Masarykova univerzita filozofická fakulta Ústav slavistiky Bulharský jazyk a literatura
Изтегляне 374.75 Kb.
|
- Навигация на страницата:
- 5. ARGENTINA A BRAZÍLIE V CESTOPISECH BORISE ŠIVAČEVA A SVETOSLAVA MINKOVA
MIGRACE DO JIŽNÍ AMERIKY
Migrace na území Latinské Ameriky započaly již několik tisíciletí př. n. l. s příchodem kultur asijského původu, které na americký kontinent vstoupily přes Beringův průliv a začaly ho pomalu osidlovat.28 Nezadržitelný hospodářský růst Argentiny ve druhé polovině 19. století byl výsledkem trojice faktorů: zahraničních (zejména britských) investic, mezinárodního obchodu a přílivu imigrantů. Novým srdcem argentinské exportní ekonomiky se stala pampa, která přitahovala přistěhovalce jak z ostatních oblastí Argentiny, tak z Evropy. Emigrace ze starého kontinentu prožívala období neuvěřitelného rozmachu. Zatímco v 50. letech 19. století do země přijíždělo necelých 5 000 evropských imigrantů ročně, v 80. letech to bylo již 50 000 a v roce 1889 byly pokořeny všechny rekordy, když se v buenosaireském přístavu vylodilo na 200 000 přistěhovalců. Argentinský stát imigranty všemožně podporoval. Po příjezdu jim zaručoval několikadenní ubytování a stravu zdarma, z věcí a majetku, které přiváželi s sebou, nemuseli platit clo ani poplatky, a v sezóně, kdy imigranti vypomáhali při žních, jim stát platil dopravu. V sociální oblasti se stala zlomem 70. léta 19. století. Do této doby měli imigranti, kteří se věnovali chovu ovcí a pěstitelství, poměrně vysokou šanci dosáhnout poměrně solidního sociálního vzestupu. Mnozí skutečně zbohatli a zařadili se mezi smetánku argentinské společnosti. Se sílícím přílivem imigrantů však ubylo možností získat půdu do osobního vlastnictví a mezi imigranty začali převažovat spíše zemědělští dělníci a námezdní pracovníci, po roce 1870 už lze mluvit o většině imigrantů jako o budoucích proletářích. V roce 1930 Argentina absorbovala další vlnu imigrantů a počet obyvatel se zvýšil na 11,6 milionů (v roce 1914 jich měla 7,9 milionů).
První vlna ekonomické emigrace Bulharů do Severní a Jižní Ameriky přichází na počátku 20. století. Po Spojených státech a Kanadě odchází nejvíce Bulharů právě do Argentiny, Uruguaye a Brazílie.29 Početnější skupiny se usazují v roce 1923, poté roku 1930 a konečně v roce 1989. Emigranti odcházejí do Argentiny za prací, nebo utíkají před politickými represemi. Počátkem 40. let 20. století dosahuje jejich počet 30 000, ale tyto údaje nejsou ověřené a dostatečně podložené. Po roce 1945 se jich malá část vrací domů. Původ bulharských osadníků v Argentině je poměrně dobře zdokumentován. Nejvíce jich pocházelo z Tărnovska, Lovečska a Tărgovištska. Převládali mezi nimi mladí do třiceti let, chudí, většinou nekvalifikovaní, ale nikoliv negramotní pracovníci. Podle argentinských údajů bylo procento gramotných Bulharů ve srovnání s jinými imigranty relativně vysoké. Bulharská komunita se také vyznačovala snahou o dosažení vyššího vzdělání. Druhá generace Bulharů se tak od obchodu obrátila k profesím odborného charakteru: stávali se z nich lékaři, inženýři, advokáti a učitelé, kteří sice mají menší výdělky než úspěšní obchodníci, ale ve společnosti mají větší prestiž i perspektivu. Nejpočetnější skupina Bulharů se usídlila v provincii Chaco, kde se soustřeďovala výroba bavlny. Zde se vytvořilo tzv. malé Bulharsko. Zakládají zemědělská společenství a byli první, kdo v Chacu používali traktor. Další část emigrantů se usadila v Comodoro Rivadavia, kde byly petrolejářské rafinérie a v Berissu, kde se úspěšně rozvíjel masný průmysl. Další místa, kde nacházeli bulharští emigranti své nové domovy, jsou hlavní město Buenos Aires a dále města: Mar del Plata, Presidencia Roque Sáenz Peña a Las Breñas. V Buenos Aires se soustřeďují drobní obchodníci, většina průmyslové výroby a inteligence. Ve třicátých letech jsou Bulhaři aktivní v sociálních věcech, hájí bezprostřední ekonomické zájmy zpracovatelů bavlny aj. Na to poukazují i představitelé místních syndikátů a levicových organizací.30
K analýze jsem si ve své bakalářské diplomové práci vybrala následující dva autory a jejich charakteristická díla – Boris Šivačev: Pismata ot Južna Amerika a Svetoslav Minkov: Drugata Amerika. Citace z těchto děl budu dále v textu uvádět v závorkách zkratkami PJA a DA doplněnými číslem strany. 5.1. SITUACE BULHARSKÝCH EMIGRANTŮ A JEJICH PRACOVNÍ MOŽNOSTI V JIŽNÍ AMERICE Jižní Amerika je pro Bulhary ještě na počátku 20. století velkou neznámou. Mají o ní zkreslené představy a znají pouze několik základních informací. Šivačev se tak stává prvním, který se bulharskému čtenáři snaží tuto zemi a nelehkou situaci tamních obyvatel přiblížit. Ocitá se v roli poutníka, který bez prostředků pouze s tužkou a papírem v ruce, přijel pro Bulharsko objevit nový, dosud nepoznaný svět: „… и затова предпочитам торбата на скитника. На скитника, кoйто гладува и страда. И поради това чувствува подълбоко. И поясно вижда нещата…“ (PJA s. 8). Považuje se za „avanturistu“, čili dobrodruha. Nazývá tak i ostatní cestující, kteří do Jižní Ameriky odjíždí hledat práci a začít nový život. Všichni jsou plni ideálů a očekávání. Jejich představy se rýsují v růžových barvách a ani v nejmenším si nepřipouštějí opak. Nikdo z nich však netuší, že jejich osud v zemi za oceánem bude většinou zcela jiný. Daleká cesta je pro ně krokem do neznáma a stává se tak opravdovým dobrodružstvím: „…Защото все пак за повечето емигранти Буенос Айрес е една голяма въпросителна. Една неизвестност, пълна с щастливи и нещастни случайности. Ние, хората oт трета класа, които ще слезем там, сме авантюристи. Истински авантюристи. Хора, които търсят щастието...“ (PJA s. 26) Jak již bylo řečeno, do Argentiny proudila řada emigrantů z různých zemí. Argentinská vláda se snažila o získání kvalifikovaných pracovních sil, které by mohly povznést domácí ekonomiku, proto se je snažila všemožně podporovat. Jednou z forem podpory byl dům pro emigranty, který se stává pro přistěhovalce jejich prvním domovem. Šivačev čtenáři přibližuje imigrační středisko v Buenos Aires. Ačkoliv mu připomíná nemocnici, kasárna a hotel dohromady, je šťasten, že má v tomto neznámém městě na celých čtyřicet dní pocit zázemí a jistoty: „Емигрантският дом е грамадно пететажно здание, разположено в хубав парк до самото пристанище. Прилича на хотел, на болница и на казарма едновременно. Грамадни общи спални. Едни от тях са предназначени за мъже, а други за жени. Леглата са двуетажни, железни и на тях е обтегнат само по един брезент. Чистота и икономиа. Всеки емигрант се завива със свои одеяла...“ (PJA s. 26) Na Šivačeva v Jižní Americe záhy doléhá stesk po domově. Za příčinu své nostalgie považuje obyčejné, každodenní věci, kterých měl v Bulharsku dostatek: „Пoнякога дребни неща създават големи мъки...“ (PJA s. 32). Bulharské hostince a restaurace v Argentině mu alespoň částečně umožňují připomenout si svou vlast. Jako jednu z nejznámějších uvádí hotel Balkanico na ulici 25 de Mayo v Buenos Aires: „Тази кърчма е найстарата и най известна. Тя съществува повече от двадесет години. Кръчма с традиция и спомени за българите от Буенос.“ (PJA s. 33) Bulhaři žijící v Jižní Americe se snaží s novým prostředím maximálně ztotožnit. Logickým vyústěním je poté ovšem částečná či úplná ztráta identity, která se projevuje především u potomků přistěhovalců. Šivačev zaznamenává, jak tito mladí „Argentinci“ již neumí svůj rodný jazyk, což dává za vinu jejich rodičům: „Но българските семейства са тъй разпръснати, че децата не познават езика на своите бащи... И тези деца, за зло или за добро, когато пораснат, ще се чувствуват напълно аржентинци. Но защо да се сърдим на децата, когато възрастните българи не правят нищо за тяхното възпитание.“ (PJA s. 34) Na počátku 20. století hledali přistěhovalci práci zejména v zemědělství. Později přecházeli do měst, kde měli více možností, hlavně v průmyslu, v němž převažoval chladírenský a mrazírenský. V okolí Buenos Aires se objevovaly první mrazírny masa, tzv. frigoríficos, které emigrantům nabízely snadnou možnost zaměstnání.31 Také Šivačev zde našel práci, která se však pro něj stala téměř nesnesitelnou, neboť se denně setkává se smrtí a zabíjení zvířat označuje za vraždění. Přirovnává sebe i ostatní pracovníky k otrokům mechanicky vraždícím tisíce nevinných zvířat. Snaží se zprostit viny, kterou v sobě každý den nosí, a proto obviňuje „pojídače masa“. Časem s hrůzou zjišťuje, že i na zabíjení se dá zvyknout a stává se pro něj pouze rutinní prací: „ Пет хиляди души работим денонощно на три смени. Работим денонощно и убиваме хиляди добитъци и гадини. Хиляди четвероноги и птици! Ние всички сме потънали в кръв. Пет хиляди джелати, които денонощно убиват в Ла Негра.“ (PJA s. 36) Mobilita pracujících bránila nezaměstnanosti. Lidé, kteří nemohli najít práci, zkoušeli hledat štěstí v argentinském vnitrozemí. Také Šivačev po nezdarech v Buenos Aires odjíždí do pampy na sezonní práce. Rozlehlé haciendy nabízí hodně pracovních příležitostí, které však jsou závislé na přízni a proměnlivosti počasí. Šivačev se zde ocitá právě v období dešťů, kdy se nedá pracovat: „… Животът в пампасите е такъв… Когато няма работа ще пукнеш от скука. А когато пък има работа ти се същаш от какво ще пукнеш…“ (PJA s. 64) Na jihu Argentiny, v okolí města Comodoro Rivadavia se nachází největší patagonské bohatství. Jsou to ropná pole, lidmi nazývaná „černé zlato“. Zástupy lidí proto míří na jih za vidinou vysokého výdělku: „Черното злато мами скитника и авантюриста. Привлича безработниците.“ (PJA s. 91) Teprve po příjezdu do Comodoro Rivadavia přichází drsná realita. Zjišťují, jak těžká na ně čeká práce a jak špatně je placená. Nemile překvapen je i Šivačev. Ropu cítí ze všeho, z jídla, oblečení a i celé jeho tělo je pokryté onou „lepkavou tekutinou“. To vše v něm vyvolává jistou nervozitu, která umocňuje pocit pobytu ve vojenském lágru. Dělníkům neulehčují práci ani nepříznivé povětrnostní podmínky. Šivačev popisuje muže, kteří své těžce vydělané peníze vzápětí utrácejí za alkohol a prostitutky a ocitají se tak v začarovaném kruhu, z něhož není východiska: „Петдесет хиляди мъже извличат черното злато. А стотина проститутки в Комодоро Ривадавия извличат парите от джобовете на същите тези мъже. В петролната област жените са тъй редки...“ (PJA s. 94) 5.2. STEREOTYPY V ZACHYCENÍ PŘÍSLUŠNÍKŮ JINÝCH NÁRODNOSTÍ Téměř o každém národu či etniku jsou ve všeobecném povědomí zakořeněny určité představy. Tyto představy jsou většinou nelichotivého rázu a vyvolávají v nás negativní mínění. Na základě těchto stereotypů vznikají rasové a společenské předsudky. Šivačev a Minkov se na svých cestách měli možnost setkat s různými národy. Oba autoři zachycují a popisují jejich kulturu i život a pokoušejí se vyvrátit stereotypy, které o nich kolují. Minkov se např. při své zastávce v Dakaru setkává se Senegalci, kteří tehdejšímu Evropanovi připadají exotičtí. Obyvatelstvo západní Afriky patří k súdánským národům s islámským vyznáním. Minkov čtenářům přibližuje jejich rituály při motlitbách, které se konají u příležitosti oslav svátku Gamu – narození Proroka Muhammada: „Особени от злия бяс на своята молитва, сенегалците се гърчат блажено върху сламените рогозки. Черните им лица са изкривени в езически екстаз, очите им излъчват млечнобяло сияние. Всиички държат ушите си с епилептично треперещи ръце, сякаш искат да се чуят по добре.“ (DA s. 28–29) Senegal byl až do roku 1960 kolonií, která byla součástí Francouzské západní Afriky. Francouzi žili v blahobytu, neboť zde měli vyšší společenské postavení. Minkov zachycuje kontrast sociálních poměrů francouzských kolonizátorů a domorodých obyvatel: „От двете страни на улиците се белеят ниските къщи на френските чиновници. Почти всяка къща има малка градина. Туктам, в сянката от тия градини, се мяркат детски колички. Една дузина европейски бебета спят на пухени възглавнички стискат в ръцете си своите любими играчки, купени от магазините на „Лyвър“ и на „Прентан“ в Париж. В същото време, в покрайнините на града се търкалят като изхвърлени котенца безброй чернокожи човечета, които бозайат с плач гъстия слънчев сок и размахват в сивите си юмручета изсъхнали кори от банани.“ (DA s. 30) „Близо до пощата две сенегалски хлапета протягат умолително ръце към един чужденец, който седи спокойно под платнения навес на малък ресторан и се разxлядява с уиски. Понататък грейва червеното петно на някаква реклама за парижка пудра…“ (DA s. 33) Dále se Minkov snaží vyvrátit romantickou představu Evropanů o vzdálené zemi a exotických černoších. Vnímá značný rozdíl mezi hlavním městem a jeho nejbližším okolím, kam se dychtiví turisté jezdí dívat na domorodé obyvatelstvo jako do skanzenu: „Тридесетина тръстикови колиби са събрали под островърхите си покриви всичката жива етнография на сенегалската мизерия, за да представят нагледно значението на думата »екзотика«.“ (DA s. 31) Šivačev na černochy nahlíží jako na ubohé nešťastné jedince, kteří se díky své chudobě stávají levnou pracovní silou uhelných společností. Pohled na černochy pracující na horkém slunci v něm vzbuzuje lítost. Dále si všímá obchodníků snažících se v přístavu prodávat různé druhy ovoce, nebo šperky vyráběné z korálů a mušlí. Jsou to černoši, kteří jsou bez práce a tímto způsobem si vydělávají peníze na obživu: „Бедните негри! Всъшност те са се родили черни, за да не се цапат, когато носят въглища...“ (PJA s. 104) V příjezdu do Ria de Janeira se Minkov setkává s brazilským obyvatelstvem a je překvapen různorodostí lidských ras, které zde žijí pohromadě ve vzájemném porozumění a zachovávají si svou národní hrdost. Při popisu Brazilců se věnuje převážně jejich zevnějšku, chování ve společnosti a k cizincům. Líčí jejich temperament, výřečnost a jistou lehkovážnost, se kterou přistupují k životu: „Бразилецът говори с патос и винаги повече, отколкото трябва, ала за съжаление само 10 процента от туй, което казва, се приближава до истина.“ (DA s. 50) „Към чужденецът бразилецът се отнася с някакво странно доверие. Той вярва безусловно на думите ви и е готов да ви приеме дори за китаец, макар да няма нищо китайско у вас.“ (DA s. 51) Již samotná dlouhá plavba záoceánským parníkem Šivačevovi umožňuje pozorovat lidi různých ras a národností. Mezi cestujícími převládají Španělé a Italové. Před první světovou válkou do Jižní Ameriky směřovalo 800 000 španělských a 1 000 000 italských emigrantů.32 Vzhledem k tomu, že patří do stejné jazykové větve a cestují do bývalých španělských a portugalských kolonií, je jim nové prostředí bližší. Opouštějí vlast snadněji i proto, že někteří z nich do Ameriky jedou jen na sezónní práce a poté se vracejí domů. Šivačev Španělům a Italům „závidí“ jejich bezprostřednost a veselost. Je také možné, že si při pohledu na ně připadá v té dáli ještě více osamocen. Šivačev se zaměřuje na popis zevnějšku španělského muže a ženy: „Мъжете носят панталони от кадифе, черни или бели блузи и черни кърпи около врата. Жените са облечени в тъмни носии със светли кърпи на главата. Това са все прости хора. Селяци. Те знаят да работят, да се веселят и да раждат по цяла дузина деца.“ (PJA s. 11) Rozdíly mezi španělskými a italskými přistěhovalci a jinými národy pozoruje Šivačev také v Buenos Aires, na hlavní třídě 25 de Mayo, na náměstí Retiro a v ulici Paseo de Julio, blízko kterých se nacházejí emigrantské domy, kde se shromažďují lidé různých národností. Chybějí zde však právě Italové a Španělé, kteří díky příbuzným a znalosti jazyka mají větší příležitost najít si práci a bydlení: „Там винаги ще срещнете хора от всички нации. Немци и поляци, чехословаци и българи, и руси, и турци, и сирийци... И черни, и бели, и жълти.“ (PJA s. 28) „…в Аржентина говорят техния език. И затова испанците се чувствуват като у дома си.“ (PJA s. 29) V Buenos Aires na třídě 25 de Mayo, kde se nachází bulharský hostinec, se Šivačev setkává také s Rusy. První přistěhovalci z Ruska přijeli do Argentiny teprve v osmdesátých letech 19. století. Těsně před první světovou válkou zde žilo již 94 000 Rusů.33 Byla to tedy značně větší kolonie než bulharská. Boris Šivačev s hrdostí poukazuje na to, že organizačně zdatní Bulhaři, ač malý národ, si otevřeli v Buenos Aires vlastní hospodu, zatímco Rusové ji nemají: „Но бедните руснаци, те съвсвем не умеят да си отворят една кърчма. Те знаяат само да пият.“ (PJA s. 34) Šivačev se zmiňuje o tom, jak Rusové propíjejí všechny své peníze, a proto se nemohou vrátit domů. Odcházejí pak zpátky do hor, pamp a do Patagonie, aby měli možnost dalšího výdělku a naději vrátit se do Ruska. Potvrzuje tak stereotyp, který o Rusích panuje, že hodně holdují alkoholu: „И затова често пъти руснаците влизат с поняколко хиляди »песи«, а излизат без »сентаво« от кръчмата на 25 de Mayo. В такива случаи те пият жестоко и страшно. Пият, пък черпят насила и другите. А после, когато отрезнаят, те спомнят, че прогуляните пари са били преднaзначени за връщане в Русия. В тяхната любима »матушка« Русия.“ (PJA s. 34–35) Šivačev se částečně věnuje také popisu Indiánů, kteří jsou původním obyvatelstvem amerického kontinentu. Na území Argentiny a Chile žil domorodý národ Araukánců. Na rozdíl od ostatních indiánských národů se Araukáncům dlouhou dobu dařilo udržet si nezávislost. Domorodí Indiáni byli postupně i tady vytlačováni bílými přistěhovalci, kteří tak získávali půdu, která byla cennější než peníze. Šivačev se nejprve zmiňuje o Indiánech a mesticích (míšenci domorodého obyvatelstva se Španěly), kteří sloužili jako strážníci a byli nasazování při stávkách a nepokojích. Z toho důvodu je přirovnává ke kozákům. Když Šivačev opouští město Rosario, které je vzdálené 220 km severně od Buenos Aires, vydává se do provincií Chaco a Misiones. Touží zde spatřit deštné pralesy a Indiány v jejich přirozeném prostředí. Zároveň se cítí být „rytířem“, který by je mohl ochránit před nástrahami moderní společnosti. Jsou to však jen sny, které se pro něj stávají neuskutečnitelnými. Šivačev se snaží čtenářům přiblížit vzhled Indiánů, které měl možnost spatřit: „Кожата им прилича на потъмняла мед. Лицата им са ъгловати, а очите – малки и проницателни. Те са облечени твърде мизерно. И все пак това са »културни« индианци. Те не се страхуват от белите. Търгуват с тях, или пък постъпват като работници при тях.“ (PJA s. 79) 5.3. NEGATIVNÍ SPOLEČENSKÉ JEVY Alkohol, kriminalita, rasismus, prostituce a obchod se ženami jsou jevy, které se objevují v každé společnosti. Veřejnost však na ně nahlíží zřídkakdy pozitivně, a proto se tyto jevy snaží ve většině případů eliminovat. Neustávající příval přistěhovalců, převážně mužů, kteří do Latinské Ameriky přijíždějí jako svobodní, s sebou přináší i velký rozmach prostituce. Například na počátku dvacátého století mělo Buenos Aires celosvětově špatnou pověst jako centrum obchodu s bílým masem. V roce 1913 fungovalo ve městě více než tři sta oficiálně registrovaných veřejných domů.34 S přílivem emigrantů také úzce souvisí poměrně vysoká kriminalita, která pramenila ze skutečnosti, že většina přistěhovalců jsou chudí lidé, kteří si Latinskou Ameriku vysnili jako zaslíbenou zemi, nový ráj, ale po dosažení jejích břehů čelí nárazu kruté reality. Minkov se na několika stranách věnuje rovněž rozšířenému problému s prostitucí a obchodem se ženami. V Riu de Janeiru popisuje čtvrť Manga, kde se nachází veřejné domy. Kromě kulturních institucí, botanické zahrady, která je plná vzácných dřevin a rostlin, různých kulturních památek a národních parků, ukazuje i odvrácenou tvář Brazílie. Je zaskočen, jaký pohled se mu naskýtá. Ženy, které přišly z celého světa, zde nabízejí a vystavují svá těla jako zboží. Mnohé z nich se staly obětí obchodů se ženami a jsou v Jižní Americe drženy násilím. Ty „šťastnější“ ženy, kterým se podařilo získat práci v kabaretech a kasinech, jsou taktéž různých národností: „Човек не би могъл да си представи нищо помизерно от тия тесни уличкии с малки схлупени къщи, прилични на бараки, по чиито врати и прозорци са изложени на показ десетки полуголи жени.“ (DA s. 72) „…Те са минали найстрахотните перипетии на бялото робство, докато стигнат до Манга, дето остават закрепостени до края на живота си и дето тялото им се превърща найсетне в някаква мръсна дрипа, проядена от болести.“ (DA s. 73) „Повечето тръгват из тъмния път на бялото робство и свършват живота си на улицата, в болницата или в затвора.“ (DA s. 74) Šivačev se o prostitutkách zmiňuje jako o ženách, které dělají toto „řemeslo“ především z existenčních důvodů. Vnímá rozdíl mezi luxusními prostitutkami (tzv. metresami), „които имат всичко“ (PJA s. 97), а ženami, které prodávají svá těla z jednoho jediného důvodu a to, aby měly co jíst. Nazývá je zbožím, kterého je na trhu dostatek. Šivačev píše i o případech Bulharek, které odjíždějí do Jižní Ameriky pod příslibem sňatku. Po příjezdu jsou však svými krajany zneuctěny a prodány. Na rozdíl od Minkova má Šivačev pro prostitutky větší pochopení. Nesnaží se je úplně odsoudit, neboť sám se nachází v nelehké životní situaci: „Да, всички тези жени са гладни. И те продават своето тяло, за да се нахранят. И за да утолят друг един глад, не помалко страшен – глада на мъжкасамец.“ (PJA s. 98) „Нека тези, които са чисти, първи да вдигнат ръка и да хвърлят камък върху бедните жени.“ (PJA s. 98) Minkov se ve svém textu také zabývá problémem rasismu. Otroci se dostali do Ameriky na lodích bílých otrokářů, většinou z rovníkové Afriky. Velice brzy po založení plantáží a dolů na drahé kovy a nerosty zjistili evropští kolonizátoři, že místní domorodé obyvatelstvo na těžkou práci nestačí. Z tohoto důvodu byl zahájen dovoz afrického obyvatelstva, které bylo zotročeno a přinuceno k práci. Ke zrušení otroctví ve Spojených státech amerických dochází během války Severu proti Jihu, kdy je vyhlašuje prezident Abraham Lincoln. O zrušení otroctví v Brazílii se v roce 1888 tzv. zlatým zákonem zasloužila brazilská princezna Isabela.35 Minkov je zděšen hrůzami, které se ve Spojených státech dějí i několik desítek let po zrušení otroctví. Rasismus se tam projevuje v naprosto běžném životě. Lidé tmavé pleti se s ním mohou setkat na ulici, ve vlaku, v hotelu atd. Minkov zmiňuje i rasistickou organizaci Ku-Klux-Klan. Pozoruje však velký rozdíl mezi Severní Amerikou a Brazílii, který panuje v přístupu k jiným rasám. Brazílie je v té době vzorovou kosmopolitní zemí, a proto jsou zde vztahy mezi obyvatelstvem nesrovnatelně lepší:
Karneval je pro Brazílii i Argentinu největším svátkem v roce. V Riu de Janeiru začíná čtyřicet dní před Velikonocemi a trvá vždy pět dní. Tento svátek tance, hudby, zpěvu a nevázaného veselí byl do Ria přenesen z Itálie na konci 19. století. V ulicích lidé tančí spontánně sambu oděni do kostýmů, které si sami šijí. Průvod doplňují alegorické vozy. Karneval v Buenos Aires se koná koncem měsíce února na Avenida de Mayo. Během první poloviny dvacátého století se karneval stává velmi populárním, avšak v sedmdesátých letech byl díky vládě vojenské junty zrušen. Boris Šivačev se osobně zúčastnil karnevalu v Buenos Aires. Označuje ho za svátek, který všem lidem, mladým i starým navozuje pocit veselého bláznovství. Líbí se mu, že v době karnevalu jsou si všichni rovni. V tomto čase se lidé cítí být svobodni a jejich masky překrývají společenské rozdíly:
Šivačev uvádí, že pro Argentinu je na prvním místě fotbal, následuje box a koňské dostihy. Ve svém díle se o každém z těchto sportů krátce zmiňuje. O Argentincích říká, že se při hře fotbalu mění ve „vrahy“ a s Uruguayí jsou nesmiřitelní soupeři: „Аржентинците са отлични майстори на футбол. Единичкото им нещастие се състои в това, че уругвайците са поголеми майстори от тях.“ (PJA s. 49) Box je pro Argentince dalším velmi atraktivním sportem. Jak píše Šivačev, „…той докарва тълпите на Буенос в delirium.“ (PJA s. 50) Jedením z nejlepších boxerů té doby byl Luis Anchel Firpo, kterého nazývali „divoký býk z argentinských pamp“. Šivačev ho vidí jen jako pologramotného člověka, který měl to štěstí, že díky své neuvěřitelní síle se stal boxerským šampionem. Šivačev si je však také dobře vědom toho, že sláva, která ho potkala a umožnila mu stát se národním hrdinou, je velice pomíjivá: „И рано или късно ще отиде в архивата където отиват всички герои от този вид...“ (PJA s. 51) Koňské dostihy se ve čtvrti Palermo v Buenos Aires konaly ve 20. letech 20. století každý den. Šivačev považuje tento sport za velkolepý a vznešený. Okázale na něj působí jak samotná dostihová dráha, tak velké betonové tribuny ozdobené mozaikou. Každý zde sází na svého oblíbeného koně a s napětím očekává, jak doběhne do cíle. Šivačev ovšem vzápětí podotýká, že někteří lidé, se snadno mohou stát obětí dostihových sázek. Poukazuje také na smutný fakt, že koně si zde žijí lépe než převážná většina lidí: „Конете и конните набягвания им влизат в кървата. Заразяват я. И тях ги тресе винаги, когато видят »чистокръвен бегач«.“ (PJA s. 51) „Понякога на хората им казат »магарета«. И затова нека никой не се учудва че конете живеят подобре от »магарета«.“ (PJA s. 51) Neodmyslitelnou součástí tradic jsou v Latinské Americe také Vánoce a Nový rok. Jak již bylo řečeno, největším svátkem v Argentině je karneval a hned poté je druhým nejvýznamnějším svátkem Nový rok. Nový rok připadá na období, kde je v Argentině léto, a proto jej lidé mohou přivítat venku v parcích a na náměstích. Boris Šivačev čtenářům představuje oslavy příchodu nového roku. Popisuje především hluk a šum, který prostupuje celým hlavním městem: „Точно в 12 през ноща зареваха всички сирени на параходите и фабриките. Грамадното пристанище на Буенос се беше привърнало на ад. Като че ли пищяха душите на грешниците от деветте кръга. Не стига това а започнаха и гърмежи. Гърмяха бомбички, гърмяха пистолети. Гърмяха и тежките морски оръдия на военните параходи, хвърлили котва във външната зона на пристанището…“ (PJA s. 27) O Vánocích na Šivačeva doléhá stesk po domově. Představuje si, jaká tam asi v tomto krásném čase, kdy jsou všichni pohromadě, panuje atmosféra. Nemá práci a cítí se osaměle. Chybí mu rodina, přátelé, ale také sníh, který dodává Vánocům v Evropě kouzelnou atmosféru. Šivačev krátce popisuje vánoční zvyky Argentinců přenesené z Evropy a adaptované na tamní prostředí: „Който има прасе, яде печено прасе. Другите ядат печени пуйки, печени гъски и печени пилета. А който няма нищо – гладува. После правят елхи. А мнозина вместо елхи окичват лимонови, нарови и мандаринови дървчета. Даже малки палми.“ (PJA s. 57) Ve své samotě sní o krásné a bohaté ženě, kterou náhodně potkává. Představuje se jí jako El Poeta peregrino (Putující básník). Pro ni zvolil symbolické jméno Selestina (Nebeská). Sedí spolu v luxusní restauraci, pijí pravé šampaňské a kouří anglické cigarety (vše platí ona). V jeho představách spolu odcházejí a stráví „най хубавата православна коледа“ (PJA s. 60). „... това, което пиша е било само сън. Сънят на един безработен, който изгаря под слънцето на двойната съблазън – печените прасенца от витрините на ротисерите и хубавите жени от тротоарите…“ (PJA s. 60) Oba dva autoři seznamují čtenáře i s některými zvláštnostmi jihoamerické gastronomie. Minkov popisuje různé exotické ovoce, např. mango, papáju, avokádo, karambolu aj. Šivačev zase bulharskému čtenáři představuje kulturu pití maté. Maté se připravuje z rostliny cesmíny paraguayské, která je typická pro jih Brazílie, sever Argentiny a Paraguaye. Pije se bombillou (slámkou), z charakteristické nádoby, která se nazývá kalabasa. Šivačev se s maté poprvé setkává hned v emigrantském domě:
Minkov se snaží o přirovnání k Riu de Janeiru, jež ho okouzlilo svou exotickou přírodou. V Buenos Aires vidí převážně kopie evropských budov a památek. Zaráží ho také, že se na ulicích nesetkává s různorodostí ras, které jsou tak typické pro jiná jihoamerická města: „Ако човек измине с вързани очи разстоянието от Европа до Аржентина и снеме превръзката си чак в Буенос Аирес ще помисли че е попаднал в някой голям европейски град.“ (DA s. 85) Minkov se ve svém díle zmiňuje i o nejtypičtějších představitelích argentinského venkova – gaučích. Gaučové (šp. gauchos) byli míšenci tří rasových skupin – bělochů, Indiánů a černochů. Termín gaučo původně označoval „svobodného muže na koni“. Neměli žádný nemovitý majetek a žili kočovným způsobem života. Vytvářejí si vlastní specifický jazyk, jehož základem byla archaická španělština 16. století obohacená o portugalská, africká či indiánská slova. Gaučové byli mistři v krocení divokých koní, v házení lasem a bolasem (laso s maximálně třemi uvázanými koulemi). Mnozí skládali vlastní písně a živili se zpěvem a hrou na kytaru, tedy jako novodobí trubadúři. Gaučové byli ovšem často považováni také za tuláky a povaleče.37 Minkov je přirovnává k severoamerickým kovbojům. V Buenos Aires se setkává s obdivným vyprávěním o Gaučích, jež se stávají námětem argentinských románům a poém: „Думата »гaучо« е свещена, и аржентинецът я произнася с религиозно благоговение. Потомци на някогашните европейски авантюристи и на индианците от племето гуарани, гаучосите са живите идоли на днешна Аржентина. За тях се говори навсякаде...“ (DA s. 87) Argentinští muži jsou pověstní svým neobyčejně kladným vztahem k ženám. Symbolem Argentiny jsou proto tzv. machos, neboli donchuáni. Svetoslav Minkov je nazývá španělským výrazem „pituco“ s negativní kontací, neboť znamená snob. Označuje je za novodobé rytíře a mistry flirtu a svádění. Dále popisuje jejich dokonalý zevnějšek, uhlazené společenské chování a jednání se ženami. Poukazuje také na fakt, že machos jsou doslova posedlí svým vzhledem a tráví dlouhé hodiny v kosmetických salonech: „Аржентинският питуко е идеалния тип на жиголо: той владее в съвършенство всички танци, носи копринена риза и винаги изгладени панталони, косата му е изпъната и лакирана с брилянти, кожата на обущата му свети като емайл, а мекотелата му и подвижна фигура има нещо от предизвикателната грация на хомосексуалиста.“ (DA s. 91) Na argentinské ženy z vyšší společnosti Minkov pohlíží jako na ženy, které jsou zahleděny samy do sebe. Popisuje jejich chování v divadle, na koňských dostizích a způsob jakým tráví svůj volný čas: „...посещават институтите за разхубавяване или се разхождат с автомобил из Палермо, притиснали до сърцето си някое смешно кученце, бяло и къдраво като хризантема.“ (DA s. 95) Při popisu argentinského muže vyzdvihuje jejich galantní chování. Potvrzuje také, že Argentinci hodně a rádi hovoří. V Argentincích také objevuje jistý vrozený sklon k aristokratičnosti. Opět se to týká lidí výše postavených. Snaží se o napodobení anglického stylu. Každý, kdo ve společnosti něco znamená, by měl být členem nějakého klubu. Minkov popisuje např. luxusní vybavení žokejského klubu v Buenos Aires: „Салоните на жокей клуб в Буенос Айрес са послани със скъпи килими, драпирани са с тежки завеси, украсени са с картини от прочути испански художници...“ (DA s. 95–96) Argentina na počátku 20. století patřila k ekonomicky nejvyspělejším zemím světa. „Богатството и бедността са неща относителни! Може би бедните от Буенос са много побогати, отколкото бедните в България...“ (PJA s. 35). Stala se největším světovým pěstitelem kukuřice a lnu, byla na druhém místě v produkci ovčí vlny a třetím největším chovatelem skotu a koní. Převážná většina průmyslu byla soustředěna v Buenos Aires. Vnitrozemí se ovšem stále řadilo mezi nejzaostalejší části amerického kontinentu.38 I přes vysokou výkonnost argentinské ekonomiky existovala v zemi velice početná vrstva chudého obyvatelstva. To dokládá i rozdílná životní úroveň. V podstatě existovaly pouze dvě společenské vrstvy. Nejvíce zastoupena byla vrstva dělnická, vedle ní existovala méně početná zámožná vrstva statkářů a obchodníků, střední třída byla tvořena minimem lidí a prakticky neexistovala. Sociálně slabé obyvatelstvo žilo na jižních předměstích a částečně v centru města, který opustili zámožní lidé z důvodu častých epidemií a odstěhovali se na sever. Chudinské čtvrti jsou pověstné vysokou kriminalitou a špatnou nebo žádnou infrastrukturou. Celé dělnické rodiny živořily v tzv. conventillos (činžovní domy v centru) a ti úplně nejchudší žili na periferiích v tzv. chabolas (domy z kartonů). Šivačev žije v emigrantském středisku v Barracasu. Popisuje jižní předměstí, jimž protéká kanál Riachuelo. Šivačev tuto část Buenos Aires obrazně nazývá „предградието на бедните“ (PJA s. 35). Jelikož je zde soustředěna většina průmyslu působí tato čtvrť nehezkým dojmem: „Там всичкко е задимено и мръсно. Стените на къщите са черни и посърнали като лицата на техните обитатели. А водата на големия канал е тъмна и отровна. Толкова отровна, че рибите са избягали оттам. В тези предградия дърветата и цветята са поредки от фабричните комини и мачтите на корабите.“ (PJA s. 35) Při práci v továrně na zpracování masa se ocitá mezi lidmi, kteří dennodenně pracují v nepříznivých podmínkách, dokáže se proto vcítit do jejich radostí i starostí: „И затова бедните въпреки всичко обичат работата. Или поскоро те не я обичат, но я търпят като едно необходимo зло.“ (PJA s. 37) Šivačev líčí Buenos Aires především jako město plné protikladů. Na jedné straně stojí chudinské jižní periferie, na straně druhé mondénní bulváry Alvear, Belgrano, Palermo a Florens: „Там живеят толкова »крале« и »принцове« на вълната, на житото и месо. Там живеят толкова »феодали«, които владеят банки и огромни земи“. (PJA s. 38) Ve volných chvílích Šivačev tyto bohaté čtvrti rád navštěvuje. Vrací se sem znovu a znovu. Prochází se širokými ulicemi, které mu připomínají rozlehlé parky. Prohlíží si výstavné a krásné domy v různých architektonických stylech a představuje si, jak asi vypadají uvnitř: „Да толкова различни стилове. Понякога чудати и невъзможни. От чудните арабески на мавритански стил до тежките линии на скандинавската къща. От мраморните колони на древна Гърция до безфоремната маса на троглодитното жилище.“ (PJA s. 39) Bohatství milionářů se neodráží jen na honosných domech, ale také jejich hroby jsou přehlídkou drahých materiálů. Na hřbitově Cementano de la Recolata nejsou výjimkou velkolepé hrobky z mramoru zdobené zlatem, stříbrem a vzácným dřevem, které připomínají miniaturu města. I přes všechnu krásu, která okouzluje kolemjdoucí, necítí se zde Šivačev dobře: „И все пак аз предпочитам да съм беден скитник (разбира се, жив), отколкото умрял милионер.“ (PJA s. 39) 5.6. ZACHYCENÍ PŘÍRODY A PROSTORU FORMOVANÉHO LIDSKOU ČINNOSTÍ Jak Svetoslav Minkov, tak Boris Šivačev se ve svých cestopisech snaží čtenářům přiblížit místa, která se jim během pobytu v Jižní Americe podařilo navštívit, nebo měli alespoň možnost je pozorovat při plavbě lodí. Oba autoři se zmiňují o významných městech a přístavech Latinské Ameriky jako jsou např. Rio de Janeiro, Santos, São Paulo či Buenos Aires. Cesta zaoceánským parníkem jim umožnila pozorovat brazilské pobřeží v celé své kráse. Brazílie je největším a nejlidnatějším státem Jižní Ameriky. Většina země je pokryta stále zeleným tropickým deštným pralesem, uprostřed něhož se dnes nachází i nově vystavěné hlavní město Brasilia (koncem 50. let 20. stol.). Na základě kusých informací, které Šivačev načerpal ještě v Evropě, jsou jeho představy o Brazílii plné fantazie a očekávání. Tuto zemi si vysnil v nejjasnějších barvách. Vysnil si ji jako zemi snů a svobody: „Зелено, зелено и пак зелено. Вечно зелно. Тропически лесове, грамадни змии и жълта треска. Диаманти, кафе и каучук. Десет милиона квадратни километра. Амазонка, найпълноводната река. И Рио де Жанеиро, най хубавият град на земята. Четиридесет милиона жители от черни до матовобели. Бразилци и португалци. И в добавък – всички раси…“ (PJA s. 13) Brazílii považuje za nádhernou, vášnivou a temperamentní zemi, stejně tak její obyvatele, jejichž barvu kůže symbolicky přirovnává k maté. Dále Brazílii připodobňuje k tanci zvanému mačič: „Бразилия страната на »мачича«. На страстния »мачич«. На тоя чуден танц който приближава Далечния изток с Далечния запад. Който прави да изгарят телата и душите…“ (PJA s. 13) Popis tehdejšího hlavního města Brazílie, Ria de Janeira, je u každého z autorů odlišný. Šivačev měl možnost toto město zahlédnout pouze z paluby parníku, a snad právě proto se pro něj stalo synonymem dokonalosti. Rio de Janeiro mu připadá jako sen. Pohled, který se mu z paluby lodi naskýtá, jej nezklamal, ba dokonce předčil veškerá jeho očekávání. Je okouzlen tropickou vegetací a úhlednou architekturou tohoto velkolepého města. Budovy, které vystupují z horského masivu, přirovnává k zářícím krystalkům cukru. Šivačev se snaží čtenáři co nejbarvitěji přiblížit atmosféru panující na palubě parníku přibližujícího se k brazilským břehům. Pro většinu cestujících se silueta Ria de Janeira stává nezapomenutelným zážitkem na celý život: „Хоризонтът е запречен с висок планински бряг. Грамадни хълмове и чудни скалисти възвишения, покрити със зеленина. С ярка зеленина, която блести под лъчите на тропическото слънце. Която почти измъчва окото. Толкова жива и толкова силна е тази зеленина. Тя се спуща от върховете до самите морски вълни. Палми и лиани. Лиани и пални. Само туктаме из тази зеленина проблясват разноцветни петна. Това са стените и покривите на вилите. Наляво, край самите вълни, блести като златна лента едрият пясък на великолепен плаж…“ (PJA s. 14) „Минаваме покрай тия морски чудовища с развети знамена по мачтите. Всички пътници са на палубата с широко отворени очи. Те жадно поглъщат красотата на пейзажа.“ (PJA s. 15) Pro Šivačeva je však ze všeho nejkrásnější pohled na vzdalující se brazilskou metropoli v záři zapadajícího slunce. Sní o tomto městě, jelikož neměl možnost ho blíže poznat. Loučí se s Riem de Janeirem a současně se v něm mísí obavy společně s nejistotou z toho, co ho čeká v nadcházejících dnech: „Пoчти всички пътници са на борда. И все пак около мене е тихо. Може би защоо всички мечтаят с широко отворени очи. Отива си един блян... Мнозина от нас, от бедните пътници на третата класа, не ще го видят вече... Тъй тихо е около нас. Чува се плясъкът на вълните. И от време на време нежният вятър донася грохота на милиония град...“ Svetoslav Minkov vykresluje hlavní město Brazílie Rio de Janeiro jako nedostižný sen pro turisty z celého světa. Nejprve popisuje krajinu obklopující Rio, která na první pohled zaujme návštěvníka přibližujícího se po moři a poté se zaměřuje na samotné centrum města. Zmiňuje dvě jeho dominanty, srázné hory Pão de Acucar, čili Cukrovou homoli, a Corcovado, z níž shlíží na město socha Ježíše Vykupitele (Cristo Redentor) v nadživotní velikosti. Na třídě Rio Branko si všímá mrakodrapu, který je jediným v Riu, „...е изграден сякаш за реклама – да смае европееца още при влизането му в бразилската столица.“ Avšak jinak shledává Rio Branko obyčejným západoevropským bulvárem, v ničem se nelišícím od nákupních tříd evropských metropolí: „...Тук са магазините с парижка парфюмерия, бижутерите, международните туристически агенции и бюра за пътнически съобщения, тук са кината, банките, големите кафенета и ония малки дюкянчета, които продават евтини „спомени“ от Рио – брошки, пепелници и подноси, с лепени по тях криле от бразилски пеперуди.“ (DA s. 49) Jako zřetelný kontrast vůči samotné pevninské Brazílii zde vystupuje malý ostrůvek Fernando de Noronha39, který svým holým a chudým vzhledem v Šivačevovi vyvolává úzkost a vzbuzuje v něm nepříjemné myšlenky, které si nechce při cestě za „lepším životem“ připouštět: „...Пред нас е Фернандо Нороня. Един малък и почти гол остров. Виждат се туктам обработени парчета земя. Масивни постройки прилични крепост. И високите антени на една радиостанция... Островът е тъй безлюден. Прилича на мъртъв...“ Boris Šivačev a Svetoslav Minkov měli možnost krátce poznat také brazilská města Santos a São Paulo. Santos je největším přístavem v Brazílii a druhým největším přístavem Jižní Ameriky. Toto město v Šivačevovi nezanechalo hlubších dojmů. Popisuje jej jako malé a nezajímavé místo bez přírodních krás. Vzhledem k tomu, že se jedná o přístav, kde kotví zaoceánské parníky, je zde velký pohyb exotického zboží, kterému dominuje brazilská káva. Šivačev si při vyslovení jména Santos vybavuje zejména její pronikavou vůni: „Виждат се множество параходи. Повече от тях са товарни. Те са наредени на дълж по кейовете и товарят деноношно кафе...“ „...И затова от цялото пристанище лъха аромат на кафе. Кафе и само кафе...“ Na Minkova více zapůsobila krajina kolem Santos, kde liány, palmy a kapradí umocňují divokost a velkolepost brazilské přírody, jako by se zde zastavil čas. „Туктам самотно се издигат гигантски дървета, забили корен в земята сякаш преди хилядолетия.“ (DA s. 83). Santos vnímá jako slunečné město kávy a obchodů s fotoaparáty. Pravděpodobně zde byl okraden hotelovým personálem: „В Сантос има много магазини с фотографически апарати, много слънце, много хамали и туктам по някой крадец измежду прислугата в хотелите.“ (DA s. 84) São Paulo je největším městem Brazílie, avšak na počátku 20. století ho počtem obyvatelstva začalo převyšovalo Rio de Janeiro. Svetoslav Minkov se zmiňuje o obyvatelích obou měst a jejich vzájemné nevraživosti, plynoucí z toho, že Rio de Janeiro je významnější než São Paulo. Sãopaulští obyvatele Ria pohrdavě nazývají „carioca“, což v překladu znamená „dům bílých lidí“. Slovo pochází z jihoamerického indiánského jazyka Tupi-Guarani: „Паулистите са високомерни и самонадеяни, обичат книгите и се радват на висшите си учебни заведения, както се радват децата на картонените си къщици.“ (DA s. 79) O São Paulu se Šivačev zmiňuje pouze v několika větách, ačkoliv na rozdíl od Ria de Janeira, které spatřil pouze z paluby parníku, měl možnost ho krátce projet automobilem. Je fascinován především rychlým rozvojem tohoto města, který spočívá především v cukrovarnickém a bavlnářském průmyslu. São Paulo nazývá brazilským Manchesterem neustále měnícím svůj vzhled ovlivněný rychle rostoucími železobetonovými budovami: „Сао Пауло върви по стъпките на големите североамерикански градове. И поскоро отколкото се предполага той ще надмине много от същите тези градове...“ Loď, na které se plaví Boris Šivačev kotví u břehu Uruguaye. Z paluby parníku má možnost spatřit hlavní město Montevideo, rozkládající se na úpatí kopce ležícího u širokého ústí řeky La Plata. Šivačev označuje Uruguay za bohatou republiku vlny a konzerv, kde je však veškeré bohatství země koncentrováno pouze v hlavním městě Montevideu: „Монтевидео пази богатствата на тази страна. Ала той не само пази богатствата но ги показва и изнася пред чужденците.“ (PJA s. 22) Čtenáři se také snaží přiblížit zvláštní jev, který se mu naskýtá při pohledu na ústí řeky do oceánu, kdy lze pozorovat barevnou hru obou vod, mořské a říční. „Водите на океана и на Рио де ла Плата стоят възправени едни срещу други. Или поскоро едни до други, без да се смесват. Тъмнозелената, прозрачната вода на океана и сивата, мътната вода на Ла Плата.“ (PJA s. 22). Stejně jako v São Paulu i v Montevideu bylo Šivačevovi umožněno se krátce projet městem. Díky náhodnému setkání se svými krajany v námořnickém baru, mohl poznat krásy města a zapsat je tak pro budoucí čtenáře svých cestopisů. Na hlavní město Argentiny Buenos Aires nahlíží Boris Šivačev z jiného pohledu než Svetoslav Minkov, který se po něm pohybuje jako turista, zatímco Šivačev v něm několik měsíců žil a pracoval, tudíž se při popisu města zaměřuje spíše na jeho sociální dimenzi. Jak již bylo zmíněno výše, Minkov označuje Buenos Aires za ryze evropské město, které mu nemá co nového nabídnout, neboť samotné město má pramálo společného s exotikou brazilského Ria de Janeira. Buenos Aires nazývá „městem pomníků“, kde se lze na každém kroku setkat se sochami argentinských národních hrdinů, které mají připomínat doby minulé:
Ve své bakalářské diplomové práci jsem se snažila o přiblížení typických děl cestopisné prózy Svetoslava Minkova a Borise Šivačeva, která zachycují jejich jihoamerickou životní zkušenost. V českém, ale ani v bulharském prostředí se zatím tato problematika nedočkala širšího a uceleného zpracování. Cílem mé práce bylo nastínit Jižní Ameriku (zejména Argentinu a Brazílii) ze dvou úhlů pohledu. Nesnažila jsem se komplexní srovnání obou autorů, ale především jsem se pokusila nalézt, analyzovat a prezentovat jejich odlišné či naopak podobné pohledy na konkrétní problematiku. Prizma, kterým každý z dvojice autorů pozoruje svět kolem sebe a přetváří jej do podoby zachyceného světa literárního, se liší už samotnými důvody, jež oba spisovatele vedly za Atlantický oceán a s tím úzce spojenými možnostmi finančními a existenčními. Boris Šivačev, který odjížděl do Jižní Ameriky za prací a lepší budoucností se logicky více věnuje problematice emigrace, (ne)zaměstnanosti a rozdíly mezi společenskými vrstvami, zatímco Svetoslav Minkov, vystupující ve svém díle jako turista (i jeho skutečná cesta do Latinské Ameriky měla především poznávací charakter), se čtenáři snaží co nejlépe přiblížit všechna nová místa, věci a jevy. Cestopisné črty Borise Šivačeva Pismata ot Južna Amerika nám má co nejvíce nabídnout v otázkách týkajících se emigrantů bulharské, ale i jiných národnosti. Všechny propojuje usilovná touha po lepším živobytí, které se rozhodli hledat v daleké Jižní Americe. Prostřednictvím silně autobiografického vypravěče proto můžeme nahlédnout do jejich každodenního života vyplněného nelehkou a většinou podřadnou prací. Silný sociální podtext, akcentující nelehkou situaci nižších vrstev se u Šivačeva objevuje při popisu a charakteristice příslušníků všech národností, byť se nemůže zcela vyhnout zažitým stereotypům a emocionálním pohnutkám – s jistým patosem se setkáváme při zmínce o černoších pracujících v přístavech, mírné lze vysledovat v popise ruských emigrantů. Celé Šivačevovo dílo je v podstatě širokým záběrem života nižších sociálních vrstev a emigrantů v Argentině. Minkovův cestopis Drugata Amerika je cestopisem v pravém slova smyslu. Na rozdíl od Šivačeva, který se, jak již bylo řečeno, zabývá více samotným vnitřním životem argentinské společnosti, Minkov popisuje svou cestu do Jižní Ameriky pohledem pokud možno co nejobjektivnějším, zajímá se o krajové zvláštnosti, všímá si chování a vzhledu tamních obyvatel, popisuje významné památky, budovy či různé instituce. Oba autory spojuje celá řada témat, např. problematika prostituce a obchodu se ženami. U Šivačeva se však setkáváme s větším pochopením pro tíživou a bezvýchodnou situaci žen, kterým jejich tělo slouží především jako prostředek k základní obživě. Autor se s těmito lidmi dostává do přímého kontaktu a dokáže se do jejich problémů více vcítit a tudíž jim i porozumět. Je to opět dáno jeho nelehkými životními podmínkami. Oproti tomu Minkov se v první řadě zaobírá popisem čtvrti Manga, v níž se nachází nejvíce veřejných domů, a opět u něj můžeme vysledovat snahu po objektivitě. Čtenářům chce nabídnout nezkreslený pohled na život obyvatel této části argentinské metropole. Také další tematické okruhy, kterým se oba autoři věnují, by nám potvrdily, že ve srovnání s Minkovem Šivačev daleko více tíhne k subjektivnímu zachycení světa, což mu ovšem umožňuje výrazněji rozvinout svůj spisovatelský talent (kterého měl Minkov bezpochyby také víc než dost) a z hlediska estetického a čistě literárního tak dosáhnout vyšších a trvalejších hodnot. Nic to nemění na skutečnosti, že obě díla, která jsem si vybrala ve své práci k podrobnějšímu rozboru, jsou velmi působivá jak z hlediska uměleckého, tak populárně naučného (především etnografického a geografického), jejich popisy jihoamerických měst a přírody jsou realistické, působí velice plasticky a pro čtenáře jsou proto velmi snadno uchopitelné. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Excerpovaná literatura Minkov, Svetoslav. Drugata Amerika. Sofija: Chemus, 1946 Šivačev, Boris. Pismata ot Južna Amerika. Sofija: Bălgarski pisatel, 1958
CANEVA, Milena. Svetoslav Minkov. Sofija: Bălgarski pisatel, 1961 DOROVSKÝ, Ivan a kol. Slovník spisovatelů. Praha: Odeon, 1978 GJUROVA, Svetla. Văzroždenski pătepis. Sofija: Bălgarski pisatel, 1969 HRABÁK, Josef. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1977 CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002 IGOV, Svetozar. Istorija na bălgarskata literatura. Sofija: Adogar, 2002 JOSIFOV, Veselin. Pismata ot Južna Amerika. Sofija: Bălgarski pisatel, 1958 KARPATSKÝ, Dušan. Malý labyrint literatury. Praha: Albatros, 2001 KLÁTÍK, Zlatko. Vývin slovenského cestopisu. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akademie vied, 1968 KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998 KLISAROV, Georgi. Doosvoboždenski pătepisi. Sofija: Nauka i izkustvo, 1969 KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé I. díl, Praha: Orbis, 1961 KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé II díl. Praha: Orbis, 1961 MOCNÁ, Dagmar. Encyklopedie literárních žánrů. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2004 PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2006 POLO, Marco. Milion. Praha: Odeon, 1989 SESTRIMSKI, Ivan. Matvej Vălev izbrani proizvedenija. Sofija: Bălgarski pisatel, 1975 TICHÁ, Zdeňka. Jak staří Čechové poznávali svět. Praha: Vyšehrad, 1986 VASILEV, Dženju. Boris Šivačev. Veliko Tărnovo: Bălgarski pisatel, 1976 VRÁZ, Enrique Stanko. Napříč rovníkovou Amerikou. Praha: Panorama, 1984 ŽILKA, Tibor. Vademecum poetiky. Nitra, 2006 Internet ALEKSANDROV,I. Svetoslav Minkov [online]. 2008 [cit. 7. ledna 2010]. Dostupné z: http://www.libraryvt.com/pdf-zip/sv_minkov.pdf ALEKSANDROVA, M. Vrăzki na Bălgarija s Aržentina [online]. 2009 [cit. 22. září 2009]. Dostupné z: http://www.hispanoperiodistas.com/text.asp?pub_id=251 WIKIPEDIA, the free encyclopedia, Bulgarians in South America [online]. 2009 [cit. 7. října 2009]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Bulgarians_in_South_America РЕЗЮМЕ Тази бакалавърска работа се занимава с пътеписната проза на Светослав Минков и Борис Шивачев. И двамата писатели описват собствените си преживявания по време на странстванията си из Южна Америка. Целта на тази работа е да опише живота в Южна Америка от гледната точка на два съвсем различни писатели. За тази цел съм се опитала да намеря, анализирам и предам възгледите им по конкретен въпрос, както тези които са еднакви, така и тези, които ги отличават. Работата е разделена на две части – теоретична и практическа. В теоретичната част обяснявам думи като пътепис, репортаж, очерк. Също така накратко описва възникването на чешките и чуждестранните пътеписи както и първите пътеписци въобще. Пионерите в световня пътеписен жанр – Марко Поло и Жан де Бургон, създали своите произведения (Милион и Книги за Мандевиля) в 14 век. Една от главите в тази работа се занимава с възникването на чешките пътеписи. Първите от тях се появат в 15 век и са написани от писателите: оръженосец Ярослав и Вацлав Шашек от Бирков. Произведението на Ярослав е написано като дневник, но пътеписът на Вацлав Шашек от Бирков има по-добър литературен възглед. Следващата глава описва чешките пътници за Южна Америка, които в повечето случаи произхождат от редиците на мисионери или от хората по-добре ситуизирани (адвокати, лекари), но и синовете от богатите семейства, които заминават там за да търсят приключения. Поголямо внимание е посветено на Енрике Станко Враз, който след като навършил двадесет години заминал за Африка, а след това и за Южна Америка. От своите пътувания е докарал различни растения и животни, които после дарил на зоологически градини. Петър Богдан Бакшич, католически архиепископ и книжовник, е първият българин, който е записал своите странствания из България в 17век. Освен това е автор и на първата история на България. Развитието на българския пътепис е започнало в 19. век, когато се формирали частен бизнес, търговия, индустрия и занаят. Българският пътепис възниква под влиянето на ученическата литература. Към най-забележителните писатели на пътеписна тематика през този период принадлежат Софроний Врачански, Иван Богоров, Панайот Хитов, Любен Каравелов, Бачо Киро Петров, Христо Ботев, Захарий Стоянов и Алеко Константинов. С изключение на Записки за България и за Българите от Любен Каравелов, До Чикаго и назад от Алеко Константинов и Записки по българските въстания от Захари Стоянов, произведенията на останалите писатели нямат голяма художествена стойност. В началото на 20. век много българи посетили Южна Америка, след което описали вълнуващите си преживявания в интересни статии и книги. За един от първите авантюристи, може да се счита личността на Лазар Добрич – Смъртният сок. В периода между световните войни на тази тема творили Светослав Минков, Матвей Вълев и Борис Шивачев. Техните кратки биографии също намират място в една от главите на моята работа. Заключителна глава в теоретичната част предлага информация за миграциите на европейците до Южна Америка, трудностите, с които се срещат за да си намерят работа, както и със следващите поколения преселници, чиито интерес бил насочен другаде – към търговията. Втората практическа част на бакалавърската работа се занимава с разбора на произведения на Светослав Минков и Борис Шивачев. И двамата автори разглежат общи теми, които ги вълнуват. Интересно обаче беше да проследим гледните точки на всеки от тях. Съществените разлики в техните възгледи изхождат предимно от причините, които ги принудили да се отправят на път. Шивачев заминава за да си намери работа, за води по-добър живот и светло бъдеще, докато Светослав Минков заминава за Южна Америка като турист, който иска да търси нови предизвикателства, иска да обяви непознати градове, институти, паметници и преди всичко да се любува на южноамериканската култура и прекрасната природа. Oсвен красотата обаче силно го впечатляват и човешките страдания и беднота, които също намират място в неговите творби. Впечатленията и познанията от пътуванията си записва в пътеписната книга Другата Америка. В нея на читателите намират отлик на живота в екзотичните страни каквито са Аржентина и Бразилия. Борис Шивачев скита из Южна Америка като авантюрист, както сам се нарича. Завладян от мечтата за приключения и свобода, той иска да си намери работа и да изделя добри пари. Вместо това той установява, че не всичко е така както си го е представял и както изглежда на пръв поглед. В Америка има проблем да си намери работа, а когато той успява, работа е мърсна, изморителна и лошо платена. Цели четири години той скита из Аржентина, Буенос Айрес, Патагония, на север по бреговете на Парана, из пампасите. В България се завръща тежко болен. Книгата му Писмата от Южна Америка предава на читателите впечатления на автора не само от хората, с които се среща, но и от южноамериканския пейзаж. Шивачев може да разбере проблемите, грижите и страданията на проститутките и работниците във фабриките и петролейовите извори в Комодоро Ривадавия, тъй като той има същия проблем няма пари и гладува. Именно това е причината той да опише техните чувства и вълнения по-добре от Минков. От собствен опит той предава мисленето и делата на бедните хора, изкарващи пари за преживяването си по всевъзможен начин. Цялата творба на Шивачев преставлява всъщност един обширен кадър върху най-низките социални слоеве в Америка, към които се отнасят и емигрантите. От останалите теми, които разглеждат, макар и не така подробно, можем да кажем, че Шивачев има по-субективно мнение, което му помага да издигне на по-високо ниво своя талант. Въпреки това обаче творбите и на двамата автора оказват голямо влияние върху читателя, не само от художествена, но и от научна гледна точка и поради това са интересни, увлекателни и атрактивни и в днешно време. PŘÍLOHA č. 1 
fotografie Borise Šivačeva PŘÍLOHA č. 2 
fotografie Svetoslava Minkova 1 Petrů, Eduard. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2006, s. 84. 2 Hrabák, Josef. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 342. 3 Blíže viz Klátík, Zlatko. Vývin slovenského cestopisu. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akademie vied, 1968, s. 24–30; Mocná, Dagmar. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2004, s. 75. 4 Žilka, Tibor. Vademecum poetiky. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, 2006, s. 96. 5 Žilka, Tibor. Vademecum poetiky, op. cit., s. 311; Valček, Peter. Slovník literárnej teorie. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2006, s. 285; Petrů, E. Úvod do studia literární vědy, op. cit., s. 84. 6 Karpatský, Dušan. Malý labyrint literatury. Praha: Albatros, 2001, s. 101. 7 Kunský, Josef. Čeští cestovatelé. 1. díl. Praha: Orbis, 1961, s. 9. 8 Hrabák, Josef. Poetika, op. cit., s. 342. 9 Polo, Marco. Milion. Praha: Odeon, 1989, s. 226. 10 Tichá, Zdeňka. Jak staří Čechové poznávali svět. Praha: Vyšehrad, 1986, s. 11. 11 Viz blíže Kunský Josef. Čeští cestovatelé. 2. díl. Praha: Orbis, 1961, s. 229–238. 12 Tamtéž, s. 331. 13 Vráz, Enrique Stanko. Napříč rovníkovou Amerikou. Praha: Panorama, 1984, s. 5. 14 Blíže viz Kunský Josef, op. cit., s. 178–187. 15 Blíže viz Klisarov, Georgi. Doosvoboždenski pătepisi. Sofija: Nauka i izkustvo, 1969; Gjurova, Svetla. Văzroždenski pătepis. Sofija: Bălgarski pisatel, 1969. 16 Podrobněji viz Klisarov, Georgi. Doosvoboždenski pătepisi, op. cit., s. 23–32. 17 Viz Klisarov, Georgi. Doosvoboždenski pătepisi, op. cit., s. 41–51. 18 Srovnej Igov, Svetozar. Istorija na bălgarskata literatura. Sofija: Ciela, 2002, s. 390–403. 19 Aleksandrova, M. Vrăzki na Bălgarija s Aržentina [online]. 2009 [cit. 22. září 2009]. Dostupné z: 20Vasilev, Dženju. Boris Šivačev. Veliko Tărnovo: Bălgarski pisatel, 1976, s. 9, překlad můj. 21 Josifov, Veselin. Pismata ot Južna Amerika. Sofija: Bălgarski pisatel, 1958, s. 16. 22 Blíže viz Tamtéž, s. 18–25. 23 Josifov, Veselin. Pismata ot Južna Amerika, op. cit., s. 10, překlad můj. 24 Vasilev, Dženju. Boris Šivačev, op. cit., s. 44–47. 25 Podrobněji viz Dorovský, Ivan a kol. Slovník spisovatelů. Praha: Odeon, 1978, s. 314–316; Caneva, Milena. Svetoslav Minkov. Sofija: Bălgarski pisatel, 1961; Aleksandrov, I. Svetoslav Minkov [online]. 2008 [cit. 7. ledna 2010]. Dostupné z: 26 Sestrimski, Ivan. Matvej Vălev izbrani proizvedenija. Sofija: Bălgarski pisatel, 1975, s. 11, překlad můj. 27 Matvej Vălev, vlastním jménem Dimităr Vălev, užívá též pseudonym Matvej Bosjaka. 28 Argentinské území zaznamenalo různé migrační proudy: 1) hispánská kolonizace mezi 16. a 17. stoletím, převážně mužská, která se přizpůsobovala domorodcům v procesním křížení ras. Celé dnešní území bylo úspěšně kolonizováno Španěly. Oblast Chaco, Patagonie, území dnešní provincie Pampa a větší část dnešních provincií Buenos Aires, San Luis a Mendla udržovali pod vládou indiánské kmeny až do doby, kdy bylo území připojeno k Argentině, 2) nucená migrace – dovoz černých otroků z Afriky na nucené práce v amerických koloniích (mezi 17. a 19. stoletím), 3) přistěhovalectví z Evropy podporované argentinskou ústavou z roku 1853, kdy konstituce hovořila o jednoznačné státní podpoře zvyšování počtu evropských imigrantů, 4) městská imigrace v 19. století a první polovině 20. století ze sousedních zemí, hlavně evropská a v menší míře ze Středního Východu, 5) imigrace ze sousedních zemí, které více méně trvají po celé 19. a 20. století. (Zdroj: Chalupa, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002.) 29 Do roku 1915 přišlo do Brazílie celkem 1 360 000 Italů, v imigrační vlně totiž stále převažovaly románské národy. Většina 3 425 000 z celkového počtu 4 800 000 imigrantů, které Brazílie přijala od počátků imigrace až do roku 1930, hledala svou budoucnost v Brazílii po zrušení otroctví a vyhlášení republiky. Přibližně 190 000 Japonců zvaných původně na rýžová pole a 230 000 Němců vynikajících v řemeslech i zemědělství evropského typu vytvořilo menšiny nejméně adaptabilní z hlediska zvyků i jazyka. Podle odhadů žije v Brazílii 1 800–5 000 Bulharů, včetně Bulharů z Besarábie, bulharských Židů a Arménů. Usídlili se především v Riu de Janeiru, São Paulu, Porto Alegru a Belu Horizonte. (Zdroj: Klíma, Jan. Dějiny Brazílie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 265; Wikipedia, the free encyclopedia, Bulgarians in South America [online]. 2009 [cit. 7. října 2009]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Bulgarians_in_South_America) 30 Aleksandrova, M. Vărzki na Bălgarija s Aržentina [online]. 2009 [cit. 1. října 2009]. Dostupné z: 31 Chalupa, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile, op. cit., s. 168. 32 Tamtéž, s. 167. 33 Tamtéž, s. 167. 34 Tamtéž, s. 169. 35 Klíma, Jan. Dějiny Brazílie, op. cit., s. 236. 36 Chalupa, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile, op. cit., s. 144. 37 Tamtéž, s. 145. 38 Tamtéž, s. 167. 39 Fernando de Noronha je ostrov a zároveň název pro malé souostroví, které se nachází asi 350 km na severovýchod od brazilského pobřeží v Atlantském oceánu. Изтегляне 374.75 Kb. Сподели с приятели:
|