Tereza Strouhalová

Prvním rozdílem, který při komparaci vidíme, je 9 bulharských skupin zájmen oproti českým 8 skupinám. Je to způsobeno tím, že bulharští autoři neřadí zvratná zájmena k osobním a přivlastňovacím zájmenům jako čeští, ale mají pro ně skupinu възвратни лични и притежателни местоимения. Berou ji jako skupinu samostatnou a stavící ji na stejnou úroveň jako ostatní skupiny v rámci dělení zájmen.

Zbylé české termíny mají svůj bulharský ekvivalent v podobě samostatné skupiny zájmen.

Českému termínu osobní zájmena v bulharské terminologii odpovídá termín лични местоимения, termínu přivlastňovací zájmena termín притежателни местоимения, zájmenům ukazovacím odpovídají показателни местоимения, zájmena tázací mají v bulharském jazyce název въпросителни местоимения, zájmena vztažná jsou oтносителни местоимения, zájmena neurčitá se nazývají неопределителни местоимения, zájmena záporná jsou oтрицателни местоимения a poslední skupinou v českém jazyce jsou zájmena totalizující v bulharském jazyce oбобщителни местоимения. Tomuto bulharskému termínu by v českém jazyce mohl odpovídat termín vymezovací zájmena.²¹ Identifikační zájmena v bulharském jazyce nemají svůj termínový ekvivalent.

V další kapitole, kde budu srovnávat jednotlivé druhy zájmen, uvidíme, zda se jedná o skupiny, jež jsou i svým složením v obou jazycích stejné, či se jedná pouze o shodu v  názvu.
1.6 Skloňování zájmen
Skloňování (deklinace), bulharským termínem склонене, je tvoření pádových forem u ohebných slovních druhů, tedy i u zájmen.

Zájmena jsou v českém jazyce jako skloňovaná skupina velmi nesourodá, u které se vyskytují různé druhy skloňování. U některých zájmen dokonce dochází k absenci některých pádů (zvratné osobní zájmeno se). U jiných zase dochází k absenci pádových morfů, což znamená, že jsou tato zájmena nesklonná (přivlastňovací jeho, jejich a vztažná jehož a jejichž).²²

V bulharském jazyce je tato problematika velmi jednoduchá. Bulharský jazyk si nezachoval deklinaci jako takovou. Bulharská jména se neskloňují (podstatná jména si zachovala pouze vokativ, přídavná jména ani číslovky nemají žádné pády), pouze zájmena si zachovala některé pádové formy pro nominativ (именителен падеж), akuzativ (винителен падеж) a dativ (дателен падеж).

V českém jazyce se u zájmen vyskytuje několik deklinačních druhů. Rozdíl nacházíme i mezi rodovými a bezrodými zájmeny.

Bezrodá zájmena já, ty, my, vy, sebe mají pádové tvary substantivního typu. U osobního zvratného zájmena sebe se nevyjadřuje 1.pád. Je to způsobeno tím, že se toto zájmeno vztahuje většinou k subjektu věty a proto je nemožné, aby bylo schopno vyjádřit nominativ. Jeho funkce je reflexivní.²³ Do této skupiny bezrodých zájmen se řadí i přivlastňovací zájmena jeho, jejich a vztažná zájmena jehož, jejichž, která jsou nesklonná a pro všechny tři rody mají pouze jeden neměnný tvar. Původem jsou to ustrnulé tvary pro 2. pád zájmen on, oni, ustálené ve funkci přívlastku a doplňující tak tvary adjektivní, jež jsou pro tuto funkci primární. Nesklonné jsou z důvodu nemožnosti, aby u nich došlo k adjektivizaci, jako tomu bylo u přivlastňovacího zájmena její (také původně 2. pád zájmena ona). Ovšem koncovka –í adjektivizaci umožnila a proto není tento tvar nesklonný.²⁴ Z funkčního hlediska by do této skupiny měla patřit i zájmena kdo a co, přestože mají určité znaky rodovosti. Zájmeno kdo se chová jako jméno mužského rodu životného a zájmeno co se chová jako jméno středního rodu (viz dále).²⁵

Oproti bezrodým zájmenům se u rodových zájmen v českém jazyce vyskytují hned dva různé druhy deklinace. Jednak je to deklinace zájmenná a jednak deklinace adjektivní. Také je několik zájmen, která mají skloňování mající znaky více deklinací dohromady.²⁶

• 
  tvrdá
  
• 
  měkká
  
• 
  smíšená – měkká i tvrdá.
  

• 
  tvrdá
  
• 
  měkká
  

Kromě těchto dvou typů deklinací se u zájmen vyskytuje skupina zájmen, jenž mají zvláštní tvary při skloňování. Týká se to zájmena sám, zájmen můj, tvůj a svůj a zájmena týž, i jeho delší podoby tentýž.

Zájmeno sám má dlouhé tvary podle vzoru mladý, v 1. a 4.pádu singuláru i plurálu má krátké tvary, které jsou shodné s tvary substantiv. Zájmena můj, tvůj, svůj mají tvary dlouhé dle vzoru mladý, také tvary dubletní a také tvary zájmenného skloňování měkkého (zájmena moji, mojí). Zájmeno týž/tentýž má tvary dva. Jednoduchý tvar týž se skloňuje dle vzoru mladý, tedy jako tvrdá deklinace. Složený tvar tentýž má ve své první části zájmeno ten, skloňující se dle zájmenné deklinace tvrdé a ve druhé části neměnný morfém, kterým je přípona –též.

Nesklonná zájmena jsou přivlastňovací jeho, jejich a vztažná jehož, jejichž, která mají pro všechny rody, obě čísla a všechny pády jeden neměnný tvar (viz výše).²⁷

Jak už je uvedena zmínka v úvodu podkapitoly, v bulharském jazyce neexistuje deklinace jako v českém jazyce. V bulharském jazyce si pouze některá zájmena zachovala své staré pádové formy. Tyto dochované pádové formy se týkají nominativu (именителен падеж), akuzativu (винителен падеж) a dativu (дателен падеж). Ostatní pády bulharský jazyk vyjadřuje pomocí předložek. Tyto pádové formy se týkají především osobních zájmen (лични местоимения), kde se v akuzativu a dativu vyskytují dlouhé a krátké tvary zájmen. Stejně jako v českém jazyce, ani v bulharském jazyce zvratné osobní zájmeno (възвратно лично местоимение) nevyjadřuje nominativ. U zájmen tázacích (въпросителни местоимения), vztažných (относителни месотимения), neurčitých (неопределителни местоимения), záporných (отрицателни местоимения) a totalizujících (обощителни местоимения) se pádové formy pro akuzativ a dativ dochovaly pouze pro zájmena mužského rodu jednotného čísla vyjadřující životnost (кой, който, някой, никой, всеки, всякой).

1.7 Slovosled samostatných tvarů zájmen
Slovosled tvarů samostatných zájmen je v obou jazycích důležitý.

Pokud se týká jejich postavení ve větách, platí pro ně určitá pravidla. Jelikož jsou tyto tvary enklitické, nemohou stát nikdy na začátku věty. Zpravidla stávají ve větách až na druhém místě, většinou za slovesným tvarem (Ukážu ti můj dům. Ще ти покажа къщата ми.). Výjimkou v tomto případě jsou v češtině tvary s předložkou, které mohou stát na začátku věty (S ním to dokážu.). V bulharštině tato možnost není neznámá, spíše se spojení s předložkou dává za slovesný tvar (Отивам с тебе.).

Sejdou-li se ve větě dva tvary zájmen, pořadí je následující: 3. pád a po něm 4. pád (Dej mi to. Дай ми го. Kdo mi to dá? Кой ми го даде?). Ani v tomto případě nemohou stát tvary na prvním místě ve větě.

Pro zvratné tvary zájmena platí pravidlo, že stojí co nejblíže slovesu, nejlépe hned za jeho tvarem (Umývám se. Измих се.).

Pokud máme ve větě pomocné sloveso být (съм) je enklitický tvar zájmena za jeho tvarem (Včera jsem tě hledal. Вчера си ме търсил.). Pro 3. osobu singuláru je v bulharštině typické postavení enklitika před slovesným tvarem Вчера ме е търсил. V češtině by tato věta zněla Včera mě hledal.

Pokud narazíme na zápornou větu, najdeme v obou jazycích rozdíl, způsobený různým tvořením záporného tvaru slovesa. V češtině bude záporná věta znít Nevidím ho a enklitika budou stát za záporným slovesným tvarem. V bulharštině budou enklitika stát mezi zápornou částicí не a mezi tvarem slovesa Не го виждам. V těchto případech, jindy nepřízvučná enklitika, dostávají svůj přízvuk.

Enklitická přivlastňovací zájmena, která najdeme pouze v bulharštině, stojí zpravidla za podstatným jménem (pokud stojí samostatně) nebo po prvním určení ve větě (главата ми, приличаше на гъби).²⁸

2. Komparace jednotlivých druhů zájmen
2.1 Osobní zájmena – Лични местоимения
Osobní zájmena, bulharským termínem лични местоимения, jsou skupinou zájmen, jež je v obou jazycích uzavřenou množinou tvarů. V obou jazycích jsou základní skupinou zájmen a jsou to také nejčastěji používaná zájmena v řeči. Jsou to zájmena, která v komunikaci nahrazují konkrétní promlouvající osoby v dané komunikační situaci. Tato zájmena k těmto účastníkům komunikace ukazují a tyto komunikační role účastníků pojmenovávají. Velmi úzce jsou v tomto ohledu spjata s osobou u sloves.²⁹

V bulharském jazyce se jim také jinak říká съществителни местоимения, jelikož nahrazují vše, co se dá vyjádřit podstatnými jmény jako např. osoby, zvířata, věci aj.³⁰

Zajímavou zmínkou se v bulharské gramatice Petra Pašova stává vysvětlení názvu osobní zájmena (лични местоимения). „Важно е да се разбере, че личните местоимения се наричат „лични“ не защото означават лица (тоест хора), а защото имат морфологическата категория лице. Това е най-важната им характеристика.“³¹

Jak v bulharském, tak i v českém jazyce se tato skupina dá rozdělit na zájmena rodová (родови) a bezrodá (безродови). Do první zmíněné skupiny se řadí zájmena 3.osoby jednotného čísla v obou jazycích (on, ona, ono, той, тя, то). V množném čísle se do této skupiny řadí pouze 3. osoba v českém jazyce (oni, ony, ona). Je to z toho důvodu, že v bulharském jazyce existuje pro 3. osobu množného čísla pouze jeden tvar – zájmeno те.³² Do druhé skupiny, skupiny bezrodých zájmen, se řadí v obou jazycích zájmena pro 1. a 2. osobu singuláru i plurálu (já, ty, my, vy, аз, ти, ние, вие). Tato skupina je shodná v obou jazycích. K této skupině patří i zvratné osobní zájmeno sebe (себе си). O tomto zájmenu podrobněji v další podkapitole.

V obou jazycích je tato skupina složena se zájmen, které jsou schopna vyjádřit tři osoby ve dvou číslech, singuláru i plurálu. První osobou jednotného čísla, zájmenem já (аз) se vyjadřuje mluvčí komunikace. Druhou osobou jednotného čísla ty (ти) se vyjadřuje adresát, tedy osoba, které je ono sdělení adresováno. Třetí osoba jednotného čísla je osobou vyjadřující předmět promluvy (on, ona, ono, той, тя, то), který je typický jen pro tento okamžik promluvy.³³

V množném čísle se pro 1. osobu používají zájmena my (ние), která vyjadřuje mluvčího komunikace a minimálně ještě jednu další osobu s ním během komunikačního aktu. Druhou osobu plurálu zastupuje v českém jazyce zájmeno vy, v bulharském jazyce je to zájmeno вие. Tato osoba svým názvem zahrnuje adresáta komunikace opět minimálně s jednou další osobou. Třetí osoba je prvním patrnějším rozdílem v obou jazycích. Zatímco v českém jazyce je 3. osoba plurálu schopna vyjádřit i kategorii mluvnického rodu a má tvary oni, ony, ona, v bulharském jazyce je pro tuto osobu jen jeden jediný tvar pro všechny tři rody (mužský, ženský, střední) – те. Tato osoba zastupuje více předmětů komunikace.

V obou jazycích je shoda i v pohledu na jednotlivá zájmena této skupiny. Zatímco zájmena pro 1. a 2. osobu jsou výlučně zájmena zastupující lidské bytosti, tedy člověka samotného, zájmena pro 3. osobu mohou nahrazovat jak člověka, tak i zvířata, věci či předměty.³⁴

Třetí osoba singuláru, mající v obou jazycích tři rody, svůj rod určuje dle podstatného jména, ke kterému se nahrazující zájmeno vztahuje. Ono je velmi velké (=stavení). On je strašně velký (=dům). Ona je celá bílá (=husa). Tой е много голям (=конят). Тя е много хубава (=къщата). То е малко послушно (=детето). Výjimkou při tomto pravidle jsou v bulharském jazyce situace kdy dojde k tzv. маскулинизация, kdy osoby ženského pohlaví nazýváme podstatnými jmény mužského rodu. Питах се на главният секретар, която се интересува за този въпрос. V této větě se v bulharském jazyce vždy použije ženský rod, v žádném případě není možný rod mužský.³⁵

Pokud chceme nějakým způsobem vyjádřit k určitému člověku úctu, nepoužijeme k tomuto vyjádření zájmeno ty (ти), ale místo něj zájmeno vy (вие). V těchto případech se toto zájmeno píše s počátečním velkým písmenem (Vy, Вие).³⁶

Na rozdíl od českého jazyka, kde se k této problematice nevyjadřuje žádná gramatika, se zájmena v bulharském jazyce dále dělí na tři podskupiny. Jsou to skupiny – местоимения подлози (zájmena podměty), местоимения преки допълнения (zájmena přímé předměty), местоимения непреки допълнения (zájmena nepřímé předměty).³⁷ Toto dělení je úzce spojeno z pádovými tvary, které si bulharský jazyk zachoval. Do skupiny местоимения подлози patří zájmena v jejich základních tvarech, tedy v 1. pádu, do druhé skupiny местоимения преки допълнения patří dochované zbytky 4. pádu. Třetí skupina zvaná местоимения непреки допълнения je skupinou, do níž se řadí zájmena, která jsou vyjádřena pomocí předložky a zájmena pro 4. pád.

Co se týče tvarů zájmen v obou jazycích se ve 4. a 3. pádě vyskytují tzv. krátké a dlouhé tvary zájmen. Rozdílem v těchto dvou druzích tvarů je zásadní rozdíl v jejich použití. Zatímco dlouhé tvary zájmen mohou stát ve větách samostatně, krátké tvary u sebe vždy vyžadují nějakou předložku.³⁸

Velmi zvláštním rysem u osobních zájmen v bulharském jazyce je jejich zdvojování se ve větách. Tento jev se v českém jazyce nevyskytuje. Stejně tak se nevyskytuje v žádném jiném slovanském jazyce.³⁹ V bulharském jazyce tento rys vypadá tak, že se před krátký enklitický tvar dá navíc dlouhý akuzativní tvar s předložkou На него му е страх. Odborným termínem se tento jev nazývá реприза на местоимение.

Krátké tvary osobních zájmen v bulharském jazyce mají ještě jednu zvláštnost, kterou je jejich přízvuk. Zatímco při užití v běžných větách, nikoli v záporných, jsou tato slova nepřízvučná, při použití v záporných větách po částici не jsou vždy přízvučné. Jediný krátký tvar, který je přízvučný vždy a tím je výjimkou v tomto paradigmatu, je tvar pro 3. pád zájmena pro třetí osobu jednotného čísla ženského rodu й. Je to z toho důvodu, aby se ve větě oddělilo zájmeno od spojky и, která je vždy nepřízvučná. ⁴⁰

Krátké dativní tvary se v současné bulharštině používají také pro přivlastňování (viz přivlastňovací zájmena).

V českém jazyce se delší tvary sobě, sebe používají vždy na začátku věty, po pauze a po předložce. V těchto případech se nikdy nemohou použít krátké tvary se, si. Jelikož tyto tvary jsou pro všechny rody, osoby i čísla stejné, zájmeno se řadí mezi bezrodé. Je to zájmeno, které nemůže vzhledem ke své funkci vyjadřovat první pád.⁴²

V bulharském jazyce se toto zájmeno v charakteristikách shoduje s charakteristikami v českém jazyce. Zájmeno má tvary себе си, се, си. Toto zájmeno také v bulharském jazyce nevyjadřuje první pád. Je pro všechny osoby, obě čísla a všechny rody neměnné.

Dlouhý tvar se používá po předložce на (на себе си, със себе си...).

Krátký tvar се je tvarem pro vyjádření přímého předmětu (4. pádu) a tvar си vyjadřuje nepřímý předmět (3. pádu). Tyto dva tvary se také nerozlišují podle rodu, čísla ani osoby. Je pro všechny tyto kategorie stejné a neměnné.

V některých případech je možné ve stejném druhu věty použít buď dlouhý nebo krátký tvar a význam věty zůstane stejný. Аз се наказвам. = Аз наказвам себе си. Аз си налагам наказание. = Аз налагам наказение на себе си. Nemožné je použít tyto věty Аз ми наказвам. Аз ми налагам наказание.⁴³

Tato skupina zájmen je stejně jako skupina osobních zájmen uzavřenou skupinou, která je velmi důležitá k vyjádření vztahu posesivity neboli přivlastňování, přináležitosti. Zájmena nahrazují přivlastňovací přídavná jména nebo jiné přivlastňovací výrazy, tvořené od jmen osob nebo předmětů, které jsou známé pro mluvící osobu. Je to skupina odpovídající na otázku čí, v bulharském jazyce чий. V obou jazycích je tato skupina stejná pokud se týká shody názvu. Pokud se týká tvarů, náležejících do této skupiny, v bulharském jazyce nalezneme oproti českému jazyku menší rozdíl. Tímto rozdílem jsou krátké tvary osobních zájmen, které vyjadřují posesivitu. Takové tvary český jazyk nemá.

Přivlastňovací zájmena se kladou před jméno jako shodný přívlastek. Tento rys je shodný pro oba jazyky.

Tvary přivlastňovacích zájmen jsou tvary vyjadřující přivlastňování různým mluvnickým osobám. Tato skupina v obou jazycích je velmi úzce spjata se skupinou osobních zájmen. Tato skupina je v obou jazycích skupinou zájmen řadících se mezí skupinu zájmen rodových.

V českém jazyce patří do této skupiny patří zájmena přivlastňující všem třem osobám v obou číslech. Stejně se k této problematice staví i bulharský jazyk. Stejně tak v obou jazycích zájmena jsou schopna vyjádřit i gramatický rod. Rod i číslo jsou shodné s rodem a číslem jména, k němuž se daný tvar přivlastňovacího zájmena vztahuje.

V českém jazyce do této skupiny patří zájmena můj, tvůj, jeho, její, náš, váš a jejich. Zájmeno můj má v ženském rodě tvar má, moje, v středním rodě tvar mé, moje. Rodové tvary pro zájmeno tvůj jsou pro ženský rod tvá, tvoje a pro střední tvé, tvoje, což znamená shodu s paradigmatem pro zájmeno můj. Tvar jeho je společný pro jména mužského, ženského i středního rodu. Pro tvar její platí stejné pravidlo jako pro tvar jeho, tedy shodný tvar pro všechny tři rody. Zájmena pro množné číslo jsou také schopna vyjádřit svými tvary všechny tří rody. Pro zájmeno náš platí tvar naše jak pro ženský, tak i pro střední rod. Pro přivlastňování více věcí se používá tvar naši. Tvar náš je typický pro mužský rod. Stejné paradigma platí pro přivlastňovací zájmeno druhé osoby váš. Tento tvar je platný pro mužský rod. Pro ženský a střední rod je typický tvar vaše. Pro množné číslo přivlastňovaných předmětů je typický tvar vaši. Třetí osoba množného čísla má pro vyjádření posesivity pro všechny tři rody a obě čísla pouze jeden tvar, a to zájmeno jejich. Tento tvar je jednotný pro všechny tři rody a pro jednotné i množné číslo.⁴⁵

V bulharském jazyce je toto paradigma složitější. Je to způsobeno existencí také krátkých tvarů přivlastňovacích zájmen, které jsou totožné s krátkými dativními tvary osobních zájmen.⁴⁶ Stejně jako v českém jazyce jsou tato zájmena úzce spojena se zájmeny osobními. Shodou je schopnost vyjádřit gramatický rod mužský, ženský a střední. Tvary zájmen jsou závislé na rodu a čísle přivlastňovaného předmětu či osoby. Rod a číslo se u zájmen vyjadřujeme koncovkou.

Pokud se jedná o tento druh zájmen po morfologické stránce, jsou v mnoha ohledech shodná s přídavnými jmény, a také se podle toho chovají. Stejně jako přídavná jména se mění dle rodu a čísla v závislosti na rodu a čísle jména, k němuž se vztahují.⁴⁷

Do skupiny přivlastňovacích zájmen v bulharském jazyce patří zájmena мой, твой, негов, неин, наш, ваш, техен.⁴⁸ Stejně jako v českém jazyce i v těchto případech jsou zájmena schopna přes různé koncovky vyjádřit gramatický rod a číslo. Zájmeno мой má tento tvar pro mužský rod, pro ženský rod se používá tvar моя, pro střední rod se používá tvar мое a pro množné číslo tvar мои. Zájmeno твой je tvar náležící mužskému rodu, pro ženský rod je typický tvar твоя, pro střední rod tvar твое а množné číslo vyjadřuje tvar мои. Pokud se jedná o třetí osobu jednotného čísla, zde je paradigma o něco složitější. Záleží totiž také na rodu, kterého je ona osoba, které se přivlastňuje. Proto je u této osoby více tvarů než u ostatních osob. Je-li osoba, které se přivlastňuje, mužského rodu používají se tvary негов pro rod mužský, негова pro rod ženský, pro střední rod je typický tvar негово a pro více předmětů se používá tvaru негови. Je-li tato osoba rodu ženského, jsou v bulharském jazyce typické tvary неин pro mužský rod, нейна pro rod ženský, нейно pro rod střední a pro množné číslo tvar нейни. Přivlastňujeme-li někomu nebo spíše něčemu ve středním rodě používáme tvarů, které jsou totožné s tvary pro rod mužský (viz výše). V českém jazyce mají tvary přivlastňovacího zájmena pro 3. osobu jednotného čísla tvary jeho, její, jeho, které jsou společné pro všechny tři rody. Toto je výrazný rozdíl. Pro přivlastňování osobám v první osobě množného čísla se používá pro mužský rod tvar наш, pro ženský rod tvar наша, pro střední rod tvar наше а pro množné číslo je typický tvar наши. Pro druhou osobu množného čísla je pro mužský rod typický tvar ваш, pro ženský rod je to tvar ваша, pro rod střední se používá tvaru ваше a pro množné číslo tvar ваши. Pro poslední osobu množného čísla, tedy osobu třetí, se používají tvary техен pro mužský rod, тяхна pro rod ženský, тяхно pro rod střední a pro množné číslo tvar техни. V českém jazyce je pro 3. osobu plurálu tvar jejich, který je stejný pro všechny tři rody. Dlouhé tvary obvykle ve větě zastupují různé pozice jako např. přímý předmět, podmět či příslovečné určení. Nejčastěji se ve větách objevují jako přívlastek přímý. Tyto tvary se používají při nutnosti zdůraznění přivlastňování.⁴⁹

Rysem, který se nachází pouze v bulharském jazyce, je možnost vyjádření vztahu přivlastňování přes krátké dativní tvary osobních zájmen. Těmito tvary jsou zájmena ми, ти, му, и, ни, ви, им. Jsou to tvary, které jsou vždy nepřízvučné.⁵⁰ Tyto tvary jsou enklitické, což znamená, že stojí za slovem vyjadřujícím předmět, k němuž se vztahují. Jsou to tvary, které se neshodují v rodě s oním slovem, k němuž se váží. Uvedené tvary jsou shodné pro všechny tři rody (mužský, ženský i střední rod), брат ми, сестра и, кучето ни, университета им. Jak je patrné z těchto příkladů, je také rozdíl, k jakému typu slova se tvar zájmena váže. Jedná-li se totiž o slova, která vyjadřují příslušníky rodiny, nejsou před enklitiky slova s určitým členem. V ostatních případech se tyto tvary vždy používají po slovech s určitým členem. Rodinní příslušníci jsou jedinou výjimkou. Tyto tvary jsou v současném bulharském jazyce rysem, který je velmi často používán, ať už v mluveném či psaném projevu. Tento rys je také používán častěji než tvary dlouhé, které mohou stát ve větě i samostatně. Krátké tvary musí stát ve větě vždy s nějakým dalším jménem.⁵¹

Pro oficiální dokumenty a dopisy, jsou-li psány ve druhé osobě množného čísla, se k vyjádření uctivosti přivlastňovací zájmena píší s počátečním velkým písmenem (Váš, Tvůj, Ваш, Твой).

Rozdílem, který je podstatný, je schopnost bulharských přivlastňovacích zájmen přibírat ke svému tvaru určitý člen.⁵² Takovou možnost český jazyk nemá, jelikož nemá určitý člen, který by se připojoval k samotnému tvaru zájmena. Členy, které zájmena přibírají jsou shodné s těmi, které přibírají přídavná jména. Možnost přibírat člen mají pouze dlouhé tvary přivlastňovacích zájmen.

U první a druhé osoby mužského rodu jednotného čísla se k tvaru zájmena мой přidá člen a vznikne s dlouhým členem tvar моят a s krátkým členem tvar моя, ke tvaru zájmena твой se přidá dlouhý člen a vznikne tvar твоят, s krátkým členem tvar твоя. Zbylé tvary u mužského rodu ještě navíc přibírají samohlásku – и před tvar určitého členu (неговият, нашият). Použití typu členu je analogické s použitím u přídavných jmen. Upřesňuje-li se podmět použije se dlouhý člen, pokud se ve větě upřesňuje přívlastek používá se krátký člen. Dlouhý a krátký člen se týká pouze mužského rodu. Pro ženský rod se používá člen –та, pro střední rod člen –то a pro možné číslo je to člen –ти.⁵³

V mluveném spisovním jazyce a v básnické řeči se můžeme setkat s dubletními tvary přivlastňovacích zájmen se členy. Tyto druhé tvary jsou zkrácené o jednu slabiku. Místo tvaru моята se můžeme setkat s tvarem мойта, místo tvaru вашата tvar вашта.⁵⁴

Pravopisná poznámka: Tvar pro třetí osobu přivlastňovacího zájmena bez členu неин je dvouslabičný tvar, který se píše se samohláskou -и-, je-li tento tvar ale se členem píše se ale s -й- (нейният). Ostatní tvary, vytvořené od osobního zájmena нея se píší se hláskou -й-: нейна, нейта, нейно, нейното, нейни, нейните.⁵⁵

Tato skupina si v bulharském jazyce nezachovala žádné pozůstatky pádové flexe. Oproti tomu je v českém jazyce skupina přivlastňovacích zájmen, co se týče deklinace, velmi nesourodou skupinou slov.

Zájmena můj, tvůj mají při skloňování jednak tvary adjektivní deklinace dle vzoru mladý, ale také tvary dubletní v některých pádech zájmenného skloňování měkkého. Tvar zájmena její se skloňuje dle adjektivní deklinace podle vzoru jarní. Tvary náš a váš mají zájmenné skloňování měkké. Tvary jeho a jejich jsou tvary nesklonné.⁵⁶