ČJ: -ka, -yně, -ice, -ová, -ovna, -ovka, -na, -ěnka

Tyto formanty jsou bezpochyby nejproduktivnější u obou jazyků. V češtině sufix -ka přechyluje mužská jména na -ec (cizinka, vlastenka), činitelská jména na -tel, -č (učitelka, skladatelka, prodavačka, řidička) a konatelská na -ář (lékařka, pekařka).

Bulharská přípona -ка přechyluje mužská podstatná jména na -ар (лекарка), -ач (готвачка), -тел (служителка), -ист (журналистка), -ант (аспирантка), -ент (асистентка), -ер/-иер (комбайнерка, портиерка), -ор, -ьор/-тор (инспекторка, бубльорка), -ак/-як (дебелачка, добрячка), -ик (историчка), -овик (плановичка), -ник (монтажничка), -ец (арменка), -ин (гражданка). (srov. Hubáček, 1996, s. 25, Hauser, 1986, s. 129, Стоянов, 1999, c. 218-220, Радева, 2007, c. 144-145) Jak je patrné, tak bulharský formant je rozšířenější.
Formanty -yně // -иня/-киня

V obou jazycích je formant podstatně méně produktivní než předešlé přípony -ka / -ка. Přípona -yně (mistryně, bohyně) je produktivnější ve variantě -kyně (poslankyně, předsedkyně, přítelkyně, plavkyně). Stejně tomu je i v bulharském jazyce, kdy formant -киня (плувкиня, боркиня, туркиня) se jeví jako užívanější než formant -иня (графиня, слугиня). (srov. Стoянов, 1999, c. 218, Hubáček, 1996, s. 25, Hauser, 1986, s. 129, PMČ, 2003, s. 121, Радева, 2007, c. 145)

Obě české přípony nejsou moc produktivní. Stejně tak i bulharský sufix -ица má pouze ohraničenou produktivnost. V obou jazycích formant -ice, -ица je jediný, který umožňuje přechylování u názvů zvířat (slonice, velbloudicе, слоница, вълчица), jinak se obyčejně váže na maskulina s příponou -ík/-ník (závodnice, poručnice). Bulharské -ица je ve slovech např.: кралица, кметица, красавица, храненица. České -ová se vyskytuje ve slovech jako správcová, švagrová, mistrová.

Poznámka: V češtině velkou část přechýlených jmen tvoří ženská příjmení a to nejčastěji právě příponou -ová, např.: Němcová, Vaňková, Skoumalová (Hubáček, 1996, s. 25). I v bulharském jazyce se vyskytuje sufix -ова v souvislosti s ženským příjmeňím. Další takovou hojně užívanou příponou je -ева.

(srov. Радева, 2007, c. 145, Стояов, 1999, c. 218, PMČ, 2003, s. 122, Hauser, 1986, s. 129)

Všechny tyto přípony se vyskytují u přechýlených názvů jen ojediněle, např. -ovna (královna), -ovka (židovka), -na (kněžna), -ěnka (hraběnka), -ойка (французойка - zastaralé). (srov. Hubáček, 1996, s. 26, Стоянов, 1999, c. 220)

Přehled formantů:

Českým sufixem -stvo / -ство se odvozují názvy této kategorie od zvířat, osob a ojediněle od názvů věcných, např.: učitelstvo, loďstvo, dělnictvo, včelstvo. Rozšířenou variantou -ovstvo se odvozuje od jednoslabičných slov (žákovstvo, Židovstvo).

V bulharštině se pomocí formantu -ство utvářejí kolektiva, které se oproti češtině vyznačují užším významem, označuje se jím pouze množství lidí, např.: учителство, славянство, студенство. Varianta -ество se objevuje ve slovech jako селячество, монашество, човечество.

Sufixem -ivo se odvozují slova jako výrazivo, hnojivo, topivo.

(srov. Радева, 2007, c. 146, Hauser, 1986, s. 133, Hubáček, 1996, s. 28, PMČ, 2003, s. 124)
Další formanty domácího původu -í, -oví, -ež, -ota // -a, -ак

Formanty -í, -oví se odvozují názvy od jmen neživotných substancí (rostlin a věcí): vrboví, jedloví, ostružiní, maliní, kvítí, listí, sloupoví, paroží.

České přípony -ež, -ota se řadí mezi neproduktivní. Tvarují slova jako: mládež, drůbež, pěchota. Některé výrazy jsou hovorového stylu, např. verbež, holota.

Naopak odvozeniny tvořené bulharským -a užíváme pouze a jen v hovorové řeči: даскаля, нивя, докторя.

Kolektiva na -ак se tvoří vždy od slovotvorného základu končící na souhlásku: трън→трънак, брез-а→брезак. Variantami -алак, -олак, -оляк jsou tvarovány např.: бресталак, треволак, прахоляк. (srov. Hauser, 1986, s. 134, Hubáček, 1996, s. 28, PMČ, 2003, s. 124, Радева, 2007, c. 145, 146)

Tato kategorie nezahrnuje ani v jednom jazyce velké množství slovotvorných typů. Při vzájemném srovnání formantů rozdíl nacházíme převážně ve významu odvozenin jako u přípon -stvo / -ctvo, jelikož českým formantem odvozujeme kromě množství lidí také množství předmětů a zvířat. Dále i v této kategorii se vyskytují nějaké přípony, které nemají odpovídající protějšek v opačném jazyce.

Česká kategorie názvy mláďat v sobě sdružuje názvy pro mláďata zvířat a méně často i pojmenování pro mladé a malé osoby.

Deminutiva, jinak také zdrobněliny, pojmenovávají předměty (v bulharském jazyce i mláďata zvířat a mladé osoby) menších rozměrů ve srovnání se slovem motivujícím, tedy nezdrobnělým. Existence slova nezdrobnělého je při tvoření deminutiv podmínkou, tedy mávátko není zdrobnělinou, jelikož neexistuje mávadlo ve stejném významu jako mávátko (Hubáček, 1996, s. 26).

(srov. Hauser, 1986, s. 130, 133, Hubáček, 1996, s. 26, PMČ, 2003, s. 125, Радева, 2007, c. 146-147)

Formanty:
ČJ (názvy mláďat): -e/-ě, -če

ČJ (názvy zdrobnělé): -ek, -ík, -ka, -ko

BJ: -ец, -ка, -ица, -чица, -ичка, -e, -це, -ице, -ле, -че
Formanty -ek, -ík // -ец

Český sufix -ek je v tvoření deminutiv 1. stupně mužského rodu nejproduktivnější: háček, kopeček, hříbek, domek, listek, plíšek. Pojí se jak se samohláskovými, tak se souhláskovými alternacemi. O něco méně produktivní příponou se v češtině jeví -ík (mužík, košík, nožík, vozík, hadřík). Pomocí rozšířených (složených) sufixů -eček, -íček se utváří zdrobněliny 2. stupně, např.: dům→domek→domeček, les→lesík→lesíček. Nejdou však tvořit vždy, např. sníh→snížek, ořech→oříšek.

V bulharštině nejpočetnější skupinu zdrobnělin mužského rodu tvoří jména s formantem -ец (градец, цветец, човечец, гласец).

(Стоянов, 1999, c. 229-230, Радева, 2007, c. 149, PMČ, 2003, s. 125-126, Hauser, 1986, s. 130-131)

V češtině se formantem -e/-ě a jeho variantou -če odvozují podstatná jména patřící do kategorie názvů mláďat. Převážnou většinu názvů této kategorie tvoří názvy zvířecích mláďat, např. house, lvíče, medvídě, kachně, ptáče. Názvy lidských mláďat jsou ojedinělé: batole, nemluvně, mrně.

Formantem -e se tvoří deminutiva od motivujícího slova v mužském a ženském rodě, avšak výsledné odvozené pojmenování je rodu středního: човече, юначе, сестриче. Tento sufix odvozuje i zdrobněliny - mláďata zvířat: орле, птиче. Stejně tak příponou -че se tvoří deminutivní podstatná jména zvířat (конче, еленче), ale dále také osob (учителче, братче) a předmětů (столче, мостче).

(srov. Стоянов, 1999, c. 230-231, 232, Hauser, 1986, s. 133)

Feminina se v češtině zdrobňují příponou -ka (skříňka, zahrádka, dcerka). I v tomto případě můžeme rozšířeným sufixem -ička/-ečka tvořit deminutiva 2. stupně (zahrádečka, zídečka, rybička, nožička).

Také v bulharštině formant -ка (чашка, дрешка, машинка), stejně jako formanty -ица (майчица, искрица, книжица), -ичка (водичка, ножичка, главичка), -чица (газчица, захарчица) zdrobňuje feminina. I v bulharštině přípona -ичка tvoří zdrobněliny 2. stupně.

(srov. Hauser, 1986, s. 131, PMČ, 2003, s. 126, 127, 128, Стоянов, 1999, c. 231-232, Радева, 2007, c. 147-148)

V češtině je zdrobňovací příponou neuter 1. stupně -ko (slůvko, očko, zrnko, ouško). Pro 2. stupeň jsou pak nejčastější varianty -ečko (zrnéčko, slunéčko), -íčko (zrníčko, sluníčko slovíčko). U středního rodu jsou většinou zdrobněliny jen 2. stupně a ty často tvoří paralelu - zrnéčko - zrníčko.

V bulharštině je nejvýznamnějším zdrobňovacím sufixem středního rodu -це, který se pojí pouze s podstatnými jmény končící na -o: селце, млекце, крилце, винце. Složenou variantou tohoto sufixu -енце se zdrobňují slova např.: семенце, знаменце, момченце, момиченце a názvy zvířecích mláďat пиленце, зайченце, козленце.

S malým množstvím jmen středního rodu se pojí přípona -ице (яйчице, млечице, слънчице) a přípona -ле, pro niž je motivujícím slovem podstatné jméno v mužském rodě, ovšem výsledná zdrobnělina je rodu středního (носле, братле, вратле).

(srov. Стоянов, 1999, c. 232-233, Hubáček, 1996, s. 27, Hauser, 1986, s. 132)

Přehled formantů:

Formant -isko je jediným českým sufixem středního rodu. Touto příponou se mohou odvozovat substantiva od všech rodů: babisko, chlapisko, ušisko, čertisko, dubisko. Bulharskou obdobou tohoto sufixu je přípona -ище, kterou se taktéž odvozuje od všech rodů a výsledkem je augmentativum středního rodu: женище, детище, мъжище, крачище, човечище.

(srov. Hubáček, 1996, s. 27-28, Hauser, 1986, s. 133, PMČ, 2003, s. 129, Радева, 2007, c. 150, Стоянов, 1999, c. 233)
Formanty -ák, -ouš, -oun, -our // -ага, -яга, -чага

Všechny tyto přípony tvoří augmentativa mužského rodu. Z českých sufixů je nejproduktivnější -ák (zeťák, vrabčák, chlapák, Rusák). Ojediněle se užívají i sufixy -ouš (dědouš), -oun (vrahoun), -our (Němčour). Bulharské přípony -ага, -яга, -чага se vyskytují například u těchto slov: мъжага, юначага, хайдутяга. (srov. Стоянов, 1999, c. 233, Радева, 2007, c. 150, Hubáček, 1996, s. 27, PMČ, 2003, s. 198)

Přípony -izna/-ajzna jsou představitelkami augmentativ ženského rodu: babizna, hlavizna, klapajzna, tlamajzna. Bulharština nedisponuje formantem, kterým by se odvozovaly augmentativa ženského rodu. (srov. PMČ, 2003, s. 129)

U formantů této kategorie není žádná shoda ve tvarech jednotlivých formantů, jako je tomu u většiny předešlých kategorií. Tato kategorie je také jediná, která nemá možnost v bulharštině tvořit augmentativa ženského rodu. Jiným dosti patrným rozdílem je to, že čeština disponuje větším množstvím sufixů pro tvoření augmentativ.

4. Závěr
V této bakalářské práci jsme se věnovali, jak už sám název napovídá, sufixačnímu odvozování podstatných jmen. Jelikož se jedná o práci komparační, pohybovali jsme se současně v oblasti tvoření slov bulharského i českého jazyka. Díky tomu, že jak bulharský, tak i český jazyk patří mezi jazyky slovanské, a tedy i geneticky příbuzné, pozorujeme v jejich slovotvorných systémech značnou shodu.

Práce je rozdělena do dvou hlavních celků.

V první části jsme se věnovali objasňování obecných pojmů týkajících se slovotvorby. Téměř ke všem uvedeným a zkoumaným pojmům vyskytujícím se v české slovotvorné terminologii jsme našli odpovídající ekvivalent i v bulharském jazyce. Výjimku tvoří pouze v češtině vyskytující se pojem fundace. Český jazyk totiž rozlišuje dva základní slovotvorné vztahy, a to vztah motivační a fundační. Bulharské gramatiky, se kterými jsme pracovali, zmiňují jako základní vztah mezi odvozujícím a odvozeným slovem pouze motivaci. V Bulharštině, na rozdíl od jiných jazyků, se v rámci struktury odvozeného slova často setkáváme s prvkem членна морфема, tedy se členem určitým.

Slovotvorné způsoby obou jazyků, si také vzájemně odpovídají. Jak v češtině, tak i v bulharštině se na tvoření nových podstatných jmen podílí převážně derivace, přičemž největší uplatnění má bezpochyby sufixace, tedy odvozování pomocí přípon. Dále pod derivační způsob odvozování shodně v obou jazycích patří prefixační a prefixačně-sufixační postupy. Kompoziční slovotvorný způsob se užívá na rozdíl od derivace řidčeji.

Systém klasifikace slovotvorných kategorií si u porovnávaných jazyků v zásadě odpovídá, avšak s určitými rozdíly se zde setkáváme. U obou jazyků shodně dochází během tvoření nových slov ke změnám mezi motivujícím a motivovaným slovem. Díky těmto změnám u odvozeného slova oba jazyky rozlišují tři typy vztahů mezi odvozujícím a odvozeným slovem - mutační, modifikační a transpoziční. Každá tato onomaziologická kategorie obsahuje slovotvorné kategorie. Uvnitř každé slovotvorné kategorie se nacházejí jednotlivé slovotvorné typy. Ty jsou považovány za základní jednotku slovotvorné klasifikace.

Pro české slovotvorné kategorie názvy činitelské, názvy konatelské, názvy prostředků, názvy výsledků děje, názvy nositelů vlastností, názvy míst, názvy dějové, názvy vlastností, názvy přechýlené, názvy hromadné, názvy zdrobnělé a názvy zveličelé nacházíme v bulharském jazyce odpovídající kategorie. V případě českých slovotvorných kategorií zahrnujích názvy obyvatelské a názvy mláďat zjišťujeme, že bulharský jazyk pro tato podstatná jména nevymezuje zvláštní kategorie. Bulharština na ně totiž nahlíží trošku jiným způsobem a díky tomu tato podstatná jména přiřazuje do jiných kategorií. Pod slovotvornou kategorii названия на носители на признак v bulharštině tedy patří české názvy obyvatelské a v kategorii деминутивни съществителни nacházíme podstatná jména pojmenovávající mláďata.

U slovotvorné kategorie českých a bulharských názvů činitelských docházíme k závěru, že kromě rozdílů v produktivnosti určitých slovotvorných typů mají bulharské formanty širší sémantiku. Česká a bulharská kategorie názvů konatelských si díky celkové velké podobnosti svých dílčích slovotvorných typů, které se vyskytují u obou jazyků, dosti odpovídá. Výraznější rozdíl zde však pozorujeme v souvislosti s absencí některých slovotvorných typů u opačného jazyka. V případě názvů prostředků a názvů výsledků děje se opět setkáváme s určitými shodami a s rozdíly podobného typu jako tomu bylo v předchozích kategoriích. U těchto kategorií jsme se ale setkali ojedinělou situací, a to se zařazením bulharského a českého formantu -ivo / -иво do jiných kategorií, ačkoliv si odvozeniny s tímto sufixem po všech stránkách zcela odpovídají. Je tomu tak proto, že obě jazykovědy nahlížejí na tyto odvozeniny trochu jinak. U následující porovnávané podkapitoly jsme se setkali s tím, že jedné bulharské slovotvorné kategorii odpovídají dvě české. Největší odlišnost při vzájemném srovnání slovotvorných typů v této pasáži je patrná u slovotvorných sufixů -ák / -aк, a sice u jejich rošířených variant -vka / -овкa. Bulharskou variantou tohoto sufixu se tvoří odvozeniny odbornějšího charakteru. V případě českých slovotvorných kategorií názvů míst a názvů dějových odhalujeme díky komparaci s jejich bulharskými protějšky to, že velké množství slovotvorných sufixů si u obou jazyků plně odpovídá. Naopak u kategorie názvy vlastností jsme porovnáním dospěli k výsledku, že dosti početná skupina formantů jednoho jazyka nemá odpovídající ekvivalent v jazyce opačném a navíc se zde objevuje i rozdíl v produktivitě (např. formanty -stvo / -ство) a také ve významu (např. přípony -ina / -ина). U názvů přechýlených by se na tomto místě mohlo upozornit na markantní rozdíl v počtu mužských jmen, od kterých je možné přechylovat u dominantních formantů této kategorie, tedy u přípon -ka / -ка. U kategorie podstatných jmen, která pojmenovávají substantiva hromadná, nepozorujeme ani v jednom jazyce velké množství sufixů. V následující částí práce opět zjišťujeme skutečnost, že jedna bulharská slovotvorná kategorie zahrnuje české kategorie dvě. I zde se setkáváme s rozdíly a shodami, které se vyskytují ve všech předchozích skupinách podstatných jmen. Specifikem této slovotvorné kategorie ovšem je, že na rozdíl od ostatních slovotvorných kategorií umožňuje díky některým svým sufixům tvoření stupňovacích řad podstatných jmen. Poslední zkoumanou skupinou podstatných jmen této práce jsou substantiva nesoucí příznak zveličenosti, zhrubění. Jedná se tedy o slovotvornou kategorii pro názvy augmentativní. K formantům této kategorie, jimiž se tvarují podstatná jména, poznamenáme, že se ani jeden formant jednoho jazyka tvarově neshoduje s formantem jazyka druhého. Navíc má čeština možnost odvozovat augmentativa ženského rodu pomocí přípon -izna/-ajzna.

Co se týče samotných gramatik, které se nám staly při psaní této diplomové práce oporou a zároveň cenným zdrojem informací, konstatujeme, že jsme se v nich také setkali s určitými odlišnostmi. O českých gramatikách můžeme říci, že nejpřehledněji má zpracovanou slovotvorbu publikace PMČ (2003) a Hauser (1986). V bulharských pramenech je tato oblast nejlépe zpracovaná v publikaci Радева (2007) a Радева (1991). Dále jsme se setkali, jak je již poznamenáno výše, s ne zcela shodnou kategorizací podstatných jmen při vzájemném porovnání gramatik obou jazyků. Ovšem odlišné kategorizování jsme objevili i pouze při srovnání český gramatik s českými a bulharských s bulharskými. Například česká gramatika Hauser (1986) nezmiňuje zvláštní slovotvornou kategorii pro názvy jednotlivin, jako tomu je u gramatiky Hubáček (1996), Rusínová (1993), PMČ (2003). Dále také české prameny Rusínová (1993) a Dokulil (1967) vydělují kategorii jména nositelů substančního vztahu, kterou dále dělí do subkategorií (jména podle význačné části, jména podle příslušnosti, jména podle původu a látky, jména osobní - obyvatelská a neobyvatelská a jména neosobní - názvy chovných zvířat, názvy odrůd rostlin, názvy nerostů a názvy zboží a výrobků). S dosti patrnými odlišnostmi jsme se setkali také při srovnání bulharských gramatik. Zatímco Радева (2007), ale i Радева (1991) rozlišuje slovotvorné kategorie na stejném principu jako tomu je u českých gramatik, Стоянов (1999) třídí podstatná jména podle toho, jedná li-se o podstatné jméno označující osoby, zvířata a rostliny, předmět, název činnosti atd. Tedy skupina podstatných jmen osob v této publikaci zahrnuje slovotvorné formanty jak jmen činitelských, tak jmen konatelských atd. Kategorizace podstatných jmen ve všech publikacích závisí velkou měrou na úhlu pohledu jednoho či druhého autora.

Работа е разделена на две главни части.

Първата част на работа се занимава с общи термини, които се отнасят до словообразуването. Почти към всичките названия, които съществуват в чешкото словообразуване, намерихме съответния еквивалент и в българския език. Изключение прави само в чешкия език понятието фундация (fundace). Чешкият език дефинира две основни връзки, които се отнасят към словообразуването, имаме предвид мотивация и фундация. Българските граматики, с които работихме, споменават като основна вързка между двете думи (мотивираща дума и мотивирана дума) само мотивацията. В българския език, за разлика от другите езици, в рамките на структура на производна дума, се срещнахме с израза членна морфема.

Словообразувателните начини в двата езика са идентични. Както в чешкия, така и в българския език се създават най-вече деривати на съществителни с помоща на деривационния начин суфиксация. Другите деривационни начини са префиксен и комбиниран префиксално-суфиксен начин. При образуването на съществителните имена композиционният словообразувателен начин за разлика от деривациятa се използва по-рядко.

Във втората част на работата се занимавахме cъс сравнението на словообразувателните системи и тяхната класификация. Системите на класификация на словообразувателните категории по принцип си приличат, но тук наблюдаваме известни разлики. По време на словообразувателния процес настъпват разлики между мотивиращата и мотивираната дума. Въз основа на тези разлики между производните думи двата езика различават три типа отношения между производящата с производната дума – мутация, модификация и транспозиция. Всяка ономасиологична категория сдържа словообразувателни категории, а в рамките на всяка категория се разграничават словообразувателни типове. Те са основните едници в словообразувателна класификация.

За чешките словообразувателни категории деятелни съществителни агентивни съществителни, названия на оръдия на дейстието, названия на обект и резултат на действието, названия на носители на признак, названия на места, названия на действие, названия на признаци, названия на лица жени, съществителни със събирателно значение, деминутивни съществителни и аугментативни съществителни намирaмe отговарящи категории и в българския език. Само в случая на категории названия на жители (názvy obyvatelské) и названия на малки същества (názvy mláďat) установяваме, че в българското езикознание тези съществителни не се разделят в отделни словообразувателни категории, а ги категоризира като названия на носители на признак и деминутивни същестествителни.

При чешките и българските деятелни имена намираме разлика в продуктивността на някои словообразувателни типове и освен това българските форманти имат по-широка семантика от чешките. Чешката и българска категория агентивни имена много си приличат благодарение на еднаквите словообразувателни типове в единия и другия език. В тази категория има някои форманти, за които другият език няма еквиваленти. В случая с названията на оръдие на действието и названията на обект и резултат от действието се срещаме със подобни разлики както при предишните категории. Тук наблюдаваме ситуацията, когато един и същ суфикс -ivo / -иво, който е напълно идентичен в двата езика, е въключен в друга категория. Това се дължи на различнaта гледна точка на чешката и българска граматика. В случая с чешките названия на места и названия на действието установяваме, че голяма част от суфиксите са идентични. Обратно при сравненията на формантите за названия на признак открихме, че многобройна група форманти в единия език няма еквивалент в другия език и осве това открихме различна продуктивност (напр. формантите -stvo / -ство). При категория названия на лица жени подчертахме разликата в множество на мъжките имена, от които е възможно да ce образува производни съществителни от друг род, с която се срещнахме във вързка с най-продуктивните и основни суфикси -ka / -ка. Категорията на съществителни със събирателно значение няма нито в един от езиците голямото количество наставките. В следващата част на работата отново виждаме, че една българска категория обхваща две чeшки категории. И на това място се срещаме с разликите и сходствате, харакерни и за останалите категории, но за разлика от предишните категории, деминутивните съществителни могат да образуват редици със степенуване на признака деминутивност. Последната изследвана категория обхваща аугментативни същестивтелни. В тази категория видяхме, че нито един словообразувателен формант в българския език няма отговарящ по форма еквивалент в чешкия език и обратно. Открихме още една интересна особеност – българският език за разлика от чешкия няма възможност да формира аугментатива за женски род.

Що се отнася до самите граматики, в тях също открихме разлики. Най-xубаво описва словообразуването чешката граматика PMČ (2003) и Hauser (1986) и българските граматики Радева (2007) и Радева (1991).

Различно разделение на словообразувателните категории се наблюдава и само в рамките на един език. Например чешката граматика Hauser (1986) не различава отделна словообразувателна категория названия на единици (názvy jednotlivin), като е в източниците Hubáček (1996), Rusínová (1993), PMČ (2003). По-нататък чешките граматики Rusínová (1993) и Dokulil (1967) отделят категория за имена на носители на субстантивно отношение (nositelé substančního vztahu), в рамките която отделят субкатегории (jména podle význačné části, jména podle příslušnosti, jména podle původu a látky, jména osobní – obyvatelská a neobyvatelská a jména neosobní – názvy chovných zvířat, názvy odrůd rostlin, názvy nerostů a názvy zboří a výrobků). С големи разлики се срещнахме също и при сравнението на българските граматики. Докато публикациите Радева (2007) и Радева (1991) различават словообразувателните категории на същия принцип както чешките граматики, Стоянов (1999) категоризира съществителните според това, дали говорим за съществителните означаващи лица, животни и растения, педмети, названия на действия и др. Следователно групата на съществителните имена за лица обхваща словообразувателните форманти за агентивни съществителни и за деятелни съществителни и т.н. Категоризацията на съществителните имена на всички публикации зависи в голяма степен от гледната точка на автора.

6. Bibliografie
Dokulil, M.: Tvoření slov v češtině 1 - teorie odvozování slov. Praha, 1962.

Daneš, Fr., Dokulil, M., Kuchař, J. a kol.: Tvoření slov v češtině 2 - odvozování podstatných jmen. Praha, 1967.

Šmilauer, V.: Novočeské tvoření slov. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1971.

Grepl, M. a kol.: Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství lidové noviny, Brno, 2003.

Hubáček, J.: Tvoření slov v češtině. Ostravská univerzita, Ostrava, 1996.

Rusínová, Z.: Tvoření slov v češtině. Brno, 1980.

Hauser, P.: Nauka o slovní zásobě. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1986.

Hauser, P.: Základní pojmy z nauky o slovní zásobě a tvoření slov. Brno, 2003.

Kufnerová, Z.: Stručná mluvnice bulharštiny. Praha, 1990.
Стоянов, С.: Граматика на българскя книжовен език. Велико Търново, 1999.

Бояджиев, Т., Куцаров, И., Пенчев, Й.: Съвременен български език. Петър Берон, София, 1999.

Пашов, П.: Българска граматика. Хермес, Пловдив, 1999.

Радева, В.: В света на думите - структура и значение на производните думи. София, 2007.

Радева, В.: Словообразуването в българския книжовен език. София, 1991.

Аврамова, Ц.: Словообразувателни тенденции при съществителните имена в българския и чешкия език в края на ХХ век. София, 2003.