Rok 1944 a následné období izolace

Rok 1944 a následné období izolace

3.1 Skryté období Jany Jazovové od roku 1944 do roku 1974

Osudovým datem pro kariéru Jazovové je 9. září 1994.³⁹ Do této doby byla osobou, které se v tehdejším Bulharsku dostávalo pozornosti. Po událostech 9. září 1944 se odmítla připojit ke Svazu bulharských spisovatelů (Sjuz na bălgarskite pisateli).⁴⁰ Její oficiální kariéra tak byla ukončena. Během této doby o ní a o její činnosti nenalézáme v tehdejším tisku téměř žádné zmínky.

Z této doby pochází román Aleksandăr Makedonski (Alexandr Makedonský). ⁴¹ Dokončen byl koncem srpna roku 1944, ovšem vydán byl až v roce 2002. K jeho vydání mělo dojít již v roce 1944. Román však byl napsán v nešťastnou dobu a to pár dní před osudovým datem 9. září 1944. Po tomto datu byl odsouzen a popraven Petko Atanasov, který měl román vydat.⁴²

V jednom z rozhovorů Petăr Veličkov popisuje postavu Jazovové v Sofii ve vzpomínkách Vladimira Svintila na dobu po roce 1944. Podle jeho slov Jana Jazovová chodila na vysokých podpatcích, vysoká, krásná, s dámským kloboukem ze třicátých let, což v té době byla obrovská drzost. V této době ženy v Sofii chodily v šátcích jako vesničanky. Komunisté nestrpěli elegantní ženy – takové posílaly do koncentračních táborů za „veřejné pohoršení“. Jazovová byla bojovnicí nejen za to, aby mohla zůstat i v těchto časech dámou, ale i za hodnoty všech intelektuálů v Sofii. Staří obyvatelé Sofie prý říkali, že když šla po žlutém dláždění v centru Sofie, tak se kachličky pod jejími kroky zvedaly nadšením z její krásy.⁴³

Jazovová v úplné izolaci a aniž by tušila, zda její tvorba bude vydána, píše, dnes již známou, trilogii pod názvem Balkan (Balkán), která vyšla postupně v letech 1987-1989. Jazovová měla v úmyslu tuto trilogii vydat a roku 1960 ji představila nakladatelství. Rukopis byl spisovatelce nakladatelstvím Narodna kultura vrácen. Jazovová byla vyzvána časopisem Rabotničesko delo (1927-1990), aby napsala verše o Georgim Dimitrovovi.⁴⁴ Jazovová odmítla a tím si omotala oprátku kolem krku. Otázkou je, kdo pošeptal, aby byla vyzvána k napsání básně o Dimitrovovi? Je možné, že to byly začátky pokusů spisovatelku očernit, aby následně bylo snadnější ukrást román.⁴⁵ Smrt spisovatelky se kryje s vlnou politických vražd intelektuálů⁴⁶ během sedmdesátých let let 20. století.⁴⁷ Tělo Jany Jazové bylo nalezeno na začátku srpna roku 1974.⁴⁸

3.2 Objevení rukopisu románu Levski a počátek spekulací o odcizení tohoto románu

Za počátkem vzkříšení Jany Jazovové stojí vydání článku o literární záhadě⁴⁹ v časopisu ABV. Následně Todor Borov⁵⁰ upozornil prof. Filipa Panajotova⁵¹ na bulharskou literární záhadu – Janu Jazovovou. Borov o příběhu Jazovové věděl, jelikož si byl s ní a Balabanovem blízký. O detailních událostech, které se odehrály po její smrti, věděl, protože po smrti Jazovové byla vytvořena komise v čele s Todorem Borovem. Jejím úkolem bylo shromáždit rukopisy Jazovové a vše, co po ní zůstalo. Avšak Borov ke shromažďování věcí Jazovové nebyl přivolán. Někteří lidé z fondů, tehdy byl předsedou spisovatelského fondu Nikolaj Chajtov,⁵² vzali tyto rukopisy a uložili je do archivu. Ale zda vše, co u Jazovové nalezli, předali do archivu, nikdo říct nemůže. To byl počátek spekulací, podle kterých existovala možnost, že se zmizením rukopisů je spojená osoba Chajtova.⁵³

Bylo tu několik dalších důvodů, proč se zmizení rukopisů mohlo spojit s jeho jménem. Ještě předtím, než došlo k této události, vyskytlo se několik případů, kdy byl Chajtov obviněn z pokusu přisvojit si cizí rukopisy a nezákonně je použít. Jedním z těchto případů byla Ekaterina Tomovová.⁵⁴ Tomovová pracovala v časopisu Rodopi (1965-1995). Shromáždila cenné materiály v  knize Zabravenite ot nebeto, 1994 (Nebem opomíjeni). Chajtov chtěl do poslední chvíle vzít rukopis této knihy, ovšem zjistil, že se mu to nepodaří. Ekaterina Tomovová byla autorkou, která si své dílo hájila. Tento skandál, kde se Eketarině Tomovové dostalo podpory ze strany Radoja Ralina a dalších významných osobností, byl ukončen samotným Todorem Živkovem. Živkov rozhodl, že kniha bude vydána pod jménem Ekateriny Tomovové, a tak se skutečně stalo. ⁵⁵

Prof. Filip Panajot byl člověkem, který se před Borovem zmínil o Petărovi Veličkovovi a nabídl mu ho jako pomocnou ruku při zkoumání archivu Jazovové. Todor Borov souhlasil. Po nalezení rukopisu románu Levski v  redakci diskutovali o tom, jak si počínat nadále. Část redakce zastávala stanovisko, že text Jazovové by neměl být publikovaný. Tento názor byl obhajován tím, že pokud by Chajtov byl osobou, která vzala rukopis, měl by ho nejdříve vydat jako svoji knihu. Až poté by mělo dojít k představení nalezeného textu Jazovové. Nakonec však texty první zveřejnila redakce časopisu.⁵⁶

Vydání těchto ukázek vyvolalo vlnu zájmu o osobu Jazovové. Díky ukázkám se začínaly odkrývat okolnosti smrti spisovatelky. Poté, co Petăr Veličkov vydal ukázky nalezeného románu Levski v časopisu ABV, ozval se mu člověk, který oznámil, že se zabýval smrtí spisovatelky Jazovové. Upozornil ho, že se nejedná o přirozenou smrt, ale o vraždu. Podle slov tohoto člověka byla spisovatelka nejdříve otrávena. Jed ovšem neúčinkoval, a tak byla udušena páskem od županu. Tělo bylo ponecháno, aby se rozložilo a byly tak zakryty stopy. Jed však musel být velmi silný, jelikož mouchy, které se snažily přiživit na mrtvole, byly na místě mrtvé.⁵⁷ Na základě tohoto telefonického hovoru je takto smrt Jazovové prezentována do současnosti.

3.3 Zapomenutá autorka – první ohlasy v tisku po roce 1982

Přelomový je rok 1982, kdy vychází první článek připomínající osobnost Jany Jazovové. Články o Jazovové, které po roce 1982 opět začaly vycházet

První vlaštovkou pro Janu Jazovovou, jako zapomenutou spisovatelku po roce 1944, která předestírá změny její recepce v literatuře, je rozhovor pěti spisovatelů, který byl vydán v časopisu Puls v roce 1982 s názvem: Za edin neizdaden roman (na Jana Jazova) posveten na Levski. (O jednom nevydaném románu (Jany Jazové) věnovaný Levskému). Článek je pojatý jako rozhovor pěti spisovatelů a to jsou: Chami Benadov, Marij Jagodov, Pelin Velkov, Grigor Ugarov a Georgi Tomalevski. Tomalevski se ostatním spisovatelům svěřuje se skutečností, o které nikdo neví: „Аз трябва да ви доберя една моя ‚тайна’. Тайна, казвам, защото никой друг не знае тоя факт. Знаеше го само Димитăр Тaлев, но той е вече покойник. Ние с него може би единствени знаехме одисеята на този роман. (…) Отидохме един ден и Яна Язова ни прочете няколко глави от проиведението си. В него на преден план изпъкваха двама герои – Левски и Бенковски.”⁵⁸

V odpovědi na otázku, zda by Tomalevski poznal úryvky, které psala Jazovová a ostatní části, doplněné jiným autorem odpověděl: „Творбата на Яна Язова за Левски е толкова ярка и нейна по почрк, че без колебание мога да кажа кой текст е неин и кой чужд!” (…) Остава да се издири не само оригиналът, който Яна Язова бе представила в издателството, но и копието от машинописния текст.”⁵⁹

Po roce 1987 o Jazovové vycházelo množství článku. Z této doby jsem se rozhodla zařadit do své práce článek, jehož autorem je Petăr Veličkov. Mohu sledovat jeho badatelskou činnost a prezentaci jeho badatelského zájmu – Jany Jazovové. V časopisu Plamăk roku 1987 vychází článek Petăra Veličkova s názvem Odisejata na romana za Levski (ot Jana Jazova), (Odysea románu Jany Jazovové – Levský). Jsou to počátky bádání Petăra Veličkova v případu Jazové. Článek čtenáři představuje smrt Jazovové a román věnovaný osobě Vasila Levského: „Навярно събитието е щяло бързо да омшуми, ако Люба Ганчева не беше едно ярките имена в българската литерура от 30-те години, и по-точно ако не беше написала своя роман за Левски.”⁶⁰

„Яна Язова вече е била напълно забравена авторка. Тя е съзнала, че издаването на трилогията, чийто първи роман е ‚Левски’, за нея е въпрос на живот и смърт сама така е могла да разкъса неколигодесетилетното си мълчане. Била е права – за това говори фактът, че ако не беше романът за Левски, едва ли някой би се насочил към ранните ѝ творбви. (…) Нейният необичаен образ започна постепенно да се очертава, но му липсваше може би най-важният за момента щрих – романът ѝ за Левски, с който тя можеше да отхвърли праха на времето и забравата.”⁶¹

Za tímto článkem stojí bádání Petăra Veličkova a v jednom z rozhovorů v roce 2009, mimo jiné, popisuje jak se k případu Jazovové dostal. Veličkov v archivu zkoumal pozůstalé věci po Jazovové. V  krabicích odhalil rukopis, kde se objevuje román Levski a potom mizí. Nejdříve se nemohl zorientovat, pak ovšem pochopil, že se nejedná o román Levski, ale o trilogii. Ta obsahovala tři romány – Levski, Benkovski (Benkovský) a Šipka (Šipka). Borov se dohodl s prof. Filipem Panajotovem a ukázky z románu vyšly v časopisu.

Podle plánu měl román Levski vyjít k příležitosti 150. výročí narození Vasila Levského. Proces při vydávání knihy tenkrát trval rok, rok a půl, jelikož nebyly počítače. Lhůtu se podařilo dodržet a kniha vyšla v požadovaném termínu. Když se román objevil na trhu, stalo se z něho to, čemu dnes říkáme bestseller. ⁶²

Recepce Jazovové pro období zkoumané v této kapitole v bulharské literatuře je zřejmá. Jazovová byla odhalena jako literární záhada. Bylo nezbytné vzkřísit obraz Jany Jazovové. Články v časopisech o ní začaly vycházet relativně nedávno po její smrti. Hlavní motiv, na základě kterého je Jazovová zobrazována, je její tragická smrt a odcizení rukopisů. Díky vydání trilogie Balkani se tvorba Jazovové vrací do literatury. K tomuto procesu vzkříšení přispěl velkou měrou Petăr Veličkov.