Reakce Petăra Veličkova na scénář filmu Ljuby Kulezičové

Závěr

Ve své práci jsem se věnovala představení Jany Jazovové v literární kultuře bulharské literatury. Jazovovou jsem zkoumala počínaje rokem 1930 až do současnosti. Na začátku práce jsem se zaměřila na osobnost Jazové v počátcích její tvorby v  rozmezí let 1930–1944. V tomto období byla Jazovová

S 9. zářím 1944 její kariéra skončila, jelikož se odmítla připojit ke Svazu bulharských spisovatelů. Povědomí o její osobně mizí z literárního kulturního světa. Je tomu tak až do smrti Jazovové, tedy roku 1974. Po tomto roce dochází k oživování kultu její osobnosti. Je tomu tak především díky zmizelým rukopisům jejího románu Levski. V tomto období se začíná její obraz vytvářet jako obraz autorky, která psala své romány v zapomnění, aniž by věděla, zda někdy spatří světlo světa. K tomuto obrazu autorky je přidáváno tragické zobrazení její smrti, aféra s ukradnutým románem. V osmdesátých letech dochází k znovuobjevení její osobnosti. Jedná se o dobu, kdy začíná proces vzkříšení její osobnosti a vykonstruování jejího životního příběhu. V této kapitole se začíná objevovat osoba Petăra Veličkova, který se celým ,,případem“ Jana Jazovová zabýval a zasloužil se o vydání jejích nalezených románů

Následuje období po roce 1989 a zvláště pak po roce 2000, o kterém by se dalo říci, že o navrácení Jazovové do literárního světa se do velké míry zasloužil badatel Petăr Veličkov a je tak spojen s fenoménem Jazovová. Jak sám uvedl, k této kauze se dostal zcela náhodou. Obraz Jazovové, který vytvořil, je obraz autorky se srdceryvným životním osudem, které se spravedlivého uznání dostává až po její smrti.

Bulharská filmová kritička, Ljuba Kulezičová natočila film o Janě Jazové (Dvě nebo tři věci, které jsou nám o ní známé), který měl premiéru v roce 2009. Tímto filmem se podle Petăra Veličkova Kulezičová pokusila změnit obraz osudu Jazovové v důležitých bodech. Podle Kulezičové Nikolaj Chajtov nebyl osobou, která by je odcizila a chtěla si je přivlastnit. Proti tomuto filmu Veličkov soudně zakročil a film musel být stáhnut. Na této kapitole jsem demonstrovala aktuálnost tématu Jana Jazovová na současném bulharském kulturním poli

Osud Jany Jazovové nebo spíše tedy její recepce v bulharské literatuře by se vyvíjel jiným směrem, pokud by její kariéra nebyla přerušena po roce 1944. V současném obrazu Jazovové v literatuře by nebylo možné operovat s  názvem „zapomenutá spisovatelka“. Období, kdy Jazovová v literární kultuře byla reflektována jako zapomenutá spisovatelka by bylo možné zařadit do období po její smrti až do let devadesátých.

Hlavním přínosem  mé práce je vývoj recepce Jazovové v literární kultuře bulharské literatury v současnosti. Novým poznatkem, který tato práce přinesla je fakt, že proces vzkříšení Jazovové je završen. Spisovatelku již není třeba prezentovat jako „zapomenutou”, ale spíše jako „znovuobjevenou”. Ukončení procesu jejího vzkříšení je důležitým bodem v recepci jejího díla. Svědčí o tom nejen text Borislava Gărdeva, ale také knihy vydané po roce 2000, jejichž autorkou je Jazovová.

Tato práce přinesla obraz Jazovové, který bych nenazvala jako literátku z třicátých let minulého století, byť je to součást její osobnosti, ale fenoménem vzkříšeným po roce 1989. Dle mého názoru by měla být v literatuře spojována právě s obdobím po roce 1989. Společně s ní by mělo být zmiňováno i jméno Petăra Veličkova, který se více než 30 let zabývá její osobností.

Ve své práci jsem zhodnotila Janu Jazovovou a vývoj její osobnosti v bulharské literární kultuře. Tato práce přinesla stanovisko, že zatím ještě není určeno místo Jany Jazovové a jejího díla v bulharské literatuře, jelikož neuplynulo mnoho času od jejího znovuobjevení. Jazovová je tak tématem otevřeným k dalšímu bádání. Zejména pro české literární badatele by mohlo být zajímavé zkoumání pobytu Jany Jazovové v Praze.