definicí (spojovanou spíše se strukturním přístupem k významu) a explikací

Oba typy reflexe významu je třeba vidět jako komplementární: každý z nich má své místo a specifickou funkci (Vaňková et al. 2005: 82). Tradiční významová definice je přesná, uzavřená a intenzivní – zatímco tzv. kognitivní definice je extenzivní povahy, otevřená, neohraničená. Vyhovuje odlišným kritériím – ukazuje něco jiného, a jinak. Je především spíše explikací než definicí v přesném smyslu slova; měla by ukázat různé polohy významu, možné kontexty výskytu a z nich plynoucí konotace. Jádrem takové „definice-explikace“ by mělo být podle kognitivistů vymezení prototypu, resp. stereotypu – jehož vlastnosti se uplatňují jako konotace; od něj se pak rozbíhá všechno ostatní (Vaňková, 2003: 53).

Všechny různorodé jazykové jevy jsou provázány jeden s druhým a stejně i s celou kognicí, neboť všechny jsou motivovány stejnou silou: snažit se najít smysl našeho světa. Nalezení smyslu toho, co zažíváme, nezahrnuje jen porozumění, ale i schopnost toto porozumění vyjádřit. Ve skutečnosti tyto dvě oblasti jedna druhou formují: naše zkušenost má formující vliv na vyjádření, ale naše vyjadřovací prostředky mají také určitý vliv na to, jak vnímáme naše zkušenosti. Potřeba vyjadřovat význam mobilizuje jazykové prostředky, které jsou touto potřebou vedeny. Žádná z jednotek není sémanticky prázdná. Vše v jazyce, od suprasegmentálních a segmentálních vlastností fonologie, přes morfologii, syntax a pragmatiku diskurzu, sdílí úkol vyjadřovat význam (Janda, 2004: 13).

Kognitivní lingvistika vychází z premisy, že význam je tělesně ukotven. To znamená, že význam je ukotven ve sdílené lidské zkušenosti tělesného bytí (Janda, 2004: 16). Lidská těla nám dávají zkušenostní základ pro porozumění množství pojmů (v kognitivní lingvistice jsou často nazývány „představovými schématy“: nádoba (container), respektive schéma uvnitř-venku, dále schémata centrum a periferie, celek a části, cesta, cyklus aj. Johnson (1987) předkládá tato a několik dalších základních představových schémat a také diskutuje způsoby, jimiž jsou metaforicky rozšiřována do dalších domén v kognici, jazyce a umění). Jazyk se tak jeví základem lidské perspektivy světa. Je nutné si zároveň pamatovat, jak upozorňuje L. Janda, že veškerá zkušenost je filtrována vnímáním a že proto jazyk není popisem skutečného světa, ale spíše lidského vnímání reality.

Kognitivní lingvistika hledá motivace, jimiž jsou jazykové jevy řízeny, a při tom poznává, že někdy je více variant motivováno rovnocenně a výběr té, která uspěje, je dán konvencí, jež je pro určitý jazyk specifická a jež nemůže být předpověděna (Janda, 2004: 14). Přestože se motivace liší, na obecné úrovni tvoří konzistentní soustavu.

Stereotyp i prototyp jsou založeny na typických vlastnostech předmětu, které považujeme za reprezentativní. Stereotypy nám mohou pomoci hlavně ve formulování nejlepších, nejlépe odkrývajících definic, které nás přibližují k lidské konceptualizaci skutečnosti. Jedním z ukazatelů stereotypizace je opakovatelnost charakteristiky předmětu v různých výpovědích (Šlédrová, 2003: 68-69).

Filosofie jazyka vidí ve stereotypech kognitivní struktury umožňující subjektu strukturovat svět²⁹. Pokouší se však také odlišit hodnotící a poznávací strukturování světa, tedy stereotyp a pojem³⁰. Běžný jazykový úzus přidává negativní konotaci: stereotyp je názorem na nějakou věc. Tento názor se zakládá na výběrové registraci jejích vlastností, zpravidla negativně hodnocených. V tomto smyslu chápe běžně stereotyp také sociální psychologie, etnologie, lingvistika a jiné humanitní disciplíny pokoušející se uchopit konkrétní materiál (Nekula, 1996: 87).

Mezi stereotypy patří například i stereotypy vnímání jiných národů a etnik. Tyto stereotypy si například děti osvojují přibližně už od šesti let, stereotypy se u nich vyhraňují a sílí až do deseti let.³¹ Jedním z důvodů je také skutečnost, že se zapisují do jazyka, přesněji, že se stávají součástí slovníku, což posiluje jejich odolnost, mají schopnost se tradovat.

Přestože se stávají součástí kognitivní struktury, nelze říci, že by byly neměnné a neodstranitelné (Nekula, 1996: 87). Stereotypy se utvářejí v komunikaci a v komunikaci se také artikulují, a to různými způsoby. Nejedná se o útvar definitivní, mění se (může se měnit) v čase z hlediska individua i společnosti.³²

3. Přínos psycholingvistiky do kognitivního bádání
Lidský vztah ke světu je založen na rozumění; to má podle Gadamera³³ řečový charakter, to znamená, že je dáno primárně jazykem a v jazyce. Prostřednictvím jazyka od dětství postupně vrůstáme do společenství svých blízkých. Zkoumání jazyka, který je na rozdíl od dějů probíhajících v mysli dobře uchopitelný, nás jazyková vyjádření vedou k tomu, co se děje v mysli (a možná tak zprostředkovaně i v mozku a centrální nervové soustavě, jak o tom bádá neurolingvistika), co je pro naše kognitivní procesy typické.

Naše v prostoru ukotvená tělesnost (a od ní se odvíjející lidská perspektiva a na ni vázaná představová schémata), dále schopnost chápat to, co není smyslově dáno a vnímatelné prostřednictvím tělesných dispozic, metaforicky – a také schopnost kategorizovat, tvořit si pojmový systém na základě prototypů – stereotypů, dává našemu chápání světa základní, hlubinnou strukturu. Ta se zdá být celému lidskému druhu společná. Povaha jednotlivostí je pak určována celkem, skutečné významy slov můžeme konstituovat jen se znalostí příslušného jazyka (a kontextu jím reprezentované kultury). Na náš mateřský jazyk a kulturu je vázán i náš citový život a mluvní akty a s nimi např. také spojená etiketa.

Užívání jazyka je dlouhodobě společným předmětem zkoumání lingvistiky, psychologie i některých dalších oborů. Kognitivní věda se zabývá, jak jsme již naznačili výše, zhruba řečeno, povahou lidské mysli; na základě poznatků z psychologie, lingvistiky, psycholingvistiky, antropologie, filozofie a vědy o počítačích formuluje vlastní teorie, které jsou zpětně inspirací pro uvedené obory (Nebeská, 1992: 84).

Produkce a recepce řeči byla tradičně předmětem zájmu psychologie, resp. té její dílčí disciplíny, která se nazývala psychologií jazyka; předpoklad řeči - přirozený jazyk byl výhradním předmětem zkoumání lingvistiky. Psychologie se soustředila především na zkoumání lidské mysli (paměti a myšlení). Pro lingvistiku bylo důležité studium jazykového systému. V určitém období vývoje se lingvistika záměrně oddělovala od psychologie, vytvářela izolovaný prostor, aby zřetelně vymezila předmět svého oboru, stanovila vlastní cíle a vypracovala vlastní metody. Především z iniciativy psychologů došlo na počátku 50. let v USA k opětnému sblížení psychologie a lingvistiky, které vyústilo institucionálním vymezením psycholingvistiky jako samostatného vědního oboru.³⁴

Obecnými otázkami užívání jazyka se zřetelem k myšlení se tradičně zabývala i filozofie. Mezi filosofy, kteří se takovými otázkami zabývaly zaujímá přední místo W. v. Humboldt.³⁵ Významným faktorem byl taktéž vznik vědy o obecných aspektech komunikace - teorie informace. Teorie informace zasáhla velké množství oborů, především ty, s nimiž měla nějaké styčné body. Její formování a rychlý rozvoj, řečeno s I. Nebeskou, urychlil mimo jiné konstituování psycholingvistiky, která byla dokonce explicitně vymezena jako disciplína na pomezí psychologie, lingvistiky a teorie informace. Na vzniku psycholingvistiky se podílela kromě behavioristické teorie učení a teorie informace i strukturní lingvistika, která chápala jazyk jako systém vzájemně propojených vztahů.

Dominující psychologickou teorií, která ovlivnila zejména v USA i další obory (např. sociologii, pedagogiku a do jisté míry i lingvistiku), byl ve 30. – 50. letech behaviorismus (Nebeská, 1992: 13). V behaviorismu bylo chování chápané jako empiricky pozorovatelné, aktivita organismu byla reakcí na stimuly, které přicházely zvnějšku. Užívání jazyka chápal behaviorismus pouze jako výsledek procesu učení. Vrozeným předpokladům užívání jazyka nepřikládal adekvátní důležitost. Proti tomuto přístupu k jazyku se stavěla generativní teorie Chomského³⁶. Zásadní důležitost přikládal právě vrozeným předpokladům užívání, jazyk chápal jako mentální jev (Nebeská, 1992: 15).

Kognitivní psycholingvistika vychází z předpokladu, že v průběhu svého vývoje si jedinec vytváří prostřednictvím řečových i neřečových zkušeností i vlastní kognitivní aktivity ve své mysli určitou mentální strukturu, která mu umožňuje orientaci v obklopujícím ho prostředí. Jazyk je na jedné straně výsledkem komunikačních zkušeností a osvojovaných znalostí, na druhé straně prostředkem, pomocí něhož jedinec získává znalosti zkušenosti další a sdílí je s ostatními (Nebeská, 1992: 23). Současná psycholingvistika se zabývá povahou, fungováním a organizací mentálních struktur. Dnes jde o to, modelovat procesy řečové činnosti v jejich mnohotvárnosti, na níž se podílejí činitelé situační a mentální ve vzájemné podmíněnosti (Nebeská, 1992: 30). Její paradigma je koncepcí otevřenou, proto se zpravidla chápe šíře, tj. se zřetelem k jejím vazbám na další obory; specifickou psycholingvistickou problematikou je osvojování jazyka dítětem.

Základem mezilidské komunikace je rozsáhlá, vnitřně složitě organizovaná soustava znalostí, informací, údajů různého druhu uložená v mysli člověka. Tato soustava je vlastně výsledkem veškeré předchozí komunikační zkušenosti jedince a současně oporou pro všechnu jeho komunikaci budoucí. V odborné literatuře je tato soustava nejednotně chápána a nejednotná je i její terminologie; mluví se o kompetenci (jazykové kompetenci, komunikační kompetenci), mentální struktuře/strukturách, předpokladových strukturách, předpokladové bázi, tezauru, často pouze o znalostech.³⁷

Mentální funkce jazyka, tedy i mentální předpoklady řečové činnosti jsou předmětem zkoumání kognitivní psycholingvistiky. Behavioristicky orientovaná psychologie propracovala metodu asociačního experimentu. Prozkoumala tak některé vztahy mezi slovními významy. Zaznamenávaly se především pravidelnosti mezi některými dvojicemi slov, např. mezi opozity (velký-malý, černý-bílý), mezi slovy ve vztahu subordinačním (ovoce-jablko, strom-lípa) apod. Formující se kognitivní psycholingvistika si byla hodnoty nashromážděných poznatků dobře vědoma, nová orientace však přinesla obrat do interpretace výsledků získaných pomocí asociačních metod. Přestalo se zjišťovat, proč dvě slova, např. velký a malý, mají tendenci být spolu v asociačním vztahu, ale pozornost badatelů se zaměřila k tomu, že vzájemný vztah těchto dvou slov a mnohých dalších k nim vztažených implikuje určitou strukturu (Nebeská, 1992: 72). Tento přístup se stal základem asociačního přístupu k organizaci mentálního slovníku.

Klasickou představou o mentálním slovníku se tak stala představa (sémantické) sítě, v níž je dán význam každého slova vztahem k významům slov okolních (Nebeská, 1992: 73). O jeho uspořádání, zmapování pojednávají patřičné studie, hypotézy.³⁸

Cílem zkoumání mentálního slovníku bylo odpovědět na několik základních otázek:

- Jak (v jaké formě) jsou slova v mysli člověka uložena?

- Jak jsou uspořádána?

- Jaká je podstat mechanismu, který člověku umožňuje rychle vyhledat vždy právě ta slova, která v dané komunikační situaci potřebuje?

K nim přistupují otázky z vývojové psycholingvistiky:

- Jak se mentální slovník vytváří?

- Funguje mechanismus ukládání a vyhledávání slov stejně u dospělých jako u dětí?

Metodou, která nám pomáhá správným odpovědím se alespoň přiblížit, je (podobně jako v jiných vědních oblastech) modelování, tj. vytváření soustavy hypotéz o elementech a organizaci mentálního slovníku a jejich experimentální ověřování (Nebeská, 1992: 75).

3. 1. Struktura kognitivních kategorií
Naše kognitivita je těsně provázaná s jazykem. Odvíjí se od zkušenosti subjektivně prožívaného těla; ve strukturaci světa v naší mysli (v jazyce) má zásadní úlohu metafora; základem uspořádání našeho pojmového systému je kategorizace (ČDS, 11, 2003, č 1–2: 5). Základem našeho konceptuálního systému je kategorizace; ovšem Aristotelskou představu kategorií jako přesně ohraničených souborů – jakýchsi „nádob“, do nichž některé exempláře prostě „patří“ a jiné nikoli, kognitivní lingvistika opustila. Jedna oblast (kategorie) plynule přechází v druhou.

Kognitivisté často polemizují s tzv. aristotelským pojetím kategorií; Lakoff uvádí, že Aristotelova koncepce kategorie vychází ze schématu „ nádoba“ (container). Jde o uzavřenou třídu jsoucen popsatelných na základě pevně daných vlastností, a to tak, že lze vést ostrou hranici mezi těmi elementy, které jsou, a těmi, které nejsou členy dané třídy (Vaňková et al. 2005: 72-73). Některé exempláře do nádoby patří, a jiné nikoli. Proti tomuto náhledu na povahu kategorií klade kognitivní lingvistika pojetí založené na konceptuálním schématu „centrum-periferie“ a na prototypu.

Patrně nejznámějším přístupem k organizaci lidské mysli se v rámci kognitivní vědy stala v posledních letech teorie prototypů.³⁹
„Podle této teorie je mysl uspořádána do kognitivních kategorií (např. ptáci, zvířata, barvy, ovoce, nábytek, nářadí), přičemž některé členy jsou vždy chápány jako nejvhodnější reprezentanti („nejlepší příklady“) dané kategorie. Např. jablko lépe reprezentuje kategorii ovoce než višně, šaty jsou vhodnějším příkladem oblečení než ponožky. Teorie prototypů byla experimentálně ověřována na různých vzorcích populace a výsledky byly překvapivě blízké. Soudí se, že člověk nevědomě porovnává ostatní exempláře dané kategorie s prototypy, protože prototypy mají maximum rysů, které jsou pro danou kategorii příznačné (prototypový efekt). Některé kategorie jsou zřetelně vymezené, s ostrými předěly (např. ptáci), jiné mají hranice nezřetelné, příslušnost jednotlivých členů k nim je různých stupňů (např. červená barva).“ (Nebeská, 1992: 84)
Naše percepční a kognitivní schopnosti jsou předpokladem ke kategorizaci. Jsme schopni zobecnění, analogického myšlení, analýzy i syntézy, umíme redukovat různost věcí, též re-kategorizovat, navíc je nám vlastní imaginativní myšlení (metafora, metonymie apod.). Tím, že něco označíme jako strom, jako vztek, jako emoci, jako zelené, jako ženu, jako adjektivum apod., vlastně označované vložíme do příslušně označené nádoby – „škatulky“ (splňujeme tak nároky kladené na exemplář, který je možno do této kategorie zařadit). Ne vždy je to ovšem tak jednoduché. Někdy se budeme zdráhat vložit exemplář do imaginativní škatulky, jindy se naopak nebudeme moci jednoznačně rozhodnout, že bude mimo ni.

Lakoff a další kognitivisté vycházejí z teorie americké psycholožky Eleonor Roschové, která už v 70. letech nabídla na povahu kategorií jiný pohled. Nejsou to podle ní „nádoby“, do kterých některé exempláře na základě přesně definovaných kritérií prostě buď patří, anebo se nacházejí mimo ně.

Prototyp jakékoli kategorie je prvkem se zvláštní vahou. Tato zvláštní váha není něčím, coby bylo možné matematicky definovat (např. jako rys sdílený většinou členů kategorie nebo v termínech modelu jádro + pravidla). Místo toho ji lze připsat tomu, jak lidské bytosti se členy kategorie interagují, což je přesně to, co bychom měli očekávat, předpokládáme-li, že význam je ukotven v lidské tělesné zkušenosti (Janda, 2004: 21). Potřeba kategorizovat je velmi silná a zdá se, že pro lidské bytosti je pro zpracování a uložení informací, zacházení s nimi a pro přístup k nim nezbytné organizovat informace do kategorií, což umožňuje lidem nalézt smysl i v rozostřených nebo vybledlých fotografiích či „vidět“ různé předměty ve tvarech mraků či inkoustových kaněk. Podřazená, základní a nadřazená úroveň nejsou pouhé soustředné množiny; vztahy mezi nimi jsou komplexní a sledují strukturu centrum – periférie. Radiální kategorie všech typů (organizující lexikální význam, gramatický význam a smíšené typy) jsou konstitutivní pro mentální prostory (mental spaces), které strukturují i myšlení, i užívání jazyka (Landa, 2004:22).⁴⁰

Naše reflexe reality, uložená v jazyce promítnutá do specifického způsobu kategorizace, není určena jen tím, jak jsme zkonstruováni „interně“. Vedle tělesného je důležitý rozměr sociální – jazyk je těsně spjat se svým společenstvím, s jeho historií a kulturou, s výchovou, s komunikací. V neposlední řadě si člověk navíc také klade otázky, problematizuje – a reflektuje sebe sama, včetně svého způsobu reflexe. Právě otázky související s kategorizací a kategoriemi jsou živé již po staletí , jak se ukazuje v průběhu dějin filosofie (Vaňková et al. 2005: 67).

Teorie prototypů je v současné kognitivní vědě považována za perspektivní; je nejen široce rozpracována, ale jsou z ní vyvozovány i filozofické závěry. Teorie prototypů je považována za zásadní obrat v přístupu ke kategorizaci jevů: od Aristotela byly kategorie chápány jako seskupení (abstraktní kontejnery), v nichž členy měly stejný statut. Teorie prototypů mění způsob příslušnosti členů ke kategoriím zásadním způsobem⁴¹ (Nebeská, 1992: 84).

Základní pojmy teorie konceptuální metafory formuluje Lakoff (1987) v rámci analýzy idiomatických výrazů, jimiž je v americké angličtině vyjadřován hněv. Zaměřuje se na řadu běžných vyjádření, kterým v češtině odpovídají výrazy jako „dohřát se“, „vařit se“, „vzkypět“, „vypěnit“, vybublat“, „vypouštět páru“, „ vybuchnout“, „vyletět“ atd. Základem těchto vyjádření je chápání jedné konceptuální oblasti (v tomto případě emoce hněvu) z hlediska jiné konceptuální oblasti (v tomto případě fyzikálního procesu zahřátí kapaliny v ohraničeném prostru – „kontejneru“.⁴²

Jedná se o metaforickou strukturaci jednoho pojmu druhým. Pro zdůraznění skutečnosti, že takováto metafora je především záležitostí pojmů, užívá Lakoff přívlastku konceptuální. Konceptuální metafora spočívá v mapování ze zdrojové oblasti (source domain) do cílové oblasti (target domain). Podobně jako v teorii analogie (Genterová a Genter, 1983) je i zde mapování chápáno jako přenášení struktury poznání z jedné oblasti do druhé. Jednotlivá mapování pojmenovává Lakoff formou „cílová oblast je zdrojová oblast“, tj. ve výše uvedeném případě „hněv je zahřátí kapaliny v kontejneru“ (Chrz, 1999: 19-20).

Každé mapování má určitou strukturu, kterou formuluje jako řadu korespondencí mezi entitami ze zdrojové oblasti a entitami z cílové oblasti. V případě mapování „hněv je zahřátí kapalin v kontejneru“ lze uvést například následující korespondence:

- Hněv koresponduje se zahřátím kapaliny.

- Intenzita hněvu koresponduje s mírou zahřátí kapaliny.

- Vnitřní napětí spojené s hněvem koresponduje s tlakem v kontejneru vznikajícím následkem zahřátí kapaliny.

- Ztráta kontroly koresponduje s explozí atd.

Tyto korespondence znamenají, že struktura poznání týkající se určitých entit zdrojové oblasti je přenášena na určité, a nikoliv jiné entity cílové oblasti:

Zahřátí kapaliny v kontejneru nad určitou mez vede ke zvýšení tlaku, při kterém může dojít k explozi (zdrojová oblast). Zvýšení hněvu nad určitou mez vede ke zvýšení vnitřního napětí, při kterém může dojít ke ztrátě kontroly (cílová oblast) atd.

Na základě mapování jakožto řady korespondencí je možné nejen mluvit, ale také myslet, usuzovat o cílové oblasti s použitím jazyka inferenčních vzorců zdrojové oblasti. To, že hněv chápeme z hlediska dobře strukturovaného poznání uvedeného fyzikálního procesu, s sebou nese určité implikace týkající se našeho pojímání této emoce (Chrz, 1999: 21-22).

Metafora je tedy v pojetí Lakoffa především věcí myšlení a usuzování. Jazyk je v tomto pojetí až sekundární. Primární je konceptuální mapování, to určuje užití jazyka a inferenčních vzorců zdrojové oblasti pro koncepty cílové oblasti. Toto mapování označuje Lakoff jako „konvenční“, tj. chápe je jako pevnou součást našeho konceptuálního systému, který odpovídá zavedenému způsobu konceptualizace skutečnosti v rámci dané kultury (Chrz, 1999: 23).

Explicitní analogie (Genterová a Genter, 1983) jsou - na rozdíl od konceptuálních metafor - užívány a příslušné inference jsou z nich vyvozovány více méně vědomě a záměrně. Naproti tomu užívání konceptuálních metafor, ať již se projevuje v jazyce či v myšlení, se děje zpravidla automaticky a bez většího záměru, tj. podobně jako je užívána velká část našeho konceptuálního systému či například systém gramatických nebo fonologických pravidel (Chrz, 1999: 23-24).

Chceme-li například pro popis určitého fragmentu jazykového obrazu světa využít teorii konceptuální metafory, řečeno s I. Nebeskou, můžeme postupovat přinejmenším dvěma směry: vyjít od jazykových metafor vybrané cílové oblasti a zjišťovat jejich oblasti zdrojové, nebo vyjít od vybrané oblasti zdrojové a postupovat k oblastem cílovým. Teorie konceptuální metafory ukazuje, že tělesná zkušenost člověka je hluboko uloženým základem myšlení o jevech netělesných, proto je smysly motivováno tak velké množství jevů nefyzických, především mentálních a společenských.⁴³ Naše myšlení, mluvení a rozumění je dáno zkušeností subjektivně prožívaného těla, přítomností „body in the mind“, tělesnými schématy, strukturami a mapami uloženými v mysli.⁴⁴

4. Metafory v politice
Vladimír Chrz je autorem studie Metafory v politice (1999), která vyšla jako součást grantového projektu „Metaforická konceptualizace poltické problematiky“ financovaného Grantovou agenturou Akademie věd České republiky.

K užívání metafor v politice je v této práci přistupováno z hlediska kognitivní psychologie, konkrétně z hlediska poznatků o tom, jak lidská mysl konceptualizuje skutečnost a jakou roli v tomto procesu hraje metafora, přičemž metafora je jakožto strategie konceptualizace politické problematiky účinná tehdy, jestliže odpovídá konceptuální kapacitě lidské mysli.

Metafory se běžně užívají v rámci argumentace v politických diskusích, ve zpravodajství, jak víme z běžného sledování médií, Vladimír Chrz zmiňuje také oficiální dokument vlády, jakým byl tzv. „balíček, kde se lze například dočíst o „úzkých hrdlech“, která nedovolovala ekonomice plně rozvinout svůj potenciál.

Autor využil současné kognitivní psychologie pro analýzu metaforických vyjádření v rámci různých forem komunikace politické problematiky. Zároveň použil několik teorií, které umožňují chápat v politice užívaná metaforická vyjádření jako způsoby konceptualizace a vysvětlit jejich předpokládaný efekt a mechanismus působení.

Vladimír Chrz ve své studii zmiňuje teorii konceptuální metafory, teorii mapování struktury, teorii představových schémat. Připomíná, že teorie mapování struktury (structure – mapping theory) vznikla jako rámec pro uchopení problemtiky analogie a analogického myšlení. Autoři teorie D. Genterová a D. R. Genter (1983) se zabývali například touto otázkou: Když se lidé vyjadřují o určité oblasti v analogických termínech, tj. když například hovoří o elektrickém obvodu jako o systému vodovodního potrubí, znamená to: 1) že si pouze vypůjčují termíny z jedné oblasti pro popis jevů jiné oblasti (surface terminology hypothesis), nebo 2) že myslí z hlediska těchto analogií (generative analogy hypothesis). Zjistili, že inference, které lidé činí (tj. působ jakým usuzují) o určité oblasti, se mění podle dané analogie, kterou používají.⁴⁵

Autoři koceptuální metafory se zaměřují na představová schémata (dynamické vzorce uspořádání percepčních aktivit, utváření představ a konceptualizace), která jsou dána orientací člověka v prostoru a jeho tělesnou interakcí s prostředím. Představová schémata mají podle Lakoffa povahu „gestaltů“, tj. strukturovaných celků, které mají určitou smysluplnou konfiguraci. Konfigurace těchto schémat je dána naší přímou zkušeností, tj. způsobem naší tělesné interakce s prostředím. Základní „logika“ těchto schémat je důsledkem jejich konfigurace (Chrz, 1999: 27-28). To, že metafora uchopuje abstraktní prostřednictvím konkrétního, je všeobecně přijímaným názorem. Lakoff však ukazuje, že metafora je nejen důležitým prostředkem umožňujícím chápat abstraktní pojmy, nýbrž že je zároveň také důležitým mechanismem abstraktního usuzování.

Zatímco teorie mapování struktury vznikla jako hypotéza ověřená experimentální metodou, pohybují se autoři teorie konceptuální metafory, přestože se opírají také o výsledky experimentálně psychologických výzkumů, převážně na rovině kognitivně orientované lingvistiky. I když je empirickým základem teorie analýza jazyka, jádro této teorie spočívá v oblasti pojmů a usuzování. Je tedy pochopitelné, že teorie konceptuální metafory vyvolala v posledních letech také zájem experimentálně založených kognitivních psychologů.

Studie V. Chrze zachycuje problematiku metafor v politice a uvádí několik následujících kategorií, zároveň s literaturou, kterou pro její hodnotu připojuji ke své práci do poznámek pod čarou, čerpám při tom z autorovy studie:

- práce pojednávající o politických metaforách z hlediska historie idejí v rámci určité kultury.⁴⁶

- práce zaměřující se na metaforickou povahu pojmových rámců a terminologie věd, jimiž je poltická problematika uchopována.⁴⁷

- další skupinu tvoří práce, zabývající se úlohou metafor v rámci fungování politického systému.⁴⁸

- skupina prací zaměřující se na kognitivní aspekt užívání metafor v politice.⁴⁹

Důležitou součástí studie je i navržení kategoriálního systému pro analýzu metaforické konceptualizace politické problematiky v empirické části. Autor studie v rámci navrženého kategoriálního systému zkoumá postižení různorodosti metaforických vyjádření v politice pomocí dimenze