Vznik Bulharského autokefálního exarchátu

V tomto roce došlo na Kypru k řeckému povstání proti Turkům. Rusko obrátilo své snahy na sblížení Bulharů s Řeky, čímž by je donutilo k vzájemné spolupráci v možném blížícím se konfliktu mezi Tureckem a Řeckem. I cařihradský patriarchát byl umírněnější ve své neústupnosti vůči bulharským požadavkům. Nový patriarcha Grigorij VI. dokonce přišel s návrhem zřízení autokefálního bulharského exarchátu.

Na prosinec 1868 byl svolán ekumenický koncil, na kterém bulharští představitelé oznámili, že už nadále nebudou respektovat cařihradského patriarchu jako nejvyššího představitele Bulharské pravoslavné církve. 28. února 1870 vydal sultán Abdülaziz I. ferman,²³ jenž povoloval mimo jiné založení bulharské exarchie, která zahrnovala téměř všechny bulharské eparchie.²⁴

Brzy po těchto událostech, kdy byla řešena otázka statutu církve a jejího vedení, došlo k několika sporům. Hlavním sporem bylo trvání mandátu exarchy. Jedna skupina prosazovala čtyřletý úřad, druhá doživotní, tento názor však nebyl vyslyšen. 14. května 1871 byl statut schválen. O rok později došlo k volbě nového ekzarchy, kterým se stal po odstoupení Ilariona Lovčanského tehdejší vidinský metropolita Antim. O rok později, dne 11. května ekzarcha Antim vykonal liturgii, při které prohlásil nezávislost Bulharské pravoslavné církve, na což cařihradský patriarcha zareagoval jeho sesazením.²⁵

V září 1872 došlo k prohlášení bulharské církve za schizmatickou z důvodu odmítnutí uznání ekzarchie cařihradským patriarchátem. Bulharská církev byla nazvána schizmatickou z důvodu jejího oddělení se od řecké církve. Antimovi I. se povedlo získat díky Velké portě některé metropolie v Makedonii (Skopje, Veles, Ochrid). Turecká vláda byla stále s děním nespokojená, kvůli čemuž došlo k internování bulharského ekzarchy. Na jehož místo nastoupil lovčanský metropolita Josif.

Po uzavření San Stefanského míru (19. února 1878) se stejně jako území Bulharska zmenšila i diecéze bulharské ekzarchie. V pozdější době však došlo k jejímu drobnému rozrůstání, bulharská církev dostala majetek v Cařihradě. Do roku 1912 tento rozvoj stagnoval. Řecké a srbské obyvatelstvo se postavilo proti ekzarchii a jejím částem v Makedonii a v oblasti Odrinu.

Na území Bulharska se stále nacházela místa, kde bylo u moci řecké duchovenstvo. To však bylo v rozporu s Tărnovskou ústavou z dubna 1879, podle které mohl být duchovní život řízen jen bulharským Svatým synodem. Ten však byl Stambolovou vládou dvakrát rozpuštěn (1888 a 1890).

V nově osvobozeném Bulharsku (1908) znovu ožily naděje na připojení církevních oblastí v rámci Osmanské říše. Po 2. balkánské válce (1913) byla však ekzarchie na základě mírové smlouvy z Bukureště připravena o mnoho eparchií, které připadly srbské, rumunské a řecké církvi.

Po smrti ekzarchy Josifa v roce 1913 se musela naléhavě řešit otázka, kdo bude jeho nástupcem. Vztahy mezi církví a státem nebyly v této době bez konfliktu. Hlavně v době vlády Alexandra Stambolijského.

V únoru 1921 se konal druhý církevně-národní sněm (църковно-народен събор), na kterém došlo k vytvoření nového statutu bulharské ekzarchie, jenž však v platnost vešel až po roce 1951. Dne 21. ledna 1945 byl na místo bulharského ekzarchy zvolen sofijský metropolita Stefan.²⁶

Až do roku 1945 byla Bulharská pravoslavná církev (BPC) schizmatickou církví, kterou byla prohlášena roku 1872. Schizma bylo zrušeno tehdejším cařihradským patriarchou Veniaminem. Tři bulharští archijerejové (tărnovský Sofronij, nevrokopský Boris a veličský episkop Andrej) spravující bulharské eparchie v Americe, Kanadě a Austrálii přijeli do Cařihradu a odsouhlasili zrušení schizmatu. Funkcí bulharského ekzarchy byl pověřen sofijský metropolita Stefan (zemřel v roce 1957).

Pod nátlakem komunistické vlády Bulharská pravoslavná církev přijímá nový statut. S přijetím statutu došlo na 4. církevním sněmu (църковно-народен събор) k znovuobnovení bulharského patriarchátu (10. května 1953), zrušeného v roce 1393. Díky tomu, že ekzarcha Stefan nebyl poplatný komunistické moci, byl v roce 1948 odvolán ze své funkce. Místo něho nastoupil do funkce plovdivský metropolita Kiril,²⁷ který společně s několika vyššími duchovními vyjádřil loajálnost k národní moci, tzn. bulharské vládě.²⁸

8.-10. května 1953 se konal církevně-národní sněm, na kterém byl bulharským patriarchou zvolen plovdivský metropolita Kiril, který do té doby zastával funkci bulharského ekzarchy. Na sněm byli pozváni zástupci všech místních pravoslavných církví, ale dorazili jen někteří patriarchové (zhruba jedna třetina pozvaných). Někteří patriarchové tento sněm neuznávali až do 22. července 1961, kdy výnosem číslo 552 (№ 552) ekumenický patriarchát uznal samostatnost Bulharské pravoslavné církve.

Hned druhý den po smrti patriarchy Kirila (8. března 1971) Ústřední výbor Bulharské komunistické strany (Централен Комитет на БКП) vyhotovil dokument adresovaný tehdejšímu řediteli Výboru pro církevní záležitosti Ljudomiru Kjučukovi, ve kterém navrhoval kandidaturu lovčanského metropolity. Dokument byl podepsán všemi členy politického byra Ústředního výboru, v čele s Todorem Živkovem.

Několik měsíců před potvrzením volby patriarchy se sešla Bulharská komunistická strana, na svém zasedání se rozhodla, že i ona bude podporovat navrženého lovčanského metropolitu. Protože tehdejší metropolita Maxim aktivně spolupracoval s komunistickou stranou, a proto měl i podporu některých poslanců, bylo mu umožněno například obnovení některých kostelů.

Dne 4. července 1971 se v Sofii konal církevně-národní sněm volící nového patriarchu (Църковно-народен патриаршески избирателен събор). Metropolita Maxim nebyl jediným kandidátem. Spolu s ním byli navrženi vračanský metropolita Pajsij a dorostolský a červenský metropolita Sofronij. Metropolita Maxim získal celkem 11 hlasů, vračanský metropolita 9 hlasů a dorostolský a červenský metropolita 8 hlasů. Díky tomuto výsledku se metropolita Maxim stal novým bulharským patriarchou a zároveň i sofijským metropolitou. Téhož dne se konala jeho slavnostní intronizace. Ne všichni účastníci sněmu s výsledkem volby souhlasili. Tři z metropolitů odsoudili tuto volbu (vračanský metropolita Pajsij, varnenský a preslavský metropolita Josif a nevrokopský metropolita Pimen). Už v této době (po zvolení patriarchy Maxima) se objevují zárodky budoucího rozkolu v Bulharské pravoslavné církvi, které ji dovedly až k vytvoření tzv. „alternativního synodu“.

Politická situace, ve které se Bulharsko nacházelo se samozřejmě neprojevila pouze v běžném životě, ale rovněž i v církvi. Výuka na školách byla zaměřena ateisticky, což vedlo k tomu, že mládež přestávala docházet do kostelů. To vedlo sekundárně i k uvolnění morálky mladých lidí. Duchovní si toho narozdíl od státu byli vědomi, ale režim jim neumožňoval stav zlepšit. Velkou oporou v této době byla víra pro ty, kteří se se změnami ve společnosti nechtěli smířit. Vymanit se z tohoto dohledu se podařilo až po roce 1990.

Po pádu vlády Todora Živkova vznikl na podzim roku 1990 Svaz demokratických sil³¹ (SDS), prezidentem Bulharska se stal bývalý disident Želju Želev.

Po změně vlády a nástupu demokratických proměn v Bulharsku (10. listopadu 1989) vychází najevo celá řada dosud utajovaných informací a pravoslavní věřící žádají odvolání patriarchy Maxima. Některé dokumenty, o kterých dosud věděli pouze vysocí funkcionáři, se dostaly na veřejnost, z nich vyplývalo, že patriarcha Maxim nebyl vybrán kanonicky a do funkce patriarchy byl zvolen s podporou komunistického režimu³²

Dle sdělení hlavního tajemníka nynějšího alternativního synodu tyto dokumenty obsahovaly informace, týkající se hlasování o novém patriarchovi. Podle těchto informací se lišil počet hlasujících, který byl zvýšen na 101. Lovčanský metropolita získal 98 hlasů, vračanský metropolita Pajsij jeden hlas a 2 hlasy nebyly ve prospěch žádného

z jmenovaných. Podle hlavního tajemníka tohoto synodu bylo vše až do této chvíle podle statutu BPC. Objevily se však zprávy, podle kterých hlasující dostali předem zalepené obálky, do kterých nemohli nahlédnout před volbou. Tyto hlasy měly být údajně psány jedním rukopisem. Právě tato manipulace s hlasy byla hlavní příčinou rozkolu, který vznikl z důvodu spolupráce patriarchy Maxima s komunistickým režimem.

Dne 28. března 1989 byl patriarchou Maximem a Svatým synodem odeslán dopis ministerstvu zahraničí a předsedovi Výboru pro církevní záležitosti (Комитет по въпросите на БПЦ), jehož cílem bylo znemožnění registrace Výboru, který založil Christofor Săbev, protože po jeho legalizaci by se mohl stát v této oblasti zájmů mluvčím Bulharské pravoslavné církve.

Jako ochrana proti snaze Christofora Săbeva o založení výboru vznikla v prosinci 1990 Komise pro záležitosti církví při ministerské radě (Дирекция по вероизповеданията към министерския Съвет). Vznikla na popud vládní strany SDS. Jejím cílem byla spolupráce státu a náboženských vyznání.

„1. Осъществява връзката между вероизповеданията и държавата. 2. Оказва съдействие на вероизповеданията пред централните и местни органи на властта. 3. Извършва регистрация на вероизповеданията и на техните централни ръководни органи.“³³

Prvním ředitelem tohoto nově vzniklého orgánu se stal Metodi Spasov.³⁴

Na základě nově vzniklé bulharské ústavy³⁵ z července roku 1991 bylo vydáno nařízení, které žádá, aby se všechny církve nacházející se na území Bulharska znovu zaregistrovaly. Pravoslavná církev byla označena za tradiční bulharské náboženství, ale další výhody nedostala.³⁶

Dle tehdejšího Zákona o svobodě vyznání se přistoupilo k registraci. Tehdejší vláda odmítla zaregistrovat synod patriarchy Maxima, z důvodu jeho sporného zvolení. Zaregistrován byl tedy nově vzniklý synod a patriarcha Maxim byl odvolán. Nový ředitel Komise pro záležitosti církví při ministerské radě Christo Matanov zrušil odvolání a zamítl registraci uskupení. Sofijský starosta Alexandăr Jančulev³⁷ naopak povolení k registraci novému Svatému synodu dal.³⁸

V roce 1991 se konal církevní sněm, na kterém byla znovu uznána legitimnost patriarchy Maxima. O rok později došlo k rozkolu v SDS, díky kterému se v březnu 1992 zjistily další informaci o nezákonné volbě patriarchy Maxima. Dále se zjistilo, že mnoho duchovních bylo spjato se státní bezpečností. Členové výboru Christofora Sǎbeva poukazovaly na styky patriarchy Maxima s komunistickým režimem a žádali jeho odstoupení. V této době se k moci v Bulharsku dostala první nekomunistická vláda strany SDS s předsedou vlády Filipem Dimitrovem.³⁹

Na jaře roku 1992 se uskutečnil faktický rozkol v Bulharské pravoslavné církvi, kdy se šest z třinácti bulharských metropolitů (nevrokopský Pimen, velikotǎrnovský Stefan, starozagorský Pankratij, rusenský Sofronij, vračanský Kalinik a slivenský Joanikij) rozhodlo vystoupit z kanonické církve, s prohlášením:

„Предвид опорочеността и нищожността на избора на патриарх Максим от 1971 г. трябва да се проведе нов избор на патриарх. С оглед на това и на основание чл. 17 от Устава на БПЦ следва да се избере наместник-председател на Св.Синод, който да поеме председателството на Св.Синод до избирането на патриарх.“⁴⁰

Na zasedání nově vzniklého synodu oznámili, že nechtějí spolupracovat s patriarchou Maximem a veřejně požadovali jeho sesazení. Opustili zasedání, čímž došlo k administrativnímu rozdělení, kterému se dle této části duchovních nesprávně říká „rozkol“.

Hodně demokraticky smýšlejících kněží, kteří nebyli spokojeni s událostmi okolo volby patriarchy Maxima, přešlo ke skupině archijerejů, kteří se oddělili od Svatého synodu. Tito duchovní dokonce vytvořili nový Svatý synod a začali vysvěcovat nové vladyky, nezatížené komunistickým režimem. Tento synod začal fakticky existovat už od května 1992.

Z důvodu odvolání patriarchy Maxima byl za zástupce předsedajícího nového Svatého synodu vybrán v květnu 1992 nevrokopský metropolita Pimen,⁴² byl však zvolen jen duchovními, kteří se od Svatého synodu oddělili. Bulharská vláda tento Svatý synod s metropolitou Pimenem v čele zaregistrovala. Protože však tato volba nebyla schválená původním synodem, který zvolil patriarchu Maxima, fungovali v této době vedle sebe oba patriarchové. Tato situace vedla k mnoha spekulacím o Svatém synodu a volbě patriarchy například proto, že 30. apoštolské pravidlo⁴³ říká: „Ако някой епископ си послужи със светските власти, за да получи епископска власт в Църквата, да бъде низвергнат и отлъчен, както и всички, които се съобщават с него.“⁴⁴

Dalšími důležitými osobnostmi nového Svatého synodu se stali starozagorský metropolita Pankratij a vračanský metropolita Kalinik, kteří byli u zrodu tohoto synodu. Alternativní patriarcha využíval všech práv kanonického patriarchy a zastupoval Bulharskou pravoslavnou církev.

Odveta za vznik synodu ze strany patriarchy Maxima, kterou očekávali odštěpení duchovní, se dostavila vzápětí. Nazval nový Svatý synod synodem nekanonickým a z důvodu potřeby řešit tyto vzniklé problémy začal hledat pomoc u ostatních místních pravoslavných církví.⁴⁵

Nově odštěpení duchovní převzali Synodální palác (Синодалната палата). Sofijská městská prokuratura (Софийска градска прокуратура) odmítla podat žalobu proti skupině duchovních za tento postup. Svatý synod patriarchy Maxima po celou dobu usiloval o změnění rozhodnutí Komise pro záležitosti církví, která patriarchu Maxima odvolala, avšak bez kladného výsledku. Pomoci stavu, ve kterém se Bulharská pravoslavná církev nacházela, se snažil i cařihradský patriarcha Bartoloměj, který spolu se svým doprovodem navštívil v lednu 1993 Sofii.⁴⁶

Na politické scéně došlo ke změně prezidenta, této funkce se 22. ledna 1997 ujímá Petăr Stojanov, kterému požehnal v jeho funkci patriarcha Pimen.

V březnu 1997 vláda SDS rozhodla o zrušení registrace alternativnímu synodu. Ve stejné době byl povýšen episkop Inokentij na Sofijského metropolitu. Jeho zvolením došlo k porušení statutu Bulharské pravoslavné církve, podle které má být sofijský metropolita zároveň bulharským patriarchou. 2.- 4. července tohoto roku se konal 4. církevně-národní sněm, na kterém byl vzniklý rozkol v BPC odsouzen. Účastnilo se ho mnoho duchovních z různých pravoslavných církví, přítomen byl i zástupce Pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku. Odštěpení duchovní byli vyzváni k návratu k Svatému synodu.⁴⁸
2. 3. Dvojvládí patriarchů Maxima a Pimena
Díky událostem těchto let vzniklo mnoho sporů, jejichž počátky se vyvinuly hlavně

z špatného vztahu církve a státu. Společnost zareagovala na události kladně tím, že se začala zajímat o současný stav pravoslavné církve, její dogmata⁴⁹ a historii.⁵⁰

Stále byly snahy o překonání tohoto neutěšeného stavu. V lednu 1998 se uskutečnila schůzka bulharského prezidenta a obou patriarchů. Prezident je vyzval, aby složili svou funkci a na místo patriarchy BPC byl zvolen nový kandidát.

K přímé konfrontaci oddělených duchovních s duchovními patriarchy Maxima došlo 20. června 1998, kdy byla svolána tzv. „Sjednocující kněžská konference“. Cílem konference bylo smíření obou proti sobě stojících uskupení. O dva dny později, 22. června, byla konference svolána znovu, účastnili se jí však jen členové odštěpené struktury, kteří na říjen téhož roku naplánovali celobulharský církevně-národní sněm. Dále bylo rozhodnuto jmenování dočasné rady, jejímž úkolem bude dohled nad průběhem a výsledky dialogu mezi duchovními. Podle duchovních patriarchy Maxima však svoláním tohoto sněmu došlo k porušení církevních předpisů, podle kterých může být církevně-národní sněm svolán jen kanonickým Svatým synodem.⁵¹

Tento sněm byl podle synodu patriarchy Pimena plně v rozporu se statutem BPC, protože synod patriarchy Maxima svolal tento sněm za účelem řešení problému rozkolu pomocí ostatních místních pravoslavných církví, což je dle tohoto synodu hrubé vměšování se do záležitostí BPC, která je samostatnou a autokefální církví.

Ještě před zahájením sněmu (29. září 1998) se uskutečnila osobní schůzka prezidenta Stojanova a cařihradského patriarchy. Předmětem jednání byla funkce patriarchy Maxima a jeho privilegia.

Patriarcha Maxim na sněmu pronesl referát o synodu patriarchy Pimena, zabýval se i otázkou své funkce a historií rozkolu vůbec. V referátu například pronesl: „Никой не може да ме накара да се откажа от партиаршеския престол, защото ми е даден свише, нека разколниците да се покаят.“⁵³ Dále řekl, že rozkol vznikl díky politické podpoře strany SDS (konkrétně díky podpoře ředitele Komise pro záležitosti církví Metodi Spasova a Christofora Sǎbeva). Na tento jeho výrok ostře zareagoval současný ředitel Komise pro záležitosti církví, který tvrdil, že jde o překroucení demokratické snahy té doby.

Cařihradský patriarcha Bartoloměj chtěl, aby se sněm vedl v duchu objektivity.

S odštěpenými duchovními jednal bez předsudků, jako s rovnocennými partnery.

Na tomto sněmu neměl povolení ke vstupu ani jeden ze sdělovacích prostředků a dalších nezávislých představitelů. Po třídenním zasedání byla přijata následující rozhodnutí, týkající se přijetí duchovních z nového synodu. Například: „Да се покаят владиците на ответната страна, на митрополите да се запазват същите титули, на новоръкоположените епископи се признават хиротониите и на всички свещеници и монаси офикиите (наградите) които са им дадени до този момент.“⁵⁴

Na internetových stránkách bulharské pravoslavné církve⁵⁵ je uvedeno, že patriarcha Pimen a další odštěpení duchovní (episkopové Genadij, Inokentij, Boris, Amvrosij, Avenir, Gavriil, Pavel, Konstantin, Evlogij, Teodosij, Jakov a Nikon) litovali svých činů a bylo jim umožněno vrátit se do kanonické BPC. Výsledkem sněmu bylo přijetí 12 duchovních vysvěcených alternativním synodem. Patriarcha Pimen se vrátil do kanonického Svatého synodu s hodností bývalý nevrokopský metropolita. Hlavní tajemník synodu patriarchy Inokentije však k této události v současnost říká: „За наше съжаление някои от владиците и свещениците се върщат, но дядо Пимен и останалите владици и свещеници с право не признават този събор и непризнават взетите на него решения.“⁵⁶

Ve prospěch synodu patriarchy Pimena bylo rozhodnuto:

„За да въведат свои митрополити в управлението на БПЦ, е ‚решено‛ да бъдат създадени нови десет епархии; за да контролират бюджета и реституцията на имотите на БПЦ са въведени нови административни и контролни институции и постове, поверени единствено на разколници - Висш административен стопански съвет (ВАСС) и върховен обвинител с право да сезира ВАСС и Върховния църковен съд.“⁵⁷

Na sněmu došlo k znovupotvrzení patriarchy Maxima v jeho funkci. Sněm rozhodl taktéž o očistění patriarchy Maxima a přijetí nového statutu BPC. Výsledky tohoto sněmu vyjadřují názor církve a jsou závazné pro všechny místní pravoslavné církve a pro všechny pravoslavné křesťany z celého světa.