплата; владиците да се избират от народа; българският народ да има свои представители в Цариград за непосредна връзка с турското правителство; да се построи български храм в Цариград на чело с български архиерей; да се открие българско училище и печатница в Цариград и други.18

Až postupem času došlo k naplnění některých těchto žádostí. Kvůli dalším (výběr knězů a archijerejů, stanovení platu pro arcibiskupy) byl svolán sněm, na kterém však byly žádosti odmítnuty.


3. 3. Církevně-národní boj po Krymské válce
Nová vlna protestů zesílila po vydání hatihumajunu sultánem roku 1856, ten srovnával mimo jiné křesťany s muslimy. Bulhaři na to zareagovali žádostí o samostatnost bulharské církve. Vytvořily se dva proudy, umírněný a krajní. Zástupci krajního hnutí žádali autokefalitu bulharské církve s duchovní hlavou vybranou národem. Na jaře 1856 příslušníci „krajního“ seskupení poslali patriarchovi petici, ve které žádali:

Да се позволи на българите, да си изберат църковен началник, в работите на който да не се бърка никой християнин от друга народност; българският народ да си избере и върховен граждански началник по народност българин, който да представя на султана достойни еднородци за управители, съдии и чиновници в България.19

Tento požadavek však nebyl pro nikoho z protistran přijatelný. Na konec roku 1856 byl do Cařihradu svolán církevní sněm. Na tomto sněmu měli Bulhaři možnost předat své požadavky Vysoké portě.20 Hlavními představiteli bulharského národa byli P. R. Slavejkov a Nikola Minčoglu. V celém Bulharsku probíhal dále boj proti řeckému duchovenstvu, mnoho řeckých vladyků bylo odvoláno.

I další sněm v roce 1858 byl pro Bulharsko nevýhodný skladbou zúčastněných, ze 45 představitelů byli jen čtyři bulharské národnosti a zřejmě i proto k řešení nově předložených požadavků vůbec nedošlo, tyto požadavky byly: „Архиереите да се избират от епархиите, да познават езика на своите пасоми и да получават определена заплата.21 Proto se ani na tomto sněmu nic nevyřešilo. Bulharský lid byl velmi nespokojený a jako reakci na tento lhostejný přístup ke svým požadavkům poslal stížnost patriarchovi, sultánovi a Vysoké portě. Ve snaze minimalizovat nespokojenost patriarcha nechal vysvětit známou národní postavu Ilariona Stojanova biskupem, ten přijal jméno Ilarion Makariopolský.

„Krajní“ se nedokázali zbavit myšlenek na nezávislou bulharskou církev. 3. dubna 1860, při bohoslužbě v den svátku Vzkříšení Krista, Ilarion Makariopolski vynechal na protest při bohoslužbě jméno patriarchy, sultánovo jméno ponechal. Tento protest nebyl zamířen proti Vysoké portě ale přímo proti patriarchovi. Akt byl obyvatelstvem velice ceněn. Současně byla sepsána žádost, ve které se trvalo na uznání oddělení bulharské církve od patriarchátu a na prohlášení Ilariona nejvyšším bulharským církevním představitelem.

Turecku tyto kroky příliš nevadily, protože byly ve své podstatě v souladu s jeho zájmem, snažilo se o rozštěpení vztahů mezi Bulhary a Řeky. Také doufalo, že se Bulharsko vymaní z ruského vlivu na pravoslavné národy. Vysoká porta stejně jako ruská politika byla proti tomuto ovlivňování.22


4. Pokusy o osamostatnění Bulharské pravoslavní církve

Сподели с приятели:
  1   2   3   4




©obuch.info 2024
отнасят до администрацията

    Начална страница