Ústav slavistiky Frazémy a idiomy v české a bulharské publicistice



страница5/28
Дата06.05.2017
Размер1.11 Mb.
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   28

3.2. FRAZEOLOGIE A IDIOMATIKA

Frazeologie a idiomatika je dnes samostatná jazyková disciplína zabývající se studiem, případně i popisem svérázných jazykových jednotek různého typu a více úrovní, které dlouho vzdorovaly souvislému popisu. V běžném povědomí vystupují tyto jednotky, tj. frazém a idiom, nejčastěji jako sémanticky nerozložitelné (ČL, 1985, 166).

Frazeologie je část vědy o jazyce, která se zabývá frazeologickým systémem v jeho současném stavu a historickém vývoji. Frazeologie je tou oblastí nominace, v níž se fixuje pojmenování určité skutečnosti či charakteristiky pomocí vícekomponentové jednotky, a to nejen za účelem pouhé reference, nýbrž i s výrazným zaměřením na subjektivní hodnocení v podobě názoru, postoje a vstipu. Frazeologický význam se od jiných typů jazykového významu liší tím, že zde vystupují do popředí.
Frazeologie a idiomatika mají blízký vztah i k jiným vědám, zvl. společenským. Jako svérázný soubor pojmenovávacích jednotek zachycuje a mapuje, často s nepřekonatelnou výstižností, mnohé společenské jevy, vztahy, ale také události, zkušenosti a normy, kam sice odborná terminologie nedosahuje, které však přesto svou obecnou platností a závažností jazykové vyjádření potřebují (IFČ, 1982, 15). Významová vázanost a ustálenost frazeologických obratů má za následek i vázanost formální. Omezuje se a někdy úplně ztrácí možnost synonymních obměn, např. v obratu zahodit flintu do žita nělze změnit flintu na pušku, a to ani ve spisovném projevu (SSF, 1977, 321). Frazeologické obraty se ustalují za určitých situací. Formují se hlavně tam, kde volný výběr slov naráží na potíže a je poměrně nesnadný. Takové obtíže se cítí zvlášt silně tehdy, kdy pojmenovávací situace je vcelku běžná a kdy není pořeba vyvíjet úsilí k vytvoření zvláštních nově formulovaného výrazu, tedy tam, kde by nezbytné úsilí bylo nerentabilní a ohrožovalo by žádoucí pohotovostní vyjadřování.
Podle okolností vzniku lze rozlišovat tři základní typy frazeologických obratů:
a) frazeologické obraty intenzifikační neboli zesilující

b) frazeologické obraty verbalizační neboli slovesné

c) frazeologické obraty konkretizační neboli rčení
Na tomto místě bych výše uvedené skupiny rozvedla podrobněji.
a) frazeologické obraty intenzifikační neboli zesilující
Někdy je potřeba význam slova vybraného k pojmenování zesílit nebo zeslabit. Základní intenzifikační prostředky-intenzifikační jsou adjektiva a adverbia. V odborném a publicistickém stylu se, hlavně u abstrakt, hojně využívají k odstupňování míry významu rozměrových přídavných jmen a příslovcí, a to většinou vě značně zautomatizovaných spojení hluboké znalosti, široké možnosti využití (SSF, 1977, 323). Zesilování významu slova je postup velmi častý a ne vždy snadný, je tu situace velmi příznivá tomu, aby se mnohé intenzifikační obraty ustalovaly jako frazeologismy (Bečka, 1992, 79). Za takový obrat pokládáme takové spojení slov, v němž se u určitého slova ustálil určitý intenzifikční výraz, který je většinou obrazný.
Intenzifikační frazeologismy mají tyto formy:
a) slovní přirovnání (většinou nerozvité) krade jako straka,

b) větné přirovnání (sloveso zpravidla na konce) spal jako když ho do vody hodí,

c) intenzifikace přídavným jménem, příslovcem – mravenčí píle, slepě důvěřovat,

d) intenzifikace podstatným jménem po zuby ozborojený,

e) intenzifikace větou účinkovou lže, až se mu od úst práší.

Podobné rozlišení uvádí Bečka i ve své České stylistice, 1992.


Pravou oblastí intenzifikačních frazeologismů je lidová řeč. Pokud se objevují v uměleckém stylu, jsou namnoze původu lidového a využívá se jich především k charakteristice mluvené řeči, zvláštní formy se tu, jak se zdá nevytvořili. Ve slohu intelektuálním (v projevech odborných a publicistických) mají naprostou převahu spojení volná, nefrazeologická. Pokud se tu frazeologismy vyskytují - to je spíše ve stylu pulicistickém – mívají převážně formu přídavné jméno + podstatné jméno – např. frapantní podoba (SSF, 1977, 324).

b) frazeologické obraty verbalizační neboli slovesné
Slovesný nebo přesněji verbalizační frazeologický obrat je ustálené spojení podstatného jména se slovesem. Sloveso uvádí podstatné jméno do dějového vztahu. Užívá se často spojení se slovesy konkrétními, což znamená, že je třeba brát tato slovesa ve významu přeneseném, nejčastěji obrazném. Spojení slova se substantivem je tu poměrně volné, sloveso neztrácí plně svou významovou samostatnost, nýbrž podržuje si svůj dějový význam, ovšem zbavený konkrétní určitosti. Kvalita dějového vztahu se zachovává i ve frazeologismu, jeho pojetí je však nezbytně širší a je usměrněno substantivem, s nímž tvoří významový celek (SSF, 1977, 332).
Nejčastější dějové vztahy:
a) vyjádření abstraktního majetnictví: mít strach, mít přání, mít dojem

b) vyjádření abstraktního vztahu: být v rozpacích, výt v tísni, být toho názoru

c) dostat se do stavu označeného substantivem: nabýt jistoty, získat důvěru, dospět k názoru, dostat strach

d) dostat koho nebo co do stavu označeného subsantivem: uvést koho do rozpaků, dodávat komu odvahu, dohnat někoho k zoufalství

e) způsobovat stav vyjádřený substantivem, dělat to, co vyjadřuje substntivum: budit pozornost, vyvolávat zmatek, vyvíjet úsilí, prinášet radost, věnovat pozornost

f) slovy nebo jednáním dávat najevo, na vědomíto, co označuje substantivum: vyslovovat pochybnosti, projevit nedůvěru, podat důkaz

g) překonávat stav vyjádřený substantivem: překonávat překážky, rozptýlit obavy, řešit problém

h) činit co v souladu nebo v rozporu s tím, co vyjadřuje substantivum: zachovat klid, rušit klid, překročit zákon, obcházet zákon

ch) měnit stav vyjádřený substantivem, a to kvantitativně: zvyšovat teplotu, napětí, prohlubovat rozpory

i) nastává jev označený substantivem: zavládlo ticho, hrozí nebezpečí (SSF, 1977,,333) (Stejné rozlišení uvádí Bečka ve své Stylistice češtiny z roku 1992, 81).
Verbalizační frazeologismy mají vysokou frekvenci v odborných projevech společenskovědních a publicistických (Bečka, 1992, 81). Má-li podstatné jméno více významů nebo významových odstínů, může každý z nich vytvářet vlastní frazeologickou řadu (SSF, 1977, 368). Verbalizační frazeologismy jsou velmi důležitou složkou výrazového reperotáru zejména v projevech intelektuálních. Mají vysokou frekvenci jmenovitě v odborných projevech společenskovědních a v projevech publicistických (SSF, 1977, 333).
c) frazeologické obraty konkretizační neboli rčení
Tuto skupinu bych ráda rozšířila i o jiné konkretizační obraty, které můžeme shrnout pod pojem frazémy něvětné a větné.
Frazémy nevětné se zapojují do vět až v konkrétních kontextech a podle potřeby jsou v nich gramaticky formovány. Celková škála nevětných frazémů je velmi bohatá a není ostře ohraničena proti volným slovním spojením (k pomezním případům patří např. některá spojení sloves s abstraktními substantivy: získat motiv, mít motiv, ztratit motiv) (PMČ, 2003, 71).
Příruční mluvnice češtiny uvádí tyto typy nevětných frazémů:
- frazémy s funkcí slovesnou, obsahující sloveso: měnit barvu, dělat kličky, ukápnout jedu, praštit se přes kapsu, dopadnout bledě...

- frazémy s funkcí jména v nominativu, vzniklé kombinací adjektiva a substantiva: Jidášský groš, šedá eminence, růžové brýle...

- frazémy s funkcí jména v nominativu, vzniklé kombinací substantiv: hodina duchů, lev salónů, zkouška ohněm...

- frazémy s funkcí adverbiální, vzniklé v kombinaci substantiva a adjektiva, případně několika substantiv v jiných pádech než v nominativu: levou ruikou, živou mocí, s klidem Angličana, na dosah ruky...

  • frazémy s neatosématických komponentů: podle mého, pro nic za nic, jako takový, bodejť by ne/jo, s takovou...

Mezi frazémy nevětné se přiřazují také ustálená přirovnání. Přirovnání spolu s metaforou vzniká na základě podobnosti přímo vyslovené. Podobnost nejrozmanitějšího druhu je podkladem pro přirovnání: podobnost v tvaru, barvě, v duševní vlastnosti, v činnosti, účinku atd. Podobnost může být povšechná, ale častěji se týká jen některého dílčího znaku. Přirovnání je vždy jen přibližné, proto nemůže být prostředkem přesného výrazu. Některá přirovnání jsou názorná, mnohá jsou prostředkem intenzifikace výrazu a citové expresivnosti. Přirovnání a poskytuje mnohé výrazové možnosti, jež jiné pojmenovávací prostředky nemají (Bečka, 1992, 130). V této kapitole se Bečka dále podrobně věnuje problematice názornosti, intenzifikaci, expresivnosti a dalších vlastnostech přirovnání.

Po stránce sémantické je přirovnání idiom, který explicitně označuje podobnostní vztah mezi jménem dodávaným konkrétním kontextem a předem daným modelem. Jeho základní sémantickou strukturu můžeme zapsat jako /Kd/ - R – (Tk) – k - Kt a číst jako

/Kd/ = comparandum, tj. referent, „subjekt“ určovaný konkrétním textem, který je celým výrazem ozřejmován, např. /Karel/ je zarostlý jako Ezau;

R = relátor, tj. relační prvek (obv. sloveso) a zároveň obvykle i první vlastní komponent výrazu, dodává výrazu formálně povahu predikátu, např. /Karel/ je jako Ezau, /kluk/ poslouchá jako hodinky;

(Tk) = tertium comparationis, tj. znak, rys, vlastnost, způsob apod., který mají Kd a Kt společný, výběrové označení sledovaného podobnostního vztahu, které je vzjadřováno explicitně, např. /Karel/ je zarostlý jako Ezau, i implicitně, např. /Karel/ je Ø jako slepý, někdy splývá s R, např. /Karel/ řve jak lev;

k = komaprátor, tj. formální znak (obv. jak/o) signalizující obecně pdodobnostní vztah;

Kt = comparatum, tj, zobecnělý a obvykle známý model, prototyp, ke kterému je kontextem dané jméno (Kd) co do své podobnosti vytaženo a takto ozřejměno, např. hrnec je děravý jako cedník, /Karel/ byl červený jako by ho krví polil (IFČ, 1982, 145-146).


Frazémy větné mohou mít též podobu hotové věty, a to buď slovesné (ranní ptáče dál doskáče), nebo neslovesné (všude dobře, doma nejlíp), popřípadě též podobu souvětí (čiň čertu dobře, peklem se ti odmění). Do kontextu se zapojují jeko celek. Některé lingvistické koncepce zahrnují do problematiky frazeologie a idiomatiky také celou velkou oblast speciálních propozičních a polypropozičních (jedno větných a více větných) fixovaných útvarů, jako jsou rčení, přísloví, pořekadla, pranostiky, popř. i tzv. okřídlená slova a citáty v mateřském jazyce i citáty cizojazyčné (Čejka, 1992, 35). Čejka zde ale dále uvádí, že z hlediska lingvistického i obecněji sémiotického je „výhodnější zkoumat tyto útvary jako případy velmi obecně pojaté kategorie citátů a problematiku tzv. paremiologie vyčlenit jako samostatnou disciplínu“ (viz uvedeno výše). Mlacek k této otázce uvádí, že v nejnovějších pracích se v příslovích a pořekadlech určuje jejich frazeologický základ, frazeologické jádro, okolo kterého se seskupují i volnější kontextové složky. Pokud se tedy podle této koncepce připustí to, že každé přísloví a pořekadlo má jisté frazeologické jádro, potom se předmětem frazeologického výzkumu stávají i přísloví a pořekadla jako celek (Mlacek, 1984, 127).

Tradičně se mezi větnými frazémy vyčleňují:




  • a) pořekadla, tj. anonymní výroky vystihující irčitou situaci (I mistr tesař se utne);

  • b) pranostiky, tj. specifický druh popřekadel vyjadřující vztah mezi časovým obdobím roku a atmosférickými jevy, případně zemědělskými pracemi (Vánoce na blátě, Velikonoce na ledu);

  • c) přísloví, tj. anonymní výroky podávající mravní poučení poukazem na kolektivní zkušenost (S poctivostí nejdál dojdeš);

  • d) okřídlená slova (Nikdo není prorokem ve své vlasti – evangelium sv. Lukáše; Veni, vidi, vici – výrok vyřčený Caesarovi) (PMČ, 2003, 72).

Samostatným problémem jsou cizojazyčné frazeologické jednotky. Znalost a užívání staré frazeologie antického, nejčastěji latinského původu je zároveň součástí poznání kulturní historie. Některá z cizojazyčných spojení se překládají, jiná se reprodukují v původní podobě, jde o tzv. citátové frazeologismy (Čechová, 1986, 183).



Zde je třeba uvést, že nastává problém přesného vymezení pojmu pořekadlo, rčení a přísloví. S tímto problémem rozlišení jsem se sama setkala při psaní své diplomové práce v praktické části. Pokusila jsem se najít přesnou definice těchto dvou termínů u Zaorálka v jeho publikaci Lidová rčení a u Mlacka v jeho Slovenské frazeologii. Oba autoři ale uvádějí, že najít přesnou hranici mezi těmito dvěma termíny je prakticky nemožné. Odobně se vyjadřují i Habovšiková a Krošláková v publikaci Človek v zrkadle frazeológie: „hranica medzi prísloviami a porakdlami nie je dosť výrazná, preto niektorí badatelia navrhujů vydělit osobitý prechodný typ, tzv. príslovno-porekadlové jednotky“ (ČvZF, 1990, 10). Uvedu zde alespoň některá specifika této problematiky. Zaorálek ve své slovníkové publikaci Lidová rčení uvádí, že pod souhrnným názvem přísloví bývala a stále jsou vydávána jak přísloví, tak slovní vazby, pro které se potřeba přesnějšího vyjádřování časem vytvořila názvy jiné (pořekalo, rčení, úsloví, sousloví. Je to zřejmě proto, že základem převážné většiny přísloví i ostatních jmenovaných slovních spojení je obraz a těchto vazeb se používá pro zpestření slohu. Přesto ale, jak dále uvádí, je mezi příslovími a ostatními vyjmenovanými vazbami značný rozdíl původový, funkční a formální. Přísloví jsou podle Zaorálka „nesporně výtvorem lidové filosofie, lidové životní zkušenosti a moudrosti, kdežto ostatní obrazné slovní skupiny, jsou naopak zřejmě produktem lidové fantasie“ (Zaorálek, 1996, 5). Mlacek uvádí: „príslovia majú nielen obraznú platnosť, ale obsahujú aj istý poučný zámer, majú didaktizujúce poslanie. Porekadlá sú zasa obrazné výrazy bez tohto poučného zámeru“ (Mlacek, 1984, 127). Dalším znakem rozlišní přísloví od ostatních slovních spojení je i to, že přísloví tvoří vždy celou větu, které se užívá vždycky v dané, zvykem ustálené, neměnné podobě, kdežto rčení, úsloví atd. jsou pouhým stavebním materiálem: jsou schopna časování a užíváme jich podobně jako prostých slov při stavbě vět (viz uvedeno výše).
Problematice rozlišení termínu přísloví a pořekadlo se věnuje i Mlacek ve své publikaci (uvedeno výše). Zde jsou položeny dva problémy, které se této tematiky týkají. Na jedné straně je to otázka samotného začleňování nebo nezačleňování těchto útvarů do frazeologie, na druhé straně je to otázka rozlišení těchto dvou pojmenování. K této otázce přidává Mlacek několik náhledů, které jsou podrobněji rozvinuty v jeho publikaci. Zaorálek ve své předmluvě k sestavování výše uvedené publikace hovoří o tom, že „v praxi je v mnoha případech naprosto nemožné rozhodnout, zdali jde v daném případě o rčení, pořekadlo nebo úsloví (viz uvdeno výše).

1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   28


База данных защищена авторским правом ©obuch.info 2016
отнасят до администрацията

    Начална страница