3.4. Seznam zkratek použitých ve slovníku
Česká část slovníku
aj. a jiné, a jinak
apod. a podobně
část. částečně
čes. česky
dř. dříve, dřívější
expr. expresivně
fyz. fyzikální
hanl. hanlivě
hist. historický
hovor. hovorově
hvězd. hvězdářský
chem. chemický
jaz. jazykovědný
kniž. knižně
lit. literárněvědný
mat. matematický
mn. množné číslo
např. například
ob. obecně česky
obl. oblastně
odb. odborný, odborně
pomn. pomnožné podstatné jméno
pl. plurál
řidč. řidčeji
sděl. tech. sdělovací technika
slang. slangově
stud. studentský
voj. vojenský
výp. tech. výpočetní technika
zast. zastarávající výraz
zdrob. zdrobnělina
zeměp. zeměpisný
zprav. zpravidla
Bulharská část slovníku
биол. биологическо
геогр. географско
геом. геометрично
диал. диалектно
ед. единствено число
език. езиковедско
жарг. жаргонно
изк. изкуствоведско
и др. и други
и под. и подобни
и пр. и прочее
истор. историческо
и т. н. и така нататък
лит. литературоведско
мат. математическо
мн. множествено число
муз. музикално
обикн. обикновено
прен. преносно
пренебр. пренебрежително
разг. разговорно
спец. специално
физ. физическо
хим. химическо
4. Závěr
Jazyková interference (jazykový transfer) je následek vlivu prvního jazyka (J1) mluvčího či pisatele na jeho produkci nebo percepci druhého jazyka (J2). Dotýkat se může nejrůznějších rovin jazyka: fonetické, gramatické, lexikální či stylistické. Většinou hovoříme o tzv. negativních interferencích, které jsou zdrojem jazykových chyb. Jednou z nejvýznamnějších oblastí takových negativních interferencí v případě češtiny a bulharštiny je slovní zásoba. Tuto situaci si však můžeme ilustrovat i na případě, který se týká většího počtu jazyků z různých skupin. Nejčastěji dochází k negativním lexikálním transferům tak, že jazyk A převezme slovo z jazyka B, a poté dojde u tohoto slova v jednom z jazyků k posunu či rozšíření významu. Je to i případ anglického slova sympathy ve významu ‘soucit’ odvozeného z lat. sympathia (řec. sympatheia < syn- ‘společně’, pathos ‘cit’), které nalezneme i v dalších jazycích: čes. sympatie, něm. die Sympathie, it. simpatia, bulh. симпатия – ovšem zde již ve významu ‘náklonnost’. Zvláště v geneticky či geograficky příbuzných jazycích, tedy i v češtině a bulharštině (jejich výchozím jazykem A je společný slovanský prajazyk), můžeme nalézt takových slov celou řadu. Plně lze souhlasit se zjištěním (např. Lotko, 1992: 9), že v počtu zrádných slov platí přímá úměra – čím je genetická příbuznost srovnávaných jazyků vyšší, tím vyšší je i počet tzv. zrádných slov, k nimž mezijazyková homonyma i paronyma patří.
Jednoznačně největší pozornost si zasluhují výrazy, které mají zcela (mezijazyková homonyma) nebo téměř (mezijazyková paronyma) identickou formu, protože právě ty v sobě skrývají největší potenciál pro případné interference. Připomínáme ovšem, že dodnes neexistuje jednotné pojmenování pro lexikální jednotky tohoto druhu a mezijazyková homonyma a paronyma můžeme zařadit k tzv. zrádným slovům či falešným přátelům překladatele, která pak lze považovat za jakýsi nadřazený pojem.
Zdrojem mezijazykové homonymie a paronymie je především sémantická diferenciace společného slovního fondu, a to domácího i převzatého anebo náhodná shoda slov a v případě slovanských jazyků i slovotvorné prostředky. Dalšími významnými faktory pro vznik zrádných slov je ztráta etymologického povědomí, významový posun, rozšiřování nebo zužování významů a u převzatých slov i různé stylistické využití. Ze synchronního hlediska můžeme považovat za mezijazyková homonyma (příp. paronyma) i slova, která se liší pouze stylistickou charakteristikou. Taková slova jsou obzvlášť nebezpečná pro nezkušené překladatele i pro tvůrce dvoujazyčných překladových slovníků.
Ve slovníku, který je hlavní součástí diplomové práce jsme provedli komparaci českého a bulharského lexika, konkrétně substantivních lexikálních jednotek, které mohou ve dvou blízkých jazycích způsobit problémy při studiu, komunikaci či překladu a vedou k mnoha nedorozuměním. Náš slovník zahrnuje podstatnou a reprezentativní část substantiv, která patří k česko-bulharským mezijazykovým homonymům a paronymům. Celkem přináší 275 hesel, pod nimiž se (při započtení homonym v rámci každého jazyka) skrývá 309 bulharských a 292 českých slov s celkovými 630, respektive 541 významy. Mezijazyková homonyma a paronyma jsou zastoupena v poměru cca 60 % : 40 %. V geneticky příbuzných jazycích jsou nejčastějším zdrojem nedorozumění mnohoznačná slova. Stává se, že polysémní slovo v jednom jazyce koresponduje pouze s jedním (nebo s několika) z významů polysémního slova v druhém jazyce. Z celkového počtu 309 bulharských slov je 176 polysémních jednotek (tj. 57 %), z 292 českých jich je 144 (tj. 49 %).
Celkově lze říci, že problematika zrádných slov je dosud teoreticky poměrně slabě zpracována (existující práce pocházejí až z posledních desetiletí), ačkoliv je v didaktické i překladatelské praxi známa mnohem déle. V praktické rovině je situace jen o málo lepší, ne-li stejná. A přestože již existují slovníky bulharsko-polských a srbsko-bulharských mezijazykových homonym a paronym, podobný slovník pro české bulharisty a bulharské bohemisty stále chybí. Náš slovník je tak prvním pokusem zmapovat lexikální nástrahy, které číhají na překladatele z češtiny do bulharštiny a opačně.
Българско-чешка междуезикова омонимия и паронимия: съществителни имена (резюме)
Настоящата дипломна работа е съставена от две главни части – теоретическа и речникова. Целта на работата е да запознае читателите с междуезикова омонимиа и паронимиа като специфичен случай на междуезикова интерференция и източник на опасните отношения между българската и чешката лексикална система.
Теоретичната част се стреми да подаде кратка информация, с която да запознае читателите с областта на лексикално-семантични отношения между думите: полисемия, омонимия и паронимия. Лексикалните омоними са два основни вида – пълни/ абсолютни бас ‘най-нисък мъжки глас’ – бас ‘обзалагане, облог’ и непълни/ частични мед (медът) – мед (медта). Делението се основава на степента на звуковия съвпадеж в различните им граматически форми. От лексикалните омоними се различават относителните омомими. Към тях се отнасят: фонетични омоними (омофони), графични омоними (омографи) и граматически омоними (омоформи). Омонимите могат да имат връзка с полисемията. Те могат да произтичат от нея. Това става в случаите, когато вторичните или следващите значения на думата се отдалечават от първичното значение, когато значенията се развиват в различни направления и се оказват несъвместими в една звукова форма.
По сходство в изговора паронимите са близки до омонимите. При омонимите външната структурна близост е доведена до тьждество. Паронимите не съвпадат напълно, те са само близки по звучение. Звуковата близост и възможността паронимите да възникнат от омоними е причина паронимите да се определят като псевдоомоними.
Междуезиковите омоними и пароними са резултат от развитето на езика и възникват по различен начин – в резултат на разпадане на полисемията, чрез диференциация на значенията и разкъсване на семантичната връзка между тях. Работата обаче не се занимава с възникване на омонимията и паронимията.
Следва част, в която се занимавам с два основни вида междуезикови омоними и пароними (пълни и частчни) и с по-широко разбиране на т.н.р. неверни приятели на преводача.
Обхващат се също проблемите на терминологията – разбиране на понятия като междуезикови омоними, пароними, апроксимация, апроксимати, лексикални успоредици, неверни приятели на преводача и т.н.
Досегашните проучвания по теоретичните проблеми на славянската междуезикова омонимия и паронимия се отличават със своеобразна фрагментарност. Основното условие за сериозно проучване на тази област е съставяне на тематичните речници на междуезиковите омоними и пароними.
За източник на речниковата част послужиха чешки Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Прага 1998) и български Съвременен тълковен речник на българския език с приложения (Велико Търново 2000). В речника са включени 309 български и 292 чешки съществителни имена с 630 и 541 значения. От всичките двойки думи приблизително 60 % можем да смятаме за междуезиковите омоними, 40 % за междуезиковите пароними.
Думите са подредени по български азбучен ред. Заглавните думи се въвеждат с тъмни букви. В лявата колонка е посочена българска дума, в дясната колонка съответната чешка дума. Омонимията в заглавните думи се означава с индекса, напр. град 1 , град 2 и т.н. Когато думата е многозначна, отделните значения се отбелязват с арабска цифра (1., 2. и т.н.). Значенията на думите се обясняват в съответния език, придружени с граматични и стилистични бележки. В повечето случаи след дефиницията се посочва един пример за илюстрация на значението и типичната употреба. Посочва се родът на съответното съществително: (м.)/(m.) = мъжки род, (ж.)/(ž.) = женски род и (с.)/(s.) = среден род. На всички български думи също се посочва ударението.
Bibliografie
Blanár 1993: BLANÁR, Vincent. Porovnávanie lexiky slovanských jazykov z diachrónneho hľadiska. Bratislava: Veda, 1993.
Bojadžiev 1986: БОЯДЖИЕВ, Тодор. Българска лексикология. Sofija: Nauka i izkustvo, 1986.
Čejka 1992: ČEJKA, Mirek. Česká lexikologie a lexikografie. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1992.
Čermák 1985: ČERMÁK, František. Česká lexikologie. Praha: Academia, 1985.
Černý 1996: ČERNÝ, Jan: Dějiny jazykovědy. Olomouc: Votobia, 1996.
Hladký 1990: HLADKÝ, Josef. Zrádná slova v angličtině. False friends in English. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990.
Horáková 1999: HORÁKOVÁ, Radmila. Medzijazyková homonymia pri geneticky príbuzných jazykoch. In: Filologická revue, 1999, ročník 2, číslo 4, s. 52–56.
Horáková 2001: HORÁKOVÁ, Radmila. Slovensko-slovinská homonymia z konfrontačného hľadiska. In: Philologica LIII, Zborník Filozofickej fakulty UK. Bratislava: Univerzita Komenského, 2001. s. 175-180.
Horáková 2003: HORÁKOVÁ, Radmila: Interlingvále homonymá jako lexikografický problém. In: Slavia Slovaca, ročník 38, 2003, číslo 1, s. 13-21.
Ivanova/Aleksić 1999. ИВАНОВА, Ценка – ALEKSIĆ, Marijana. Srpsko-bugarski tematski rečnik: Leksikon međujezičkih homonima i polisemija. = Сръбско-български тематичен речник: лексикон на междуезиковите омоними и полисеми. Велико Търново 1999.
Karpaczewa 1994: KARPACZEWA, Marta [et al.]. Pułapki leksykalne: słownik aproksymatów polsko-bułgarskich. Katowice, Śląsk, 1994.
Kileva-Stamenova/Denčeva 1997: КИЛЕВА-СТАМЕНОВА, Ренета – ДЕНЧЕВА, Емилия. Речник на „неверните приятели на преводача“. Пловдив 1997.
Koessler/Derocquigny 1928: KOESSLER, Maxime – DEROCQUIGNY, Jules. Les faux amis ou Les trahisons du vocabulaire anglais: Conseils aux traducteurs. Paris: Vuibert, 1928.
Kopečný 1981: KOPEČNÝ, František. Základní všeslovanská slovní zásoba. Praha: Academia, 1981.
Lipczuk 1990: LIPCZUK, Ryszard. Mały słownik tautonimów niemiecko-polskich. Warszawa: Wydawnictwa Szkolne i Pedagogiczne, 1990.
Lipczuk 1992: LIPCZUK, Ryszard. Internacjonalizmy a „fałszywi przyjaciele tłumacza“. In: Kontakty języka polskiego z innymi językami na tle kontaktów kulturowych. Wrocław: Wiedza o kulturze, 1992. s. 135-144.
Lipczuk 2003: LIPCZUK, Ryszard – BUNČIĆ, Daniel.: An online hypertext bibliography on false friends [online]. c2003, Dostupné z: < http://www.uni-bonn.de/~dbuncic/ffbib>.
Lotko 1992: LOTKO, Edvard. Zrádná slova v polštině a češtině. Lexikologický pohled a slovník. Olomouc: Votobia, 1992.
Mančeva 1999: МАНЧЕВА, Весела. Наблюдения върху междуезиковата омонимия в украинския и български език с италиански произход. In: Проблеми зіставної семантики: Збірник статей за доповідями Міжнародної наукової конференції з проблем зіставної семантики 23-25 вересня 1999 р. Ред. М. П. Кочерган. Київ 1999, c. 185-189.
Pančíková 1986: PANČÍKOVÁ, Marta. Poľsko-slovenská lexikálna interferencia. In: Sborník referátů a sdělení z III. celostátní polonistické konference. Ostrava: Pedagogická fakulta, 1986, s. 106-115.
Pančíková 2003: PANČÍKOVÁ, Marta. Nekoľko príkladov medzijazykovej homonymie – slovičina, slovenčina. In: Slovenski književni jezik - aktualna vprašanja in zgodovinske izkušnje. Mednarodni simpozij Obdobja-Metode in zvrsti 20, Ljubljana, 5.-7.december 2001. Ljubljana: Univerza v Ljubljani, 2003, s. 495-501.
Radina 1975: RADINA, Otomar. Zrádná slova ve francouzštině. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1975.
Štefánik 2004: ŠTEFÁNIK, Jozef [ed.]. Antológia bilingvizmu. Bratislava: Academic Electronic Press, 2004.
Tokarz 1999: TOKARZ, Emil. Pułapki leksykalne: Słownik aproksymatów polsko-słoweńskich. Katowice: Śląsk, 1999.
Vaňko 2003: VAŇKO, Juraj. Slovaško-slovenska homonimija. Slovar slovaško-slovenskih medjezikovnih homonimov. Ljubljana: Filozofska fakulteta, Oddelek za slavistika, 2003.
Vaňko 2004: VAŇKO, Juraj. Slovinsko-slovenská interlingválná homonymia. In: Slavia, ročník 73, sešit 1, Praha 2004, s. 59-70.
Vlček 1966: VLČEK, Josef. Úskalí ruské slovní zásoby: slovník česko-ruské homonymie a paronymie. Praha: Svět sovětů, 1966.
Volmert 1990: VOLMERT, Johannes. Interlexikologie – theoretische und metodische Überlegungen zu einem neuen Arbeitsfeld. In: Internationalismen. Studien zur interlingualen Lexikologie und Lexikographie. Tübingen: Niemeyer, 1990.
Wilczyńska 1992: WILCZYŃSKA, Weronika. "Faux amis" czy "amis infideles" - definicja a praktyka. In: Kontakty języka polskiego z innymi językami na tle kontaktów kulturowych. Wrocław: Wiedza o kulturze, 1992. s. 161-168.
Práce uváděné zkratkami
AB 2001: БОЯНОВА, Снежана – ИЛИЕВА, Лена. Английско-български речник / Българско-английски речник. Велико Търново: Gaberoff, 2001.
BČ 1959: Bulharsko-český slovník. red. Karel Hora. Praha : Československá akademie věd, 1959.
ČB 2002: Чешко-български речник в два тома. I, A-O II, P-Ž. Ред. Светомир Иванчев. София: Труд & Прозорец, 2002.
PMČ 2003. Příruční mluvnice češtiny. red. Petr Karlík [et al.]. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003.
SSČ 1998: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. red. Josef Filipec. Praha: Academia, 1998.
STR 2000: Съвременен тълковен речник на българския език с приложения. Ред. Стоян Буров. Велико Търново: Gaberoff, 2000.
Сподели с приятели: |